☆ Věnováno všem, kteří rádi sní. ☆

Vídával ty oči ve snech. Jakmile ulehl do postele a usnul, dívaly se na něj ze tmy dvě zlatavé žárovky. Nebál se jich. Působily přátelsky a nikdy neprovedly nic špatného, proto je nepovažoval za nebezpečné. Zdávalo se mu o nich každou noc, ale nikdy ve dne. Když zamhouřil oči o nudné hodině fyziky, nikde je neviděl. Tou dobou byl jeho spánek bezesný. Nepokládal to za nic zvláštního, někde četl, že sny přicházejí až po nějaké době spaní, a když byl mimo jen dvacet minut, těžko se mohly nějaké dostavit.

Mluvil o tom se svou kamarádkou, která se jen zasmála, poplácala ho po rameni a řekla mu, že to má z té své posedlosti fantasy knihami. Nesnažil se jí to vymluvit. Mohla to být pravda. Přece jen – čím více četl, tím byla jeho fantazie rozmanitější a víc se vymykala kontrole. Ostatní mu několikrát říkali, aby ty své bujné představy někam zapisoval a později z nich klidně vytvořil nějaký román, ale on je vždy se smíchem odbyl. Na to neměl trpělivost ani chuť. Číst knihy byla jedna věc, ale psát je, to už bylo mimo jeho ligu. Rád se ponořil do magické aury fantastické literatury, kdy mohl naprosto vypustit okolní svět, ale věděl, že jakmile by se on pokusil sám něco sesmolit, ztratil by rychle zájem.

Zvykl si žít s tím, že ho členové rodiny považovali za knihomola a tak trochu podivína. Proto se chtěl se svými sny svěřit jen sestře, která by mu mohla rozumět nejvíc – sama také četla, jenže romance. Ne, že by jej ty oči ze snu nějak trápily, jen si o tom chtěl s někým popovídat. Holt už měl takovou povahu, že jakmile se mu dělo něco zvláštního, musel to někomu prozradit.

Váhavě zaklepal na červené dveře s nápisem „miluju psy, ne lidi", počkal, než jej sestra pozve dovnitř, a následně vešel. Vždy, když tam byl, vyděsilo ho množství růžové a fialové v pokoji. Nebyl nějaký odpůrce těchto barev, ale jak se říká, všeho moc škodí. Mladá hnědovláska seděla na desce stolu, kývala nohama ze strany na stranu a cucala lízátko.

„Tak co bys rád?" optala se s úsměvem a vzala do ruky malou mističku. „Lízo?"

Bez protestů si jedno vzal, rozbalil jej, strčil si ho do pusy a rozvalil se na sestřině pečlivě ustlané posteli, za což si vysloužil nasupený pohled.

„Chtěl bych s tebou o něčem mluvit."

Maye nadšením zajiskřilo v očích a začala nohama houpat o něco rychleji. „Máš holku?" vyhrkla a naklonila se dopředu, div že nespadla na zem.

Zděšením vykulil oči. „Bože, ne! Vůbec!"

„Pravda, to bys nešel za mnou," zamyšleně si podepřela bradu rukou. „Tak chceš nějakou sbalit?"

„Jestli s tím nepřestaneš, tak se zvednu a půjdu si pokecat s Jessicou."

Jakmile to dořekl, oba se na sebe podívali a vyprskli smíchy. Svou starší sestru neměli rádi, dělala jim ze života peklo, všechny problémy házela na ně, a ne jednou rodičům lhala, že byli na nějaké párty, přestože oba jen trávili noc u svých kamarádů. Nevyčítali jí to, přece jen se k ní taky nechovali hezky, navíc měla i své dobré stránky, ale povídat si s ní nechtěl ani jeden.

Maya slezla ze stolu a švihla sebou do postele hned vedle bratra. „Tak povídej."

