„Tak co, jak ti je, Nii?" zeptal se Bravo ležící na posteli, s rukama založenýma za hlavou.

„Zas tolik jsem toho neschytal. Taková Lin, Akai... Nebo... Ukyo... To bude horší," poznamenal tázaný.

„Jo, to je pravda. My budem mít maximálně modřiny. Co to do tebe tam na konci vjelo? Jaks je oba shodil na zem..." zasmál se různooký chlapec.

Šálička pokrčil rameny. „Nevím... Každopádně," změnil téma, „nepůjdeme se pak podívat, jak se Akai a Lin mají?"

„A Ukyo."

„Jo, jasně, a Ukyo."

✦✧⋆✶✩★✩✶⋆✧✦

„Hodně špatně zlomená je ta nožička moje..." postěžovala si Lin, „ten kretén ji nemusel ohybat až tak moc." Otráveně se otočila na Hoshiho, který momentálně ležel na lůžku na druhé straně pokoje, hned vedle své sestry Aishi. Jen tiše zabručel něco, čemu nikdo nerozumněl.

Niimu bylo nepříjemné stát vedle těch, kterým ublížil, ale neměl na výběr...

„Já třeba jako dva měsíce nepohnu rukou. Mám ji probodlou skrz na skrz!" vrčela pro změnu Akai.

„Ticho buď!" okřikla ji Lin, „aspoň je to ruka. Já mám nohu..."

„Já mám taky nohu, dokonce dvě..." zabrblala černovláska tiše, ale odpovědi se jí už nedostalo.

„A ty, Ukyo? Jakpak ti je?" zeptal se jí Bravo milým hlasem. Dívka ale neodpověděla, místo toho zavřela uslzené oči a zabořila hlavu do polštáře, který nasledně pevně sevřela rukama.

„Tohle fakt není nic pro dvanáctiletou..." povzdechl si Nii, „jak ses sem vůbec dostala?"

Blondýnka ale neodpověděla, tak to nakonec vzdali.

„Bude jí líp. Musí to vstřebat," pověděla jim Akai.

„Jo, asi jo..." souhlasil Bravo. „Tak, co teď, Nii?"

„Teď," propraskal si Nii klouby na rukou, „si promluvíme s našimi milovanými trenéry."

✦✧⋆✶✩★✩✶⋆✧✦

Jako kdyby Niiho však někdo slyšel, nemohli nikde najít ani jediného trenéra.

„Kam sakra všichni zmizeli?!"

„Nevím... Asi mají nějakou schůzku."

„Zrovna když je potřebujeme?" odsekl vztekle Nii, „to je nějak moc náhod najednou..."

Bravo se zhluboka nadechl. „No a... Co jít za Nisem?" Nikdy by nečekal, že něco takového řekne... Bylo mu to proti srsti. Ale na druhou stranu chtěl Niimu pomoci.

Šáličkovi se rozzářily oči. „Nise! Dobrý nápad, Bravo. Jdeme."

„Počkej," chytl ho za rameno, když už se chystal odejít, „kam jdeš? To já vím, kde má pokoj."

Nii sice netušil, jak to ví, ale Brava ochotně následoval. Proplétali se bludištěm všemožných chodbiček a pak vyšli po schodech do druhého patra. Hned vedle schodů byl Niseův pokoj.

Nii opatrně, ale hlasitě zaklepal. Nedostávalo se mu však odpovědi. Je možné, že Nise ještě spí?

Pak se však dveře otevřely a na Niiho a Brava se z nich usmíval dobře známý fialovovlásek.

„Ahoj!" pozdravil je vesele.

Nii se za ním s už trochu lepší náladou rozešel. „Nazdar, Nise!"

„Nejdřív se musíš ptát 'Kdo je?'" poučil ho Bravo místo pozdravu, ale snažil se, aby to znělo jako přátelský vtípek.

Fialovoočko zkroutil své rty do chabého úsměvu a pustil do svého bytu i Brava.

Možná je to Niiho kamarád, ale nesmíme zapomínat, že je to syn generála... varoval se Bravo v myšlenkách.

„Dáte si něco?" optal se Nise mile, když se Nii s Bravem usadili.

„Dal bych si čaj, prosím," poprosil Šálička, „ideálně mátový."
Nise přikývl a pak se obrátil na Brava.

„A ty?"

Bravo zapanikařil, ale pak zavrtěl hlavou. „Já... Já si asi nedám nic, děkuju."

Nise chvíli mlčel a zpříma mu hleděl do očí, až z toho různookému chlapci přejel mráz po zádech. Bravo si ale stál za tím, že nic nechce. Jeho vztah s fialovovlasým chlapcem byl dost roztřepený, a on nechtěl riskovat nějaký speciální 'bonus pro Brava', který by mohl do nápoje dostat.

Nakonec Nise kývl, opět se tak posměšně usmál a odešel Niimu udělat ten čaj.

„Proč sis nic nedal?" zeptal se Nii Brava podezřívavě a zabořil do něj pohled šedých očí.

Tázaný jen pokrčil rameny. „Nemám chuť."

„Tady to je," podal Nise Šáličkovi čaj, když se vrátil.

Nii děkovně kývl a obrátil se na něj se slovy: „Přišli jsme sem kvůli jedné otázce, Nise."

Chlapec překvapeně mrkl ametystovýma očima, ale usadil se do křesla vedle Niiho a Brava, rukama s lokty opřenýma o stůl si podepřel hlavu a naznačil, že poslouchá.

„Proč tu jsme?" vyrchlil Nii krátkou a jednoduše znějící otázku.

Nisea to evidentně překvapilo, a trochu tajemně se pousmál. „To vám přeci říct nemůžu. Dozvíte se to, až můj otec svolí."

„Nise," vložil se do toho Bravo, „každý den tu trénujeme a bojujeme až do krve... Nemyslíš, že by bylo fér vědět, proč to děláme? To tady nikdo nemáte ani špetku soucitu?!" zvýšil hlas.

Fialovoočko zase překvapeně zamrkal a povzdechl si. „Já vás chápu, jenže... Kdyby se dozvěděli, že jsem vám něco řekl, budu mít problém."

„Nise..." hlesl Bravo prosebně, ale Nii ho přerušil. „To nemá cenu, Bravo. Jdeme. Tady se prostě nic nedozvíme. Ani se nedozvíme, za co to vůbec brzy umřeme..." Násilně zvedl Brava z křesla a už se měl na odchod. V bouřkově šedých očích se mu leskl hněv a otrávení.

Nise ho však ještě zastavil. Chytl ho za límec a tiše mu do ucha zašeptal.  „Nii... Ještě jedna věc. Reito není jediný."

Nii ztuhl. Okamžitě pustil Bravovu ruku a začal se slabě třást. Pomaličku se otočil. Jak ví Nise o Reitovi?

„To už je všechno, co jsem vám chtěl říct," pokrčil fialovovlásek rameny.

„Nii? Tak jdeme?" zamumlal Bravo nejistě. Šálička se však neuvěřitelně klepal a měl vykulené oči a ústa pootevřená v hrůze a překvapení.

„Nii?"

Pak jeho 'záchvat' přestal a on se s mírným tikem v oku otočil zase směrem ke dveřím. Zatřepal hlavou a rychlým krokem zmizel.

✦✧⋆✶✩★✩✶⋆✧✦

„Co to zase bylo, Nii? Poslední dobou mě děsíš." Bravo se na něj ustaraně a utrápeně díval.

„Ále," mávl Nii posmutněle rukou, „to nic nebylo..."

„Co ti Nise řekl?" Různooký chlapec se na něj upřeně, vážně a vyčítavě díval.

„Eeeh..." zapanikařil Nii a rychle jeho pohledu uhnul.

Sakra, sakra, vymysli přece něco!

„Ř – říkal," dostal ze sebe nakonec černovlásek, „že... že... mi zase někdy rád udělá čaj."

Zkřivil rty do nejistého úsměvu a podíval se na Brava. Ten se tvářil chladně a nedůvěřivě, a především mlčel, což Niiho dost znejistilo. Zase svého kamaráda zklamal...

„Tak já si ještě skočím na záchod. Ty už klidně jdi na pokoj," prohlásil nakonec Bravo.

Nii na něj v překvapení trochu vyvalil oči a nebyl schopný slova. Asi ho opravdu zklamal, protože si byl jistý, že na pokoj nejde, nýbrž jde zase na tu jeho procházku, kdy vše vstřebává.

Nechci, abychom byli stále rozhádaní... Respektive, my se nehádáme, ale to napětí je cítit...

Nakonec bezmocně přikývl. „Tak... tak fajn. Tak se uvidíme na pokoji."

A tak černovlásek osaměl. Posmutněle si promnul obličej a povzdechl si. Nakonec se rozhodl, že si tedy zajde na ten pokoj.

Otevřel dveře a unaveně si lehl na postel, nehledě na to, že na sobě pořád měl oblečení.

Pak si ale něčeho všiml periferním viděním a zastavil se mu dech. Pomaličku otočil svou hlavu k nočnímu stolku. Ležela na něm obálka, patrně dopis.

Niimu dopisy nikdy nepřišly. Jeho rodina se nestarala o to, jak mu je, a nikdo jiný neměl proč mu posílat dopisy.

Rychle a dychtivě obálku roztrhal. Cítil adrenalin ve svém těle, co jen to mohlo být za dopis?

Začal číst. V dopise se nacházely tři různé otázky.

Odkud myslíš, že je Reito? Myslíš, že je 'Reitů' víc? Co o Reitovi vlastně víš?

Nic. Jak směšné. Nevíš nic. A proto jsem tu já...