Probudil mě smích. Tenký, pisklavý smích.

Zvědavě jsem zvedla hlavu a lehce se zvedla. Až moc lehce. Shlédla jsem na své břicho... ale žádné tam nebylo.

Přesněji řečeno mi chyběla vlčata. Vylekaně jsem vypískla. Necítit jejich váhu po tolika týdnech nošení bylo překvapivě nezvyklé, i když tohle byl sen.

Smích se ozval zase. Ale neznělo to jako smích dospělého vlka, nýbrž smích vlčat.

Vylekanost okamžitě potlačila zvědavost. Vylétla jsem z nory a rozhlížela se okolo sebe.

Nemusela jsem hledat dlouho. Sníh už celý roztál a nastalo Novolistí. Uprostřed tábora seděl černý vlk. Kolem něj poskakovalo pět malých, chlupatých tvorečků.

„Hej! Černá, pozor na Chlupáče. Bojovný, netahej Šipku za ucho. Ochránče, je skvělé, že bráníš sestry, ale nemusíš Bojovnému vytahat všechny chlupy z ocasu!" Daitor se pořád otáčel, jak se snažil uhlídat všechna vlčata.

„Počkejte! No tak, uklidněte se," rozesmál se. Jenže vlčata neposlouchala. „Budu vyprávět příběh!"

A rázem bylo po problémech. Vlčata se přestala prát a uvelebila se naproti jejich otcovi. Nedočkavě na něj hleděla.

Konečně jsem měla možnost si je prohlédnout. Největší vlček byl hnědobílý. Okamžitě jsem si vzpomněla na Spring. Zřejmě zdědil barvu srsti po ní. Instinktivně jsem přiřadila jméno. Bojovný.

Vedle něj seděla černá vlčice. Jenom špičku ucha měla bílou. Černá.

Další byl bílý vlček s černými pruhy po boku. Vypadal zvláštně, zejména díky svému huňatému kožichu. Chlupáč.

Druhá vlčice celou neklidně poposedávala a přešlapovala. Občas energeticky vyskočila nebo zajásala, když se v příběhu stalo něco zajímavého. Šipka. To k ní sedělo. Na ocasu a hlavě byla černá, na hrudi a tlapkách bílá. Zbytek těla pokrýval hnědý kožich.

Poslední vlček, Ochránce, byl zajímavě šedobílý. Jeho uši a tlapky byly černé.

Daitor ustal ve vyprávění a podíval se na mě. Oči mu zářily štěstím. Vyštěkl mé jméno a sen se rozplynul.

„Altiro." Někdo do mě jemně strčil čenichem. „Alti."

Otevřela jsem oči a skrz světlo, které zvenčí proudilo do nory zamžourala na černého vlka. „Dobré ráno," zamumlala jsem. Postavila jsem se na tlapky a zazívala.

„Dobré," olízl mi ucho. „Pojď, smečka už je shromážděná."

„Já zaspala vytí?" zeptala jsem se zmateně a klidně se vydala z nory.

„Ano. Ani to s tebou nehnulo. Zdálo se ti něco pěkného?" Vyšel z nory za mnou.

„Zdálo se mi o našich vlčatech," odvětila jsem.

Zarazil se uprostřed kroku s tlapkou zvednutou ve vzduchu. Potichu, krátce jsem se zasmála a usedla po boku Storm.

Daitor zatřepal hlavou, aby se vzpamatoval, a vyskočil za svými rodiči, Sharow a Arrowem na Poradní kámen.

„Včera k nám dorazil posel cizí smečky," započal shromáždění Shewel. „Žádají, abychom se vzdali. Za šest dní si přijdou pro odpověď."

„Ale my se nevzdáme!" zavyla Missile.

„Nevzdáme. Všichni vědí o Daitorových snech?"

Odpovědí bylo jen přikývnutí.

„Dobrá. Alespoň jsme v obraze. Včera večer proběhla debata." Postupně nám vylíčili, na čem se shodli. Střídali se s vysvětlováním, každý řekl něco.

„Hlídkaři se budou držet u tábora, ale nezapomeňte projít všechny části území," vysvětloval Arrow.

„A teď k lovcům," ujal se slova Daitor. „Nejprve půjdou Storm a Fang. Po nich Snap a Beta. A nakonec já a Alfa. Ve chvíli, kdy vyrazí Snap s Arrowem, už by se Storm a Fang měli vracet. Nesmíme být moc roztažení po území."