Položil jí hlavu na rameno, nadechl se a zavřel oči. Najednou nevěděl, jestli jí to chce říct. Připadal si, jako by to bylo něco intimního, co si měl nechat pro sebe. Ale ona o něm věděla snad všechno.

„Víš, poslední dobou se mi zdá takovej divnej sen. Je pořád stejnej, nikdy se nemění. Začíná to bejt trochu zvláštní."

„A o čem je?"

„Vlastně o ničem. Jen se na mě dívají dvě žlutý oči."

„To se jich nebojíš? Já bych měla hroznej strach a pořád bych se budila..."

„No, ne, nebojím. Ony jsou takový přátelský, hřejivý, chápeš? Já jakoby cítím, že mi nic neudělají, mám ten pocit tady," ukázal si na srdce, „a je fakt silnej."

„Jak dlouho se ti to zdá?"

„Dneska to bude měsíc..."

„Hele," naklonila se nad něj a pousmála se, „to je sice dlouhá doba, ale pokud si myslíš, že ti vážně nic neudělaj a nebojíš se, neřešila bych to. Mně se taky třeba dva tejdny v kuse zdaj sny o tom, že padám z nějaký budovy. Dokud ti to neruší spaní, není podle mě co řešit."

Tázavě nadzvedl obočí. „Takže si nemyslíš, že jsem blázen?"

„Proč bych si to měla myslet?"

„No, říkal jsem o tom i Cleo, ale ta mi pověděla, že to mám prej z těch knížek," zamumlal a přitáhl si k sobě sestřina plyšáka. Měl pocit, že občas by taky nějakého potřeboval. Ale kdyby ho u něj v pokoji někdo našel, propadl by se studem.

Maya se rozesmála a rozcuchala mu vlasy. „Kdybys ze všeho vinil knížky, tak bych žila v dokonalým románu pro středoškolačky a měla svýho vysněnýho kluka. Takhle jednoduchý to není."

„Asi máš pravdu," pousmál se. „Díky, žes mě vyslechla a neposlala do háje."

„Jsem přece tvoje mladší ségra, ne? Někdo ti tu vrbu dělat musí." Mrkla na něj a vyšvihla se do stoje.

Jakmile opustila svou pozici, rozvalil se na celé posteli a plyšáka si strčil pod hlavu. Cítil se unaveně, i když vlastně netušil proč. Bylo pět hodin odpoledne, venku svítilo slunce o sto šest a navíc byla sobota, což znamenalo, že toho dne nic nedělal. Tak kde se ta únava vzala? Pohlédl na plyšovou velrybu, která ležela vedle něj.

„Bude ti vadit, když si ji půjčím?"

„Ne, v pohodě. Fakt mě nezabije, když budu mít na posteli o zvíře míň. Ale nemysli si, že mi tu usneš," řekla výhružně a na důkaz svých slov mu pohrozila červenou papučí.

S nespokojeným mrmláním se zvedl a došel ke dveřím, kde na sestru vyplázl jazyk, načež se odebral k sobě. Chápal, že nechtěla, aby jí tam překážel. Ale trochu ho to mrzelo, to nemohl popřít. Když konečně dorazil k sobě, nenamáhal se ani s převlékáním do pyžama, zkrátka jen padl do postele jako pytel brambor. Než si stačil uvědomit, že se mohl alespoň přikrýt, usnul.

Stejně jako vždy, kdy spal ve dne, se zlatavé oči neobjevily. Nepozorovaly ho, nehlídaly ho. Připadal si bez nich poměrně opuštěně. Jenže tentokrát se místo nich objevilo něco jiného. Slyšel šumění potoka, zpěv ptáků, vnímal ševelení větru a stromů. Ocitl se uprostřed louky. Tráva ho šimrala na břiše, proto odhadl, že leží na zemi. Chtěl se zvednout a proběhnout se po ní, tak jako to dělal ve skutečnosti, když byl malý. Jenže to nešlo. Měl pocit, jako by to tělo nebylo jeho. Cítil ho, viděl jím, ale nemohl jej ovládat. Připadal si jako v nějakém divném vězení. Náhle se mu pohled na svět lehce zhoupl, pozvedl se nahoru a začal se pohybovat. Ten nepřirozený pohyb mu rozhodil žaludek, až si myslel, že se pozvrací. Jako by byl na centrifuze, s každým dalším zhoupnutím se mu žluč hrnula do úst. Tělo, jež ani nebyl schopen spatřit, udělalo další krok dopředu, křeče v břiše zesílily a nevolnost ho přemohla.

Probral se akorát včas na to, aby se stihl nahnout přes postel. Pozvracel koberec. V tu chvíli z toho byl ale tak vykolejený, že na to vůbec nebral ohled. Maya, která zrovna stála ve dveřích, protože mu přišla oznámit, že už je večeře, se zachovala natolik dospěle, aby bratrovi vtiskla do rukou plastový koš, následně vyšla z pokoje a vrátila se s malým práškem a sklenicí vody. Postavila obě věci na stůl, zvracejícího bratra poplácala po rameni se slovy „to bude dobrý, uleví se ti" a odešla pro kýbl s hadrem, aby to mohla alespoň z části setřít. Stejně věděla, že rodičům to bude muset říct.

Když se konečně přestal dávit, chtěla se pustit do úklidu, ale pohled na bledého staršího sourozence ji zastavil. Došla k němu a položila mu ruku na čelo. Nikdy moc nevěřila takovému tradičnímu „měření" teploty, kdy stačilo na člověka jen sáhnout a už se vědělo, kolik má stupňů. Přesto ale musela uznat, že bratrova pokožka pod její dlaní doslova hořela.

„Tys něco blbýho sněd?"

Zavrtěl hlavou a zavřel oči. Hrudník se mu sotva zvedal, víčka se zachvěla. Vypadal skoro jako mrtvola.

„Půjdu říct našim, že ti není dobře..." Než se ale stihla narovnat, chytil ji za paži.

„Nic mi není, neříkej jim o tom. Dělali by si zbytečně starosti," řekl a posadil se. Žaludek se mu už uklidnil. Bylo mu zase dobře, stejně jako když sem vešel.

„Uvědomuješ si, že ses tady vlastně obrátil naruby? Na svůj koberec? Máma to pozná, tím si buď jistej."

„Nepozná, umyjem to."

Maya si povzdechla. Jeho tvrdohlavost jí lezla na nervy, ale momentálně to nějak překousla. Podala bratrovi kýbl i s hadrem a sama šla otevřít okno, aby se zbavili všech důkazů. Nemohla uvěřit tomu, že si její povedený bratr vážně myslí, že bude stačit koberec trochu vydrbat a rodiče nic nepoznají. Přesto mu šla pomoct.

Když o hodinu později skončili s úklidem, snažil se sestru co nejrychleji dostat pryč ze svého pokoje. Zaprvé z toho důvodu, že si připadal neskutečně trapně, zadruhé proto, že byl příšerně unavený a nechtěl jí nic vysvětlovat. Naléhala na něj, aby si vzal léky, což odmítal. Poté se ho zeptala, jestli zase viděl ty oči. Přesně v tu chvíli se chtěl propadnout do země, zmizet pod povrchem a nikdy nevylézt. Bál se, že když jí řekne pravdu, tak už ho doopravdy nazve bláznem. Kousl se do jazyka, aby nic neprozradil.

„Neřekneš mi to, co?"

„Já... Nevím. Dneska asi ne. Chci bejt sám," zamumlal a snažil se nevnímat její vyčítavý pohled, načež se k otočil zády. Slyšel, jak za sebou zavřela dveře. Připadal si příšerně. Vždy se jí se vším svěřoval, vykládal jí naprosto cokoliv, co ho trápilo nebo nějak zaujalo, poslouchal, když mu něco vyprávěla ona, naslouchali si, a on ji najednou tak sprostě zazdil. A proč vlastně? Protože měl strach. Chtěl si jednu vrazit, zavolat na ni, aby se vrátila, a povědět jí o tom prapodivném snu, kdy měl pocit, že není pánem vlastního těla.

Neudělal to. Místo toho se tiše odplížil do své postele, přikryl se peřinou a snažil se usnout co nejrychleji. Nerad to přiznával, ale potřeboval ty oči zase vidět. Přinášely mu klid v duši. A hlavně kvůli nim nezvracel. Přál si, aby se ten sen už neopakoval, nehodlal zase hodinu uklízet.

Jenže jakmile jeho mysl znovu odplula, k vlastnímu zděšení zjistil, že je opět na té louce. Opakoval si, že se chce probudit, že odtamtud chce pryč. Ale to mu bylo zbytečné – po chvíli se mu svět zhoupnul. Okamžitě zavřel oči a snažil se pravidelně dýchat. Tentokrát se nepozvrací, tím si byl jistý. O několik minut později jedno oko maličko pootevřel a zjistil, že se nachází u potoka. Překvapeně zamrkal. Takže chodil, aniž by o tom věděl? To už bylo pěkně nenormální. Když se ale hladina potoka začala přibližovat, přísahal by, že v odrazu spatřil chlupaté uši.

S trhnutím se probral, vyděšeně těkal očima po temném pokoji a snažil se nahmatat telefon, aby si mohl posvítit. Z nějakého důvodu ho zachvátila panika a odmítala se pustit. Jakýkoli stín mu připomínal příšeru, jeho hlasitý dech ho samotného děsil.

„Do prdele, kde je?" Zvuk jeho hlasu mu dodal lehký pocit jistoty. Konečně se prsty dotkl ledového mobilu. Zapnul ho a posvítil do rohu. Nic tam nebylo. Samozřejmě. Nechápal to. Celou dobu se nic nedělo, ani oči zírající ze tmy mu nic neudělaly, ale nyní, kdy spatřil chlupatá ušiska a ocitl se ve snu v těle někoho jiného, se bál tak moc, že si musel rozsvítit. Kde se ten strach najednou vzal? Ačkoli se snažil, seč mohl, té noci už oka nezamhouřil. A další den také ne.

Začal se vyhýbat spánku přes noc, vypínal o hodinách ve škole, v zadních lavicích se choulil na desce stolu a nechal se uspávat učitelčiným hlasem. Zabil veškerý svůj sociální život, vídání se s kamarády zařadil na nejnižší příčku potřeb. Ještě více se ponořil do knih, mizel v jiných světech a odmítal se jich vzdát. Snažil se zapomenout na sen, jenž za tohle všechno mohl, přesto ty oči nějakým způsobem postrádal. Připadal se bez nich jaksi prázdný. Jako by mu něco chybělo.

Ztrácel se před očima. Rodiče se o něj začali víc zajímat a chtěli vědět, co se s ním stalo, jestli ho náhodou někdo nešikanuje. Odbýval je mávnutím ruky, zamykal se před nimi v pokoji, odmítal mluvit. Jediný člověk, za kterým se odhodlával jít, byla jeho mladší sestra. Neustále si opakoval, že jednou za ní zajde a o všem jí řekne – hlavně ve chvílích, kdy jeho směrem vrhala starostlivé pohledy. Ale odvahu k tomu nenalezl. Vysmála by se mu, že se chová jako malé dítě. Bojí se spát kvůli nějakému snu, to přece nic není. Pokaždé když už se nad tím zamyslel a stál před jejími dveřmi, ruku napřaženou k zaklepání, objevily se pochyby, které ho nakonec donutily vrátit se do svého pokoje.

Když se tak rozhlédl po místnosti, ve které poslední tři týdny trávil snad všechen svůj čas – s výjimkou školy a chození do koupelny –, poměrně se zděsil. Po zemi se válela spousta špinavého oblečení, židle jím byla doslova zasypaná, stůl se prohýbal pod nánosem použitého nádobí, koš přetékal odpadky, skříň byla skoro prázdná, učení měl roztahané všude možně a povlečení bylo celé zaneřáděné. V jednu chvíli si připadal jako bezdomovec.

Pomalu se došoural ke dveřím, zaposlouchal se, jestli někdo není za nimi, a když nic neslyšel, vylezl z pokoje ven a zamkl se v koupelně, kde strávil nezdravě moc času pod ledovou sprchou. Až když se bál, že by z toho mohl onemocnět, vodu vypnul. I tak ale zůstal ve sprše sedět dalších čtyřicet minut, dokud na něj otec nezaklepal, aby se ujistil, že ještě žije.

Všechny jeho dny vypadaly stejně. Nesnídal, vždy si jen vzal tašku a vyrazil do školy. Obědy dával spolužákům, jedl až doma, kdy tam nikdo jiný nebyl. V takových chvílích vybrakoval polovinu ledničky, hltal uzené ryby a syrová vajíčka. Poté se odplížil do pokoje, ze kterého vytáhl paty jen ve chvíli, kdy musel do koupelny, kde byl schopen trávit i dvě hodiny. Noci probděl, ponořen do knih plných kouzel. Kdykoli se rodiče pokoušeli s ním mluvit – a že se snažili hodně často – vždy se vymluvil, že toho má hodně ve škole. Mladší sestra si o něj dělala starosti, klepala na jeho dveře, ale pokaždé po třetím marném pokusu odešla k sobě.

Že se o něj rodina bojí, mu došlo až ve chvíli, kdy za ním přišla Jessica. Neklepala, neptala se, jestli může dovnitř, prostě vešla. Posadila se na postel, jako by se tam neválelo jeho pyžamo a flaška od limonády, a přejela ho starostlivým pohledem. Když odvrátil tvář a zachumlal se hlouběji pod peřinu, povzdechla si.

„Chápu, že to mezi náma není dobrý. A když tě k mluvení nepřinutí ani Maya, tak nemám nejmenší šanci. Jen jsem ti chtěla říct, že kdyby něco, jsem tady taky."

Probodával ji pohledem. Nechtěl, aby s ním byla v jedné místnosti, natož v jeho pokoji, který považoval za své území. Stále v něm ale zůstával pocit jakési vděčnosti, že vůbec přišla. „Bojí se naši hodně?" zachraptěl tiše a doufal, že se nebude muset opakovat.

Přikývla a smutně se pousmála. „Dost. Dokonce uvažujou, že si vezmou volno a vezmou tě někam ven, abys přišel na jiný myšlenky. A bacha, dneska byli u tebe ve škole. Ptali se na tebe třídní."

Vyděšeně vykulil oči. „Sakra, to není dobrý. Jestli zjistí, že –"

Včas se zarazil. Nehodlal své sestře říkat, že ve škole převážně spí.

Jessica si jeho mlčení ale vysvětlila jinak. Naklonila se k němu a položila mu ruku na rameno. „Hlavně prosím neber drogy," řekla starostlivě a zvedla se, načež odešla.

Měl z toho špatný pocit. Bál se, že když rodiče byli ve škole, začnou se ve všem víc šťourat, budou vyzvídat a on jim bude muset povědět, co se sakra stalo, že se tak změnil. A to odmítal. Odmítal jim říct, že utíká před snem, který je až příliš živý. Že utíká před těma zlatýma očima, po kterých ale ve skrytu duše až bolestně touží. Rozhodl se, že nikomu nic nepoví. I kdyby ho mučili.

Bohužel ho ale přemohla jeho povaha, takže dva dny po svém rozhodnutí už nervózně klepal na dveře své mladší sestry. Otevřela mu téměř okamžitě. Ani se nestačil nadechnout k poděkovaní, a už mu visela kolem krku.

„Koukej mi okamžitě říct, co se děje, jinak tě nepustím."

„A nemůžu ti to říct aspoň vevnitř, aby to neslyšeli všichni ostatní?"

Vtáhla ho dovnitř, zabouchla dveře a natlačila ho na ně, načež se rukama zapřela o jeho hruď. Kdyby to nebyla jeho sestra, myslel by si, že se ho chystá políbit.

„Tak povídej."

„Tady? Hned? To si ani nesedneme?"

„Nemysli si, že se z toho vykroutíš," poznamenala naštvaně a posadila se vedle něj na posteli.

Odkašlal si. „Víš... Jak jsem u sebe jednou ušpinil ten koberec? Tak ten den se mi zdálo, že jsem na louce. Cítil jsem to, jako bych tam fakt byl. To slunce, trávu, slyšel jsem vodu. Ale to tělo jsem neovládal. Hýbalo se beze mě, já v něm byl jako v kleci. A jak chodilo, tak jsem to nezvládl a pozvracel se. Bylo to fakt divný," vrhl po ní lehce vyděšený pohled, „ale ještě ten den se mi zdálo to samý, jen se mi neudělalo blbě." Prohrábl si vlasy. Nevěděl, jak se to stalo, ale byl celý zpocený. „Nespím kvůli tomu. Bojím se toho, nechci, abych byl vězněnej v nějakým cizím těle. Zvlášť když je to tak živý! Ale zároveň..."

„Zároveň co?" zeptala se opatrně a položila mu ruku na rameno. Setřásl ji.

„Chci zase vidět ty oči. Bez nich se asi brzo zblázním. Vždycky mě uklidnily, mohl jsem normálně spát. Teď usnu maximálně ve škole, kde se mi nezdá nic." Zavřel oči. Styděl se před ní. Jako by tu teď vedle ní seděl nahý, přesně tak si připadal.

„Hele, já chápu, že to teď bude znít blbě, ale co takhle pro jednou zkusit jít spát přes noc? Klidně tam budu s tebou, jestli chceš, ale zkusit bys to měl."

„Myslíš?"

„Jo, zkus to. Aspoň jednou. Když to nepůjde, řekneš našim, že máš trable se spanim, neřekneš jaký, a půjdou s tebou k doktorovi."

Přemýšlel. Má to vůbec cenu? Celou dobu se tomu vyhýbal, jak mohl, a teď se měl poddat bez boje, i když ne sám? Bál se. Naprosto upřímně mohl tvrdit, že se bál.

„Budeš tam se mnou?"

„Jasný, hodím si matraci na zem a budu tam s tebou."

Vděčně ji objal. Přestože mu útroby drtil strach z toho, co ho čeká, alespoň věděl, že v tom nebude sám. A to přesně potřeboval.

„Promiň, že jsem ti to tak dlouho neřekl..."

„Pohoda, chápu to," pravila s úsměvem a rozcuchala mu vlasy.

Tak, aby dělali co nejmenší kravál, přenesli Mayinu matraci a peřinu s polštářem do jeho pokoje. Maya naštěstí tu spoušť nijak nekomentovala, jen odhrnula hromadu špinavých ponožek dál od polštáře. Pak se zavrtala do peřin a čekala na staršího bratra, až se převlékne, přičemž si ho nezapomněla nestydatě prohlížet.

„Nechtěla by ses otočit?"

„Ani ne. Baví mě pozorovat nahatý kluky." Když ale rukama sjel k lemu boxerek, zakryla si oči. „Fajn, tohle vidět nemusim."

Celý nesvůj doklopýtal k posteli. Ač byl neskutečně unavený, nechtělo se mu tam. Poslední dva měsíce ji bral jako fajn místo na čtení, učení nebo ležení, ale ke spaní ne. Od toho měl školní lavice. Padl do ní po hlavě, až se v jednu chvíli bál, že to nevychytal a praští se o zeď.

„Chceš plyšáka?" ozvalo se vpravo od něj.

Mírně natočil hlavu a spatřil usmívající se sestru, jak v rukou svírá plyšového narvala a tučňáka. Jeho vyspělá část mu říkala, že přece nemůže v osmnácti spát s plyšákem, ale ta druhá, dětská, vyděšená si myslela něco jiného. Rychle chňapl po narvalovi a zachumlal se. Připadal si jako malé dítko, co zburcovalo rodiče, aby s ním byli v pokoji, protože se bojí strašidel pod postelí.

„Dobrou noc," šeptla Maya a poslala mu vzdušnou pusu.

Chtěl jí odpovědět něco kousavého, ale únava si vybrala svou daň. Nestihl se ani nadechnout k odpovědi, když nevědomky zavřel oči.

Ačkoliv ho svíral strach a podvědomě se děsil toho, co přijde, pohled na louku mu nijak děsivý nepřipadal. Zhrozil se až ve chvíli, kdy se svět zase zhoupl a rozpohyboval. Kupodivu už to ale zvládal lépe. Snášel ten pohyb, dokázal s ním souznít. Nebál se ho.

Když se proto následujícího rána probral, vypadal zdravěji a živěji než kdy předtím. Nadšeně budil sestru, že už je všechno v pohodě a může normálně spát. Oba byli radostí bez sebe, protože věděli, co to znamená – vše se vrátilo do starých kolejí.

A opravdu se tak stalo. Začal se scházet s přáteli, bavil se s rodiči, dokonce i Jessicou, dával pozor ve škole, pořádně se učil, chodil často ven, pokoj si pravidelně uklízel a po nocích normálně spal. Sen o tom, jak běhá po louce, honí ovce, pozoruje zapadající slunce z okraje lesa, bral v klidu, jako by nešlo o nic zvláštního. Občas se o něm pobavil s Mayou, ale to jen proto, že vyzvídala. Vše se zdálo být perfektní. Dokud se nestal pravý opak toho, co ho tížilo předtím.

Ač si to nepřipouštěl a ten fakt tvrdě odmítal, stal se na tom snu závislým. Doslova. Kdykoli mohl, spal, aby mohl být znovu na té louce, znovu cítil vítr, viděl bílé koule vlny, jak před ním utíkají. Historie se opakovala. Znovu se uzavřel, přestal mluvit s kamarády, odsekával rodičům a nebavil se ani s Mayou. Každá věc, která ho vyrušovala od spánku, musela pryč, zmizet z jeho života. A jak mizely všechny ostatní aktivity a chuť cokoliv dělat, mizel i on sám.

Hubnul, nejedl, nemluvil, sotva si měnil oblečení, odmítal chodit do školy. Jen spal. A snil svůj sen, ve kterém byl šťastný. Rodiče se o něj báli ještě víc než předtím. Dokonce ho poslali ke školní psycholožce, aby si o tom promluvil alespoň s ní, když už ne s nimi. Po prvním sezení, kdy na ni jen beze slova koukal a neodpovídal na nic, se tam už nikdy neukázal. Snažili se mu pomoct, jak mohli. Ptali se ho, říkali mu, že ho mají rádi, že za nimi může kdykoliv přijít.

Všechny jejich řeči a prosby pouštěl jedním uchem tam a druhým ven. Otravovali ho tím věčným mluvením a staráním se, okrádali ho o drahocenný spánek.

Jeho přístup se mu vymstil. Ačkoliv spal více než dost, nejedl, což vedlo k tomu, že jednou ve sprše zkolaboval a skončil v nemocnici s nitrožilní výživou. Po dvou týdnech ho pustili domů, předtím mu ale řádně vysvětlili, že jíst zkrátka musí, jinak to tělo nezvládne. A že pokud znovu jíst přestane, vrátí se, ale na mnohem delší dobu. Vše jim poctivě odkýval, dokonce se přemohl a něco do sebe zvládl cpát zhruba týden, než znovu zapadl do bludného kruhu. Existoval pro něj jen spánek. Čím více slábl v tomto světě, tím více sílil v tom druhém.

Jednoho deštivého dne seděl v posteli, v ruce držel hrnek s horkým čajem a díval se z okna. Byl slabý. Neskutečně moc. Klepaly se mu ruce, drkotaly mu zuby, měl problém hrnek vůbec udržet. Když zaslechl zaklepání, pomalu otočil hlavu.

„Dále," šeptl slabě a usrkl si čaje.

Dovnitř vešla Maya. V ruce držela dva plyšáky – narvala s tučňákem. Posadila se na židli a začala si nervózně mnout prsty.

„Jak ti je?"

Chtěl se rozesmát. Věděl, že by to nedokázal a zase by se jen rozkašlal, ale tak moc chtěl. Její starost mu přišla vtipná.

„Přežívám."

„Uhm, tak to je fajn..." Sklopila pohled. „Máma říká, že by sis měl dát nějaký ovoce, že je fajn, když piješ čaj, ale dlouho se na tom vydržet nedá."

„Hm."

Pozoroval kapky pleskající o sklo. Jak moc byl jejich život krátký. Zrodily se jen proto, aby padaly. Padaly, padaly a zemřely ve prospěch země. Pozastavil se někdy někdo nad tím, jak důležité vlastně jsou, přestože existují jen chvilku? Člověk si to možná neuvědomuje a schovává se před nimi pod deštník, ale bez nich by tu nebyl.

„Mám pocit, že umírám," zachraptěl a upil z hrnku. Ruce se mu neskutečně roztřásly, takže ho musel položit na stůl, aby se nepolil.

„Neumíráš, jen jsi slabej. Najíš se a bude to fajn," řekla s úsměvem Maya a podala mu plyšáka. „Hele, skočím ti pro jabko, počkáš tu?"

Pousmál se a pomalu přikývl. Neměl sílu na to promluvit. Věděl, že to, co řekl, je pravda. Umírá.

Maya rychle vyběhla ze dveří, div si nezlomila nohu. Spěchala. Ale proč? Snad se podvědomě bála, že její bratr mluví pravdu?

Jemně, téměř nepatrně sevřel plyšového narvala v ruce. Zavřel oči. Připadal si tak vyčerpaně. A lehce. Jako by létal. Měl pocit, jako by jeho vědomí mizelo někam pryč, vytrácelo se. Jeho nitky pomalu odplouvaly, zanechávaly po sobě jen bezvládnou schránku.

Spatřil sluncem zalitou louku. Zamrkal. Tentokrát to byl on, kdo ovládal tělo. Pomalu se postavil, lehce se zakymácel, ale brzy našel ztracenou rovnováhu. Bylo to zvláštní. Připadalo mu, že stojí na rukou, ale zároveň na nohou.

Mami, on nedýchá!

Zvědavě udělal pár kroků vpřed. Šlo to těžce, připadal si nemotorně, ale zvládl to. Nadšeně se rozešel vpřed. Po paměti vyrazil k potoku.

Zavolejte záchranku!

Trvalo mu dlouho, než se k němu dostal. Stále byl neohrabaný a několikrát se skutálel na zem, ale konečně stál u vody. Měl neskutečnou žízeň. Sklonil se k vodní hladině, zavřel oči a hltavě pil.

Co je s naším synem?

Zvedl hlavu a nadechl se. Podvědomě tušil, co ho čeká, ale pořád se toho bál. I tak to ale udělal. Otevřel oči.

Je nám to líto.

V odrazu vodní hladiny mu šedý vlk oplácel svůj zlatavý pohled.