Na zemi ležel Nii a nad ním stál Nise. Oba se srdečně smáli.

„Prosímtě, Nii! Teď jsi měl blokovat, ne padat na zem!" vrtěl Nise pobaveně hlavou. „Teď bys byl dávno mrtvý, ty hlupáčku."

Až teď po tom šoku Bravo zaregistroval, že oba chlapci mají v rukou kordy. Nise nepochybně učil Niiho šermovat.

A když tak sledoval ten veselý úsměv na Niiho rtech... Píchlo ho u srdce. On sám, jemu samotnému se takový úsměv na Niim vykouzlit nepodařilo. Za to ten podivný Nise... Sotva se znají! A Nii už se chová, jakoby byli odvěcí kamarádi.

To není fér, pomyslel si Bravo hořce a sklonil pohled.

„Ale Bravooo!" kňučel Lai, „fakt, doslova 'bravó'! Tvoje jméno se k tomuhle tak ironicky hodí. Tleskám. Jop, fakt tleskám. Promiň, ale takové drama svedeš jen abychom tady našli tyhle dva, jak si hrají s mečíky? Čekal jsem něco... napínavějšího..."
V jeho hlase bylo slyšet hluboké zklamání, jako když maminka svému synáčkovi oznámí, že toho velkého růžového plyšového jednorožce mu prostě nekoupí.

Bravo ale nevěděl, co si má myslet. Stál jako zmražený a mlčel.

Když Lai promluvil, Nii a Nise si jich konečně všimli a zvedli k nim pohledy. Bravo se snažil uhnout Niiho bouřkově šedým očím, které opravdu vypadaly jako mraky při bouři, dokonce se v nich občas zlostně zablesklo. Už si představoval všemožné výlevy vzteku, jakých by jen Nii byl schopen... Když vtom si Šálička hluboce povzdechl a smutně se pousmál.

„Bravo ty ses o mě bál?"

„No... Jasně, že ano," pípl chlapec s dvoubarevnýma očima trochu provinile.

„Něco jsem ti přece říkal, ne?" poplácal ho Nii po rameni. „Jsem v pohodě. Jen tady Nise byl tak hodný, že mě učí šermovat. Začalo mě to zajímat. Jsem s ním v bezpečí, neboj se."

Nise, stojící za nimi se usmál. „Za jeden den se rychle zlepšil. Je vážně talentovaný."

A Bravo se křivě usmál a rozhodl se, že to prostě nechá být. Hlavně, že je Nii šťastný. On si to tak přeje, tak by to měl jako jeho nejlepší kamarád akceptovat. I přes to mu však ty lichotky od Nisea na Niiho účet zrovna příjemné nebyly.

„To je od tebe hezké, Nise," bylo nakonec jediné, na co se zmohl. „V tom případě už vás nebudu rušit. Ještě jednou se omlouvám..." A s těmito slovy vyklouzl ze dveří, následován znuděným Laiem. Neuniklo mu však, jak Nise jemně sevřel Niiho ruku a s úšklebkem navrhl: „Tak tedy pojďme pokračovat."

✦✧⋆✶✩★✩✶⋆✧✦

Když Niseův výcvik skončil, Nii se pomalu vracel na pokoj. Bylo mu trochu líto Brava, ale Nise byl vážně fajn... Občas se choval trochu dětsky, občas kapku šíleně, a uměl být i chladný a nemilosrdný. Bylo těžké se v něm vyznat.

Tak jako tam ses už dlouho nesmál, Nii, poznamenal Reito.

Hmpf...

Naposledy ses tak tvářil s Arisu, viď?

Možná jo, možná ne, odsekl Nii zase jeho klasickým tónem.

Jsem rád, že ten nevrlý a ubručený Nii je zpátky, zaradoval se Reito, ten citlivka Nii je nudný.

Nii protočil očima a zmizel hlouběji v temné chodbě.

✦✧⋆✶✩★✩✶⋆✧✦

„Nii? Co tu pohledáváš, takhle pozdě v noci?" zeptala se ho malá blondýnka, Ukyo. Pamatoval si ji z prvních zápasů. Taková malá, nešikovná, dvanáctiletá holčička. Byla ze všech tady úplně nejmladší. Evidentně právě vyšla ze sprch, měla kolem těla obmotaný pouze starý, ošuntělý ručník.

„My se známe?" obrátil se na ni černovlásek zmateně.

„No jasně! Tedy, ne osobně... Jsi slavný. 'Ten, jež zabil Yagi'..." pronesla dramaticky a mrkla na něj.

Nii se naštvaně zamračil. „Tak to mě těší, že zrovna tohle je moje přezdívka..."

To už i Šálička bylo lepší, viď? poškádlil ho Reito.

Vskutku, ušklíbl se Nii.

„Neber si to tak... Všichni budeme zabíjet. Jen jsi byl prostě první, tak je z toho haló."

„Jsem poctěn, že jsem mohl být první," odsekl modrooké blondýnce.

Ta si jen povzdechla a zničehonic ho objala. To Niimu vůbec příjemné nebylo, zvlášť když se sotva znali a dívka na sobě měla jen ručník.

„Co vy dva tady?" ozvalo se za jejich zády. Stála tam Akai, a pobaveně se šklebila, když Niiho a svou spolubydlící viděla.

„To není tak jak to vypa –" snažil se bránit Nii.

„Jo..." přitakala Ukyo s barvou obličeje, jež by jí i rajče závidělo.

„Je jí dvanáct... Jen se mě snažila povzbudit. A vůbec... Jako kdybys ty měla co říkat, Akai!" vyhrkl náhle Nii a ukázal na černovlásku. Ta totiž právě také vyšla ze sprch, a na sobě měla pyžamo poseté jednorožci a kaktusy.

Zabručela, když jí došlo, že zapomněla, co to na sobě vlastně má. Měla kolem nich jen projít, neměla nic říkat... Celá takhle situace byla vážně trapná. Pro všechny strany.

Tedy, až na Reitovu stranu. Ten si situaci náramně užíval.
Nii, ty válíš. Tolik nápadníků... Bravo, Nise... Teď i Ukyo.

Však to nejsou nápadníci... Bravo a Nise jsou mí přátelé a Ukyo... vždyť jí je jen dvanáct! protestoval majitel hlavy, v níž hlásek sídlil.

Jo, však polonahé holky úplně běžně objímají náhodné týpky, co potkají, viď?

Občas evidentně ano, zašklebil se Nii.

„Tak já vás asi už nebudu rušit," pokrčila rameny Akai, „jsem hrozně utahaná." Rozešla se pryč.

„Hej, Ukyo," chytil náhle blondýnku Nii za krk a skoro ji namáčkl na zeď. Bouřkově šedé oči zase metaly blesky a byly opět chladné.

„A – ano?" pípla tiše.

„Až budeš příště objímat náhodné lidi, obleč se aspoň, prosímtě," otočil se na ni s úšklebkem, když už odcházel.

„J – jasně," přikývla se sklopeným pohledem a stydlivým úsměvem.

Děcko, protočil Nii očima, měla by si dávat víc pozor...

Rychle rozešel na pokoj číslo 16, tedy pokoj jeho a Brava. Snad jediný dvoulůžkový pokoj v celém areálu. A asi i ten nejvíce zanedbaný... Byl úplně odlehlý od všech ostatních pokojů.
'Šestnáctce' všichni říkali 'pokoj odpadlíků'. Většinou tam bydleli právě ti, kteří se nějak provinili. Niimu a Bravovi byl však přidělen od začátku, ačkoli v té době byl jejich trestný rejstřík čisťounký a neposkrvněný. Asi trenéři předvídali budoucnost.

Tak. Teď si konečně bude moct popovídat s Bravem, v klidu. To už dlouho nemohl udělat. Propraskal si klouby na rukou a s mírným úsměvem houpajícím se na jeho rtech pokračoval v chůzi.