Nii zmateně naklonil hlavu a Akai roztáhla rty do úšklebku.
„Hrajeme karty," poučila Brava, který neklidně postával na rozbitém prahu dveří.
„Vypadni," sykl na černovlásku vedle Niiho.
„Nemám důvod. Inu, je snad zakázané hrát karty se svými přáteli?" otázala se Akai a vymrštila se ze sedu do stoje.
„Vypadni," zopakoval Bravo.
Černovláska stála nehnutě a probodávala ho červenýma očima.
To už chlapci došli nervy, chytl Akai za krk a vyhodil ji ze dveří, které následně zavřel.

„Tak, Nii – " začal Bravo. Než stihl ale cokoli dokončit, zpozoroval že Nii se už v místnosti nenachází.

✦✧⋆✶✩★✩✶⋆✧✦

„Akai!"
Nii udýchaně kulhal, už černovlásku nedokázal doběhnout.
Ta sebou trhla a otočila se na něj.
„Nevšímej si ho Akai, blbne. Nevím co s ním je... Akai?"
Nii si povzdechl a rozhlédl se. Okolo bylo ticho, jen suchá tráva která mu křupala pod nohama a šedá obloha.

Černovlasý chlapec s šálou si promnul unavené oči.
Rozešel se zpět tam, odkud přišel. Krajina rychle ubíhala a on už se blížil k táboru. Náhle však o něco zakopl. Spadl na zem a nohou i tváří na kterou tvrdě dopadl mu projela tupá bolest. Nii sykl a pokusil se zvednout, ale ozval se za ním jakýsi hlas.

„Nehýbej se."
Nii ztuhl a zorničky se mu zúžily.
Polkl a nepatrně se pootočil, aby mohl neznámému pohlédnout do očí. Ten ale stejně měl masku. Byla to maska jelena, který měl parohy jen na jedné straně hlavy – levé.
„Řekl jsem nehýbej se," zavrčel.
Nii skoro nezaznamenatelně kývl.
„Dobře..." Člověk v masce poodešel k jakémusi pytli u jeho nohou.
„Co to je?" neodpustil si Nii.
„Jeden kluk," zasmál se neznámý, „klasika – sebevražda."
„Co s ním budete dělat?" zeptal se Nii ještě tišeji než předtím.
„To co se všemi. Upřímně bych tě měl zabít, abys nikomu nic nevyžvejk..." zamumlal muž, který následně výtahl revolver. Přejel prsty po jeho spoušti.
Nii se rozklepal a přitiskl k zemi tak dramaticky, až se 'jelen' znovu uchechtl: „Není nabitá. Lepší než tě zabít je dát ti dáreček, protože toho stejně nevíš zas tak moc, děcko..."

✦✧⋆✶✩★✩✶⋆✧✦

Nii se probudil a zhluboka se nadechl, jako kdyby dech zadržel nekonečně dlouho. Rozkašlal se a udělalo se mu mdlo.
Ležel na nemocničním lůžku, to bylo jasné.
Ahoj Nii.
Chlapec sebou zděšeně cukl, když se mu v hlavě ozval chraplavý hlas.
Nii, neboj se mě. Chci ti poradit. Taková první lekce... Chceš tu zůstat? Chceš zůstat tady v nemocnici? Nebylo by lepší... zmizet?

Nii se zatřásl. On není takový... Poslušně tu zůstane!
Klidně tu zůstanu, odpověděl hlasu.
Opravdu...? Opravdu chceš? přesvědčovalo ho to nadále.
Ano.
Jsi si jistý?
Ano.
Opravdu...?
A – ano...
OPRAVDU NII KEISHI...?

Zády mu náhle projela ostrá bolest, až měl co dělat, aby nezakřičel.
Teď poslušně utečeš, místo toho abys tu tvrdl, ano?
Nii se donutil zvednout a popošel k zrcadlu co viselo u postele.
Měl rozcuchané vlasy a zarudlé oči, jinak vypadal docela normálně.

Nii se trochu vzchopil. Pořád je to on.
Co po mě chceš? Kdo jsi? zeptal se hlasu.
Říkej mi Reito.
Reito, heh... vypadá to, že budeš chtít abych ti sloužil.
Sloužil? Chlapče, co tě to napadá, zasmál se ten Reito, to já pomáhám tobě.
Psychicky moc ne, odsekl Nii.
To přijde. Teď ti ukážu, co dokážu fyzicky.

Nii hleděl do zrcadla. V mžiku mu zbělaly oči, až se lekl sám sebe a jeho ruce se proměnily v černý dým.
Projela jím vlna neuvěřitelného vzteku a vzpomněl si na všechny, na které byl kdy naštvaný.
Proč Akai ráno utekla? Proč Bravovi tak vadilo, že s ní hrál karty?

Rozzuřeně křikl a do zrcadla černými pěstmi vrazil, až se roztříštilo na kousíčky. Necítil ale žádnou bolest.

Nechápu... poznamenal Nii.
Dočkej času.

Sestřička, která nepochybně hluk slyšela do místnosti vběhla.
„Co se – "
Musíme ji zdržet Nii. Teď se pozorně dívej.

Sestřička padla k zemi a začala se svíjet a křičet, ačkoli Nii jen stál. Jen hleděl, a ani si nevšiml, že se usmívá. Zlomyslně se usmíval, nad někým v agónii... Pro něj velice nezvyklé.

Jaks to udělal? žasl chlapec.
Reito se nevinně uchechtl: Reito je mé jméno... Ale většina lidí mě zná jako...

... Bolest..

No nějaké zmatení to chtělo. Postupně se vše vysvětlí ^^

Moony❤️