„Chtěl bych se přidat do vaší smečky," vyhrkl náhle ten vlk. „Prosím, zaveďte mě za vaším Alfou."

Shewel se zašklebil. „Já jsem Alfa." Vlk se na Shewela vyplašeně podíval a přikrčil se. „Tak tedy, přijal byste mě prosím do vaší smečky? Budu čestný vlk, pravidla a chod smečky znám," odmlčel se. Padl na záda a odhalil nechráněné bříško na znamení podřízenosti. „Prosím."

Daitor se napjal. Vycenil tesáky a potichu zavrčel. Očividně se mu to nelíbilo. Já jsem s tím vlkem sice problém neměla, ale Daitor s ním byl delší dobu než-li já. Třeba o něm ví něco, co my ne.

Shewel se zkoumavě podíval na svého syna. Zahleděl se mu přímo do očí. Vypadalo to jako komunikace pohledy. Černý vlk nakonec schoval tesáky a přestal vrčet. Téměř neznatelně přikývl, i když jsem poznala, že s tím absolutně nesouhlasí.

Alfa vlk se znova obrátil na Ramiratha. „Dobrá tedy. Slibuješ, že budeš věrný své smečce, budeš poslouchat rozkazy a neopustíš území naší smečky?" pronesl pevným a jasným hlasem, jenž v sobě nesl špetku autoritativního tónu.

„Slibuji," přikývl Ramirath. Shewel krátce zavyl. „Zařadíš se jako poslední hlídkař. Nesmíš lovit a už vůbec ne na hlídce. Já jsem Alfa vlk. Tenhle," ukázal na Arrowa, „je Beta vlk. V táboře máme Alfa vlčici a Beta vlčici. A Daitor je Třetí vlk." Zamyslel se, očividně chtěl říct jenom nejdůležitější postavení.

„Jestli je ti vše jasné, půjdeme do tábora, kde se seznámíš s ostatními," dodal po chvíli. Ramirath souhlasně zamručel. Jenže v tu chvíli se ozval Daitor.

„Alfo," zahučel. Přitiskl se ke mně blíž. „Jestli dovolíš, rád bych byl s Altirou chvíli sám." Jeho majetnický podtón se nedal přehlédnout. Shewel jenom kývl. Arrow zaštěkal a celá skupinka vlků se vydala do tábora. 

Náhle jsem se octla ve vzduchu. Daitor mě uchopil za zátylek a někam se mnou utíkal. Nesnažila jsem se vzpírat, nesnažila jsem se mu vykroutit. Nenamítala jsem, že já chodit umím. Ovšem, nemůžu říct, že by mi to nebylo nepříjemné. 

Rozpoznávala jsem krajinu kolem nás. Než jsem se nadála, už jsme stanuli na mém oblíbeném místě u hranic smečky. Daitor mě jemně položil na zem a lehl si naproti mě.

Dívali jsme si navzájem do očí. Nemluvili jsme; byli jsme zcela zticha a užívali si přítomnosti toho druhého. 

Měla jsem toho spoustu na přemýšlení. Jak se bude Spring tvářit na nového vlka? Proč ho Daitor nemá rád? Kdo byla ta vlčice s ním v kleci? Proč byli spolu? Co myslela tím ‚přivedením normálního vlka'? Co se dělo po tom, co Daitora zasáhla střela ze smrtící tyče? 

Ale všechny tyto myšlenky jsem vytěsnila do pozadí. Soustředila jsem se na Daitora, jenom na něj. Utápěla jsem se v jeho nádherně zelených očích. Jeho temně černá srst ho dělala na pohled děsivým. Byl nádherný.

A byl můj.

Pocítila jsem obrovský příval majetnické touhy a pýchy. Jak může někdo takový být druhem někoho, jako jsem já? To jsem nevěděla. A nechtěla jsem se tím zabývat. Jediné, nač jsem myslela, byl on.

Byl můj.

Nevím, kdo z nás se pohnul první, ale najednou jsme měli čenichy přitisknuté k sobě. Přitiskla jsem se k němu co nejblíž to šlo. Zavřela jsem oči a celým svým bytím vnímala jen a jen jeho. 

Jako kdyby to bylo poprvé! Byl to tak úžasný hřejivý pocit. Všechno, co jsem kdy chtěla a mohla mít, se nacházelo přímo přede mnou. 

Náhle se Daitor odtrhl. Otevřela jsem oči a zmateně jsem na něj podívala. Stálo ho veškeré sebeovládání, aby svůj čenich znova nepřiložil k tomu mému. Poznala jsem mu to na očích a částečně díky tomu, jak napínal své tělo. Celkem mě to udivilo, stále jsem nezapomněla na jeho scénu v táboře.

Daitor se přesunul tak, že ležel vedle mě. Zahříval mě svým tělem, a zároveň ležel tak, aby mě mohl v případě potřeby chránit. Nejspíš ani nevěděl, že to dělá, zřejmě to byl pouze jeho instinkt. Musela jsem se usmát. Zavrtala jsem mu hlavu do srsti na hrudníku. Daitor spokojeně vydechl a olizoval mi uši.

„Už nikdy nedovolím, aby tě ode mě odtrhli," zašeptal mi do ucha. „Nikdy. Když jsem byl bez tebe, bylo to hrozné. Nevěděl jsem, jestli jsi v bezpečí. Nemohl jsem spát, ty nejspíš také ne." Jen jsem souhlasně kývla, jinak jsem mlčela. „Bál jsem se, strašně moc. Myslel jsem na spoustu věcí. Ale také... ničilo mě, že zatímco jsem nebyl u tebe, ostatní ano. Mohli se na tebe dívat, mohli na tebe sahat. Mohli zkusit využít mé nepřítomnosti..." odmlčel se.

Zachvěla jsem se. Zvedla jsem hlavu a olízla mu čenich. Odhodlala jsem se zeptat na to, co mě momentálně tížilo asi nejvíce. „Kdo byla ta vlčice? A proč byla s tebou v kleci?"

Daitor zasyčel a ošil se. „Jmenovala se Marilia. A byl jsem s ní v kleci, protože... no... podle ní dlouhé tlapky chtěli, abychom spolu měli vlčata," vysvětlil. Z jeho tónu jsem nepoznala co si myslí.

Sevřelo se mi hrdlo. Zároveň jsem pocítila obrovský vztek. Ta vlčice má zatracené štěstí, že tady teď není. „A co ty?" šeptla jsem po chvíli. Nebyla jsem si jistá, jestli mě slyšel, ale nejspíš věděl, na co se ptám.

„Nikdy. Ty jsi moje družka. Vlčata bych chtěl jedině s tebou. Nikdy bych ti neublížil, Altiro. To bych se radši zabil, než abych se díval, jak ti způsobuji bolest. Jsi jediná v mém životě. Vždycky budeš. Už nikdy nedopustím, abychom se odloučili. Budu tě chránit. Jsem tvůj druh, ochránce, přítel – kýmkoli budeš chtít, abych byl, tím se stanu. Záleží mi na tobě. Budu tolerovat, když budeš chtít sama, budu tu pro tebe, když budeš plakat. Nikdy tě neopustím."

Jeho vyznání mi vyrazilo dech. Kdo by si mohl myslet, že Daitor může být tak něžný? Před několika dny by mě to ani nenapadlo. Nevěděla jsem, co říct. A tak jsem se k němu schoulila blíž, nechala si jím čistit srst a naplno se oddala pocitům. Bylo jich mnoho, jeden silnější, než druhý. Ale jeden svou intenzitou vyčníval. Přesně tady, v Daitorově hřejivém objetí, jsem našla svůj domov.