Příštího dne je trenéři poprosili, ať si zajdou na jejich pokoje. Prý jim budou přiděleny zbraně, protože po nekonečných trénincích a bitkách s holýma rukama si prý konečně zaslouží aspoň zbraně pro začátečníky.

Bravo šel na řadu před Niim, což si opravdu užíval a hned mu svoji pistoli a dýku ukazoval.

„Bravo," podíval se na něj Nii významně a tlumeně se zasmál, „je hezké, že jsi z těch zbraní tak nadšený, no všichni budeme mít zatím stejné, dokud nebudeme povýšeni..."

„To nevadí! Stejně, podívej, není to skvělé?!" Vesele poskakoval kolem Niiho a máchal zbraněmi.

„Jo, jasně," zamumlal Šálička s povzdechem. Bravo své zbraně dostal jako třetí, Nii byl až předposlední, takže před přidělením měl spoustu času.

Nakonec se rozhodl, že se ještě projde po chodbě sem a tam. Potkal Akai, Ukyo a Akiwe, všechny už měly zbraně. Akai mu zamávala, Ukyo mlčky sklopila pohled a Akiwe... Řekněme, že kdyby se dalo pohledem vraždit, Nii už by byl dávno mrtvý...

A potom se konečně ozvalo: „Nii Keishi!"

S mírným nadšením, ale zároveň s poměrně chladnou tváří vstoupil na práh dveří do kanceláře trenérů.

„Tak pojď," pokynul mu jeden z nich. Nii vyčetl v jeho tváři absolutní otrávení a znuzení, už ho opravdu nebavilo přidělovat zbraně, zvlášť ne, když jich bylo tolik.

„Na," prskl na Niiho a hodil mu do náruče pistoli a dýku. Chlapec je ledva zachytil.

„Bravo ale říkal, že on si mohl zkoušet velikosti, co když mi tahle –"

„Ticho. Fakt už to chci mít z krku," odsekl trenér. „Teď už prosímtě vypadni."

Šáličkou přejela vlna vzteku. Tohle nebylo fér! To, že šel skoro poslední znamená, že na něho už kašlou? Chudák ten úplně poslední člověk, pomyslel si, tomu to hodí do ksichtu už na prahu dveří.

Otráveně a trochu vztekle odešel za Bravem a pověděl mu tu křivdu. Trochu dramatizoval, ale to by jinak nebyl Nii.

„A já myslel, že z těch zbraní budeš nadšený jako já..."

„Mám být nadšený z toho, že budu zabíjet ještě víc lidí?" odvětil Nii ostře s hlavou mírně nakloněnou k Bravovi, který seděl za ním.

Já už se náhodou moc těším! zachichotal se Reito, bude se ti to líbit. Propůjčím ti spoustu mých schopností... Teď když jsme jeden... Ty jsi mi dal tělo, já ti dám sílu...

Uh... Nikdo ti žádné tělo nedává, zavrčel Nii.

Fakt ne? usmál se hlásek posměšně. Tak koukej.

„Hej Bravo, včera večer jsem se objímal s Ukyo," promluvil Nii, ale vůbec to nebyl jeho hlas. Ten, kdo použil Niiho ústa k mluvě byl totiž očividně Reito. Černovlásek ho už podle hlasu snadno poznal... Okamžitě ale začal panikařit. Reito měl pravdu. On opravdu může ovládnout Niiho tělo. Co když ale ten proradný hlásek vypoví víc věcí, které se ostatní nikdy neměli dozvědět...? Radši bude muset Reitovi příště věřit...

Proboha, Reito! Přestaň tohle dělat, co já teď –

Ty nic, hihi. Však se dívej.

„Uhm... To je hezké. Gratuluji?" řekl tiše Bravo, s pohledem skloněným k zemi. Tak nakonec to bude Ukyo a ne Nise, kdo mu krade kamaráda? Ne... Ukyo je jen dvanáct. Ale jak si to měl proboha vyložit? Co měl dělat, když mu kamarád z ničeho nic řekne, že objímal dvanáctiletou holku? Co to sakra...?

„Bravo, ne! Promiň, to není pravda, tohle celé si vymyslel jeden hlásek v mojí hlav –" vychrlil na něj rychle Nii, ale jeho řeč byla opět přerušena náhlým o trochu hlubším hlasem, který vyšel taktéž z jeho úst: „Chci říct, bylo to vážně fajn..."

A kupodivu, proti jeho vůli se mu zvedly koutky úst do velkého, roztomilého úsměvu a zasněně se zadíval na strop.

Já ji neobjal! To ona objala mě, a navíc se mě snažila jen uklidnit, však nejsem žádnej úchyl...!

„Je hezké vidět tě zase se smát, Nii," reagoval Bravo, stále dost tiše.

Já se ale nesměju! To Reito! To všechno dělá Reito! Reito, ty parchante...!

Copak? Zabiješ mě? Já jsem jenom hlááásek... hihi! Vlastně, ty mi nemůžeš ublížit, no já tobě ano. No není opravdu to fér? zahihňal se.

Drž hubu!

A v tu chvíli jeho tělem projel obrovský blesk bolesti. Měl pocit, že mu to rozštípí hlavu vejpůl, ne – li celé tělo. Začal řvát v agónii, a Bravo se na něho vyděšeně díval.

„Nii? Nii! Jsi v pořádku? Co mám –"

„Bravo! Nevěř... mu..."

Všechno ustalo. Reito si evidentně z Niiho opět vystřelil jeho krátkými bolestnými "žertíky". Ten hlásek prostě těšilo, že ovládá zrovna bolest. Mohl si lidi podmanit.

„Nii," promluvil chlapec v červené mikině významně a pevně a chytl Šáličkovu hlavu do dlaní, „odpočiň si. Kdyby něco, zavolej na mě, a já přijdu. Hlavně se pořádně prospi."

Posmutněle se na něj usmál a odešel pryč. Nii ho ale sotva vnímal. Jeho zorné pole bylo rozmlžené a navíc následky bolesti ještě doznívaly. Tak zůstal ležet na zemi a zakňučel. Pak zkusil pohnout prsty na rukou, aby zjistil, zda už je tohle tělo zase jeho. Ačkoli bylo, Nii byl tak zesláblý, že ruka se zaduněným znovu dopadla na zem.

Jaké to je, když si už i tvůj kamarád myslí, že jsi psychicky nemocný –

„Nesná.. ším... tě..." funěl slabě Nii.

– a že máš něco s tou divnou blonckou, heh?

„Re – reito... ty idiote..."

✦✧⋆✶✩★✩✶⋆✧✦

Bravo seděl venku na lavičce před jídelnou a dopíjel již vychladlé kafe. Co to proboha bylo za výjev? A vůbec, co to Niiho vjelo?

Asi už je vážně unavený. Tenhle výcvik je koneckonců dost náročný... A on asi prostě není ještě zvyklý... Nebo mu mimozemšťani vymazali mozek? Nebo to snad byl Nise? Kde je ten starý dobrý Nii?!

Chlapec si povzdechl. Zase trochu usrkl té studené kávy a jemně přivřel své dvoubarevné oči. Opravdu upřímně doufal, že Niimu už bude brzy lépe a zase se vrátí do své kůže. Bravo byl dokonalá ukázka nejlepšího kamaráda, udělal by pro Šáličku cokoli.

Rozhodl se, že za chvíli půjde také spát a aspoň Niiho zkontroluje. Tak jen mlčky dopíjel kafe a pozoroval noční oblohu, kde se stále objevovaly nové a nové hvězdy. Uprostřed nich hrdě visel měsíc.

Bravo si představoval, že Nii je měsíc a hvězdy jsou všichni ti lidé, co ho obskakují, ale pak si řekl, že už taky blázní a místo toho si hrál na profesionála v určování hvězd a souhvězdí. No dobře, možná si jich pár trochu domyslel, například souhvězdí Velké mocné šály, ale jinak si byl jistý, že všechno určil bezchybně. Protože hvězda Bravojenejlepsi přece určitě existuje. Nějaká z těch miliard se tak přece jmenovat musí, přesvědčoval se.

Nakonec, když přestal s určováním tedy zívl, vstal a odcupital za Niim, aby mu pověděl o všech jeho astronomických objevech.