„A teď máte rozchod!" zavelela Spring a povzbudivě zaštěkala.

Obrátila jsem se k Aasanovi, který začal rozebírat hlídky. Já jsem měla zase první noční, s čímž jsem byla spokojená.

Missile a Aasan vyrazili. Storm a Fang také nemeškali. Daitor milostivě počkal, až doposlouchám, než se ke mně připojil. Lehli jsme si před noru. Sněhu bylo pořád méně a méně. Předpokládala jsem, že do deseti dnů zmizí úplně.

Oba dva jsme mlčeli a jen se k sobě tiskli. V táboře nepanovalo ticho. Skupinky vlků i vlčic se smáli, mluvili nebo dováděli. Vidina boje nikoho nerozházela.

Já jsem ale přemýšlela nad svým snem. Budou tak vlčata opravdu vypadat? Bude jich opravdu pět?

„Daitore, jak bys pojm..." ustala jsem uprostřed věty a hekla. Potichu jsem zaúpěla a prohnula se v boku.

Černý vlk okamžitě vyskočil na tlapky. „Co se stalo? Vlčata? Už?"

Jeho křik nešlo přeslechnout. Všichni okamžitě upřeli své pohledy našim směrem a zvědavě špicovali uši. Někteří nedočkavě vrtěli ocasy.

„Daitore, uklidni se," odvětila jsem dost nahlas, aby mě slyšeli i ostatní. „Kdybych rodila, bylo by to jiné. Jenom kopou, a to už několik dní. Tentokrát to bylo pouze silnější."

Pomalu, pomaličku se uklidňoval. Naklonil hlavu na stranu. „Takže ještě ne?" Zněl uklidněně, ale možná také trochu zklamaně.

„Ne. Hele, zaprvé, ty si nemáš co ztěžovat, ty je nenosíš a tebe nebolí záda. Zadruhé, já se na ně těším taky. A hodně." Nahrbila jsem se a pohlédla na své břicho.

Ozval se hlasitý smích a dvě rány – nárazy vlčích těl do země. Pohlédla jsem na Spring a Sharow a pysky mi cukaly vzhůru.

Alfa a Beta vlčice se svíjely na zemi a hlasitě se smály. Nechápavě jsme na ně hleděli. Když se trochu uklidnily, Sharow to vysvětlila: „Jen jsme vzpomínaly na doby, kdy jsme byly březí my. Chovaly jsme se naprosto stejně. A naši druhové také."

To rozesmálo mě. Pamatovala jsem si na Arrowovy neustálé stížnosti, že už chce vlčata vidět. Ostatní se přidávali. Jen  Shewel a Daitor se netvářili zrovna nadšeně, když si z nich ostatní dělali legraci. Arrow se toho účastnit nemohl, protože se Snap už vyrazili na lov. 

„Jsme zpátky!" ozvalo se vesele. Do tábora přiklusali Storm a Fang. Vlk nesl v tlamě dva menší zajíce, vlčice zase bažanta. 

„Storm!" zvolala jsem a vyběhla jejím směrem. Staly se z nás opravdové přítelkyně. Položili úlovek do vyhrazené nory a zmiňovaná vlčice mi vyrazila naproti. 

„Altiro! Stalo se něco?" Okamžitě se strachovala. Jak jinak, že?

Protočila jsem očima. „Nic, jen kopou. Mohly bychom se jít projít?"

„Tak počkat!" Daitor s Fangem se přiblížili. „To tvé heknutí neznačí nic dobrého. Není vhodné jít někam na procházku."

Znova mě některé z vlčat koplo. Tentokrát jsem zaúpění udržela a zamaskovala to oklepáním se. „Půjdeme jenom do lesa, budeme blízko. Navíc, ty za chvíli půjdeš lovit. Fangu, nevadí ti to?"

Jen zavrtěl hlavou: „Já proti tomu nic nemám."

„Navíc s ní budu já. Kdyby se cokoli dělo, zavyji," zasáhla Storm. Zelenooký vlk váhavě přikývl. Storm olízla Fangovi ucho, já Daitorovi čenich, a vyrazily jsme. 

V lese jsme zpomalily a brzy zahnuly mimo dohled. 

„Už máš jména?" vyzvídala Storm.

„Dneska se mi o vlčatech zdálo. A znala jsem i jména. Šipka, Bojovný, Černá, Ochránce a Chlupáč. Co myslíš?" pousmála jsem se a zastavila. Náhