Jakmile Nii uslyšel něčí kroky, po dlouhém ležení na zemi se konečně zvedl.

„Hej, Nii, já jsem objevil souhvěz –"
Bravo svou větu ani nedořekl a upřel svůj pohled nervózně na Niiho.

„Co je?" zavrčel na něj Šálička. Už měl toho všeho dost. Chtěl se konečně prospat.

„Uh... to nic," usmál se Bravo křivě a zatřepal hlavou. Zdálo se mu to, nebo Niiho oči byly v jednu chvíli mléčně bílé a trochu svítily? Podíval se tedy do chlapcových očí znovu, ale tentokrát už to byly zase ty bouřkově šedé.

To mám z toho sledování hvězd, pomyslel si Bravo pobaveně. Radši na to přestal myslet a navrhl Niimu, že by se mohli jít projít.

✦✧⋆✶✩★✩✶⋆✧✦

Venku bylo poměrně chladno. Obloha byla zašedlá a jeden by v té změti mraků těžko hledal slunce. Jen jeden bod na celé obloze byl světlejší, tudíž bylo možné, že se zde onen zlatavý kotouč nachází. Radši se ale sám zabalil do peřiny z mraků, aby mu nebyla zima.

„Jak ti je, Nii?" zeptal se Bravo svého kamaráda starostlivě.

Pokrčil rameny. „Ujde to."

„No... tak dobře..."

A nastalo trapné ticho, které přerušovalo jen dunění jejich kroků. Nakonec se Nii zmohl na tu otázku, kterou se přemáhal vyslovit už dlouho:

„Bravo... hele... můžu se tě na něco zeptat?"

„Samozřejmě," přitakal různooký s úsměvem.

„Budeš upřímný...?"

„Slibuju."

Šálička se zhluboka nadechl. „Fajn. Myslíš si... že jsem divný...? A psychicky nemocný...? Víš, po tom včerejšku..."

Bravo vyprskl smíchy, jakoby to byla ta největší blbost na světě. „Samozřejmě, že ne!"

„Opravdu?" pousmál se Nii se sklopeným pohledem. V tu chvíli mu Bravo obtočil ruku kolem krku a pevně ho objal. Tohle bylo Niimu mnohem, mnohem příjemnější než když ho objala Ukyo.

„Opravdu," zamumlal Bravo do Niiho vlasů, vzhledem k tomu, že Šálička byl o trochu menší než on.

„Děkuju Bravo... Vážně moc." Chvíli tam takhle stáli, a stáli by ještě dlouho, když vtom se ozval upištěný hlas, který je donutil se pustit.

„Ahoj, Nii! Jé, vy jste roztomilí!" vyjekla Ukyo a dala si ruce před pusu.

Niim ale projela vlna vzteku, když si vzpomněl, jak ji Reito včera použil k rozesmutnění Brava. V bouřkově šedých očích mu blýskalo tak vztekle jako ještě nikdy. Proč ho vůbec objímala, dvanáctka hloupá?!

„Jdi mi z očí!" prskl na ni a div se kolem sebe nerozmáchl, aby jí dal facku.

Ukyo se zastavila. Pak o krok ustoupila a tiše pípla: „Jasně." V očích měla přesně ten pohled: Jenom jsem chtěla, abychom byli kamarádi...

A pak se otočila a spěšně odcupitala pryč. Bravo se na Niiho zaraženě podíval, ale radši se na nic neptal.

✦✧⋆✶✩★✩✶⋆✧✦

„Dnes začneme s takovými... Řekněme speciálními boji," oznámila jim jedna z trenérek. „Budete bojovat ve čtyřech, dva proti dvěma. A nemyslete si, skupiny jsme vybrali sami, aby byly přiměřené vaší síle. Každopádně, máme tu nováčky. (postav není nikdy dost :') ) A abyste se trochu sblížili, budou už dnes bojovat buď po vašem boku nebo proti vám. Teď vám skupiny přečtu."

Trenérka začala trochu zbrkle lovit po kapsách papír se seznamem jmen. Všichni trochu znuděně přihlíželi, ale nakonec ho po asi pěti minutách našla.

„Tak tedy, první bude Ukyo s Akai proti Akagi a Kiri."

Takže tady je jen jedno nové jméno. Kiri, poznamenal Nii v duchu.

Když si té Kiri všiml, na první pohled ho zarazil zvláštní odstín vlasů. Byla to taková stříbrná, až skoro bílá barva, jakou obyčejně mívají starší lidé. I její oči byly zvláštní. Její duhovky byly úplně bílé.

Hnědovlasá Akagi, kterou už Nii znal po ní trochu vyděšeně střelila pohledem oranžových očí, ale ten trochu strašidelný a chladný vzhled ji zároveň těšil. Takový člověk by mohl být dost silný, takže bojovat po jeho boku nemusí být tak špatné.

Akai vypadala trochu otráveně, ale jinak se tvářila jako vždycky. Zato Ukyo... Ta se celá třásla a za Akai se pořád schovávala.

„Ukyo," zabručela černovláska už asi po sté, „bude to v pohodě, ano? Rozbijeme jim držky."

Blondýnka jen tiše kníkla. „Ale... já nechci bojovat..."

„To máš blbý," odsekla Akai a zamračila se na ni.

„Tak tedy, na svá místa! Budete bojovat s kordy, tak si pro ně pojďte," tleskla trenérka s pohledem nejvyššího organizátora. „Výborně. Tak jdeme na to. Tři... dva... jedna... ZAČNĚTE!"

Akagi okamžitě vystřelila kupředu, ačkoli ta tajemná Kiri jen mlčky stála na místě a v ruce svírala kord.

Akai zlostně zavrčela, odstrčila Ukyo, na kterou běžící hnědovláska mířila z cesty a ochranářsky se před ni postavila. Akagin útok úspěsně blokovala. Trochu posměšně se na ni podívala a pak vyskočila do vzduchu. Její cíl byl nehybně stojící Kiri. To by jí a Ukyo mohlo pomoci.

Černovláska se k ní blížila a blížila, její rudé oči už viděly, jak blízko je... Kiri se stejně nehýbala. Až když od sebe byly tak metr, a jediné, co je oddělovalo byl Akain plánovaný skok, když vtom se Kiri konečně pohnula. Začala s Akai šermovat.

Vždycky když se jejich pohledy střetly, Akai radši uhnula. Bylo prostě hrozně podivné sledovat ty bílé oči. (a další tajemná a veri edgy postava is na scéně)

Pak se černovláska vzchopila. Přestala šermovat, a místo toho prudce Kiri nakopla do břicha. Ta vyděšeně a bolestně vykulila záhadné oči a dopadla na zem. Za celou dobu ale nevydala ani hlásku.

Akai si jen odfrkla a pohodila dlouhými černými vlasy ze strany na stranu. Když se však k ležící Kiri hodlala otočit zády, ramenem jí projela obrovská bolest. Rychle ke svému levému rameni tedy stočila pohled a spatřila Akagin kord, který jím prošel skrz na skrz. Zatočila se jí hlava a se zaduněním dopadla na zem. (Akai, ne hlava.)

Počkat! To se nesmí! Proč Akai nikdo nepomůže? Vždyť krvácí!

Nii se kolem sebe zoufale rozhlížel, ale trenéři stáli pevně a nehybně jako solné sloupy. Jako by všechnu tu krev neviděli. Zato Niimu se z ní točila hlava, celá tělocvična byla plná krve ze všech těch bojů, které se zde odehrály.

Proč to někdo neuklidí? Je to nechutný...

Akagi se zašklebila. Možná ta Kiri nebyla tak silná, a už je venku ze hry, každopádně teď se zbavila silnějšího soupeře. Chyběla jí už jen ta malá, vyděšená dvanáctka. S pohledem hladového vlka – ona Akagi vlka, respektive vlkodlaka svými kudrnatými rozcuchanými hnědými vlasy a žlutooranžovýma očima dost připomínala – plížícímu se ke kořisti se rozešla k třesoucí se Ukyo. Kord už jí vším tím klepáním a strachem vypadl z ruky, byla tak úplně bezbranná.

„Pojď ke mně, Ukyo," usmála se sladce Akagi. A s těmito slovy začala sprintovat. Zahodila kord, ten už nebyl potřeba, a podkopla Ukyo nohy. Blondýnka se ani nebránila, jen zůstala ležet na zemi a kašlala krev.

Tohle pro ni bude dost velké trauma, pomyslel si Nii, proč? Proč tohle děláme? K čemu je tenhle výcvik? Už by nám něco mohli vysvětlit! Chci vědět důvod tohohle mučení, kterému přezdívají výcvik!

Akagi do blondýnky nepřetržitě mlátila. Ta jen bezmocně křičela a bolestí jí tekly slzy. A jak tak Nii sledoval pramínky krve slz stékat po Ukyině čele, vybavilo se mu, jak se přesně takhle díval na Yagi.

Tohleto ti něco připomíná, viď? zeptal se Reito. Jeho hlas ale už nezněl tak posměšně, nýbrž... soucitně?

Reito, to ne! Prosím, řekni, že Akagi Ukyo nezabije... Možná Ukyo nemusím a je to naivní dvanáctka, ale pořád... Je to jen děcko. A musí bojovat proti devatenáctiletým. To je nefér! Ani nevím, jak ji vybrali, každopádně nemůže přece umřít takhle! protestoval zoufale.

Nii, zasyčel hlásek, ale už to také neznělo tak zlostně, spíš jako rada, nenech se takhle obměkčovat. Všechno to cítím. Cítím i to, že částečně lituješ tvého chování k Ukyo ráno! Notak, Nii. Vzchop se! Ty nejsi citlivka, ty jsi ten ubručený, mrzutý a chladný Nii, který má v hlavě démona... Lidi tě takhle citlivého zneužijí. Soucit tě zničí! Tak se vzchop!

Asi... asi máš pravdu, zatřásl Nii hlavou a mrkl šedýma očima, chovám se teď přecitlivěle... To musí skončit!

Reito se spokojeně zahihňal. Tak se mi líbíš.

Všichni sledující tu krvavou podívanou zaraženě pozorovali a nevydali ani hlásku. Nii se nakonec uklidnil, stejně by dívku nedokázal zachránit, ani kdyby tam vběhl. Prostě počká, co se stane. Takové myšlenky mu do hlavy ale zčásti navodil samozřejmě Reito, potřeboval si přeci jen lítostivého černovláska zase zchladit.

Zato Lai, ten byl tak napnutý, že vypadal jako kdyby plánoval brzy vystřelit a vtrhnout tam. Občas cukl pohledem k trenérům, no ti jen nečinně a chladnokrevně pozorovali, stejně jako všichni ostatní.

Když se Ukyo přestala hýbat a zůstala bezvládně ležet, konečně dali znamení, že je konec. Akagi se svýma jantarovýma očima ještě jednou pyšně podívala na své dokončené dílo a rukou, ze které jí stále kapala krev si odhrábla rozcuchané kudrnaté hnědé vlasy z obličeje.

Nii s Bravem se na sebe bezmocně podívali, oba mysleli na to samé.

Kam jsme se to sakra dostali?

blood blood blood

shall I let Ukyo die, lol?

Moony❤️