Nii, probuď se.

Reito... Vždyť je ještě čas! Nepotřebuju vstávat...

Přesto černovlasý chlapec ale vstal. Povzdechl si a propraskal si klouby na rukou.

Co to pořád děláš s těma rukama? zasmál se Reito.

Nii protočil očima a neodpověděl.

Mě spíš zajímá, změnil téma, proč jsi mě vzbudil.

Aha.. Heh... Nevím. Neměl jsem s kým si povídat, zamumlal hlásek v chlapcově hlavě.

Nii si uvědomil, že si neměl s kým povídat asi už pěkně dlouho, a projednou mu bylo Reita zase líto.

Aha... pousmál se, a o čem si se mnou chceš povídat?

Lehl si na postel a založil si ruce za hlavou. Někde hluboko uvnitř cítil, že tohle povídání si s Reitem přeci jen upevňuje jejich vztah a nemuseli si by na sebe jen křičet a pošťuchovat se.

Názor opět změnil, jakmile Reito zareagoval: Co třeba o té tvé Arisu?

Reito, protočil Nii očima, je to už tak dávno. A navíc není má, kdyby tě to zajímalo.

Právě, že mě to nezajímá, ušklíbl se.

„Heyo!" vykřikl někdo. Hned po tom se ozvalo prásknutí dveřmi. Na prahu stál chlapec, mohl být starý asi jako Nii. Fialové vlasy mu zakrývaly jedno ze stejně barevných očí. Na sobě měl černou košili a kravatu ve stejné ametystové barvě, v jaké byly jeho oči a vlasy.

„Dobrý den?" pozvedl Nii otráveně obočí. Tolik hluku po ránu... Nejdřív Reito, a teď tenhle.

„Co chceš?" zamrmlal Bravo, který už se také vzbudil.

„Vy jste to neslyšeli?"

Nii i Bravo sborově pronesli: „Co?" A podívali se jeden na druhého.

„Tak já vám to zopakuju. POPLACH! EVAKUACEEEE!" zvolal vesele.

„Jaká... evakuace?" mnul si Šálička unaveně oči.

Chlapec stojící na prahu dveří si povzdechl. „Vy jste nudní. Zkráceně, vemte si zbraně, útočí na nás."

S těmito slovy vesele odskákal pryč.

„P – počkej!" křikl za ním Bravo. Nedostalo se mu odpovědi, tak nehledě na to, že byl v pyžamu vyskočil z postele a rozběhl se za ním. Nii ho následoval.

Na chodbě bylo neuvěřitelné ticho, bylo slyšet jen dupání nohou obou chlapců.

Docela vtipné, že i přes to, že tomu fialovookému může být tak devatenáct, má tak hravou a veselou povahu, pomyslel si Nii.

Když udýchaně doběhli ven, stáli tam už seřazení všichni, i trenéři. Na konci nízké zdi, podle které byli seřazeni seděl chlapec, jež se předtím objevil u Niiho a Brava v pokoji. Vesele máchal nohama do vzduchu, usmíval se a kousal nějakou sušenku.

„Keishi... A Bravo," zavrčel hlavní vedoucí, „pozdě. Tohle byl planý poplach. Trénovali jsme, jak dokážete zareagovat, kdyby někdo útočil nebo kdyby hořelo. Jenže vy dva," ukázal na ně prstem, „nejste schopni přijít ani když na chodbě nahlas řvou reproduktory POPLACH!!! ?!"

Všichni na ty dva zírali. Nejspíš tomu pomáhal fakt, že jako jediní měli ještě stále pyžamo.

„Nic jsme neslyšeli," pípl Bravo. Znělo to jako naprostá lež, ačkoli to byla pravda. Vždyť kvůli Reitovi vstal Nii tak brzo, a přeci jen nic neslyšel. Snažil se ho snad Reito vzbudit, aby ho varoval...?

Radši sklonil hlavu, pevně semkl rty a mlčel. Nechtěl situaci zhoršit.

V trenérových očích se zlostně blýskal hněv, ale ještě něco...
„Kdyby tady Nise za vámi nepřišel, ještě spíte!" ukázal na hocha se sušenkou. Ten se sušenkou mezi zuby pokrčil rameny a mile přimhouřil oči. Nepochybně měl vysoké postavení, přitom... Nii ho tady nikdy neviděl.

Nii se na něj otočil a pousmál se. Takže ten Nise jim chtěl pomoci. Pak náhle zaťal pěsti a obrátil se na trenéra: „Vstal jsem dost brzy, protože... mi nebylo dobře. Neslyšel jsem nic. Vůbec nic. Ani Bravo. To je nějak moc velká náhoda, ne? Vždyť všichni ostatní to slyšeli, jen náš pokoj ne. Nejde třeba o technickou chybu? Náš pokoj je přeci jen poměrně odlehlý."

„Neřekl bych. Nepokoušejte se to zamluvit, Keishi."

Rozhostilo se mrazivé ticho. Všichni sledovali Niiho a vedoucího trenéra, kteří se navzájem upřeně sledovali se zaťatými pěstmi.

„Nii, Bravo," promluvil Nise, aby situaci zachránil, „běžte se seřadit." Byl to rozkaz, ale mile vyslovený. Dosvědčovalo to i to, že je oslovil křestními jmény. Nise asi vážně měl vysoké postavení.

✦✧⋆✶✩★✩✶⋆✧✦

„Já jsem měl výcvik zaměřený hlavně na šermování," vyprávěl chlapec a hrál si s jeho fialovou kravatou v rukou, „je to vlastně rodinný zvyk."

„To zní fajn!" usmíval se Nii. „Šerm mi nikdy moc nešel."

Bravo je oba otráveně s přimhouřenýma očima sledoval. Ten Nise se mu nepozdával, a ještě víc ho tím pádem dráždil Niiho zájem o kamarádství s fialovookým chlapcem. Nii je jeho kamarád! A ať to zní jakkoliv moc majetnicky, brát mu ho tedy rozhodně nikdo nebude.

„Co se tak mračíš Bravo?" zasmál se Nii, s pohledem upřeným k naštvanému chlapci.

„Nevím..." odsekl krátce a stručně. V jeho slovech jasně vyznělo: 'Nech mě být a povídej si s tím tvým Nisem.'

„To je v pořádku," usmál se jako na zavolanou Nise a chytil Niiho za rameno, „každý někdy nemáme dobrou náladu. Vsadím se, že zítra už bude Bravovi lépe!"

Nii vesele přitakal. „Jo, jasně." A pak oba černovlásci pokračovali v rozhovoru o šermu a taktikách.

Bravo propaloval Niseovu ruku ledovým pohledem, dokud ji chlapec konečně z Niiho nesundal. Zároveň přemítal, zda se mu to zdálo, a nebo se snad v těch ametystových očích zaleskl posměch, když se k němu zvedly.
Jsem už paranoidní, přelétlo mu hlavou, bude to v pořádku. Je to Niiho nový kamarád, a ty s ním taky třeba začneš dobře vycházet.

Věděl však, že si jen sám nalhává blbosti a špatného pocitu už se nezbavil...

✦✧⋆✶✩★✩✶⋆✧✦

„Nii..." začal Bravo posmutnělým tónem. Uvědomoval si, že ten tón trochu hraje, ale on si prostě nemohl pomoci. Chtěl, aby Nii věděl, že ho to bolí. „Nemyslíš... že ten Nise je trochu zvláštní? Začal se s námi bavit z ničeho nic.. a –"

„Ale Bravo, notak! Neříkej, že žárlíš!" vyprskl Nii smíchy. Nebyl to ale upřímný smích, ten z Niiho hrdla nevyšel už dlouho. (o, how edgy) Každopádně svého kamaráda měl dokonale přečteného. Ten sžíravý tón znal už dlouho.

Bravo mlčel a hleděl do země. Cítil se trapně.

„Bravo. Ty jsi, a navždycky budeš můj nejlepší kamarád. To se nezmění," mrkl na něj černovlásek se šáličkou a otočil se na podpatku. Rychlým krokem odešel. Nepochybně za Nisem, pomyslel si Bravo kysele.

Jednomu by z Niiho slov bylo lépe, no Bravovi bylo příšerně. Niiho tón totiž vůbec uklidňující nebyl. Byl stejně chladný a stejně vysmívavý, jako ty fialové oči chlapce s kravatou. Bravo se snažil posmutněle přesvědčit sám sebe, že takový byl Nii vždycky. To byla pravda, ovšem, něco mu tady s tím Nisem prostě nehrálo. Zaťal pěsti a s myšlenkou v hlavě, že Niiho bude za každou cenu chránit se odebral pryč, stejnou cestou, kterou Nii odešel.

jEaLoUsY :)))

(i was drowning in that feeling few days ago, which basically caused this chapter to be born c':)

Moony❤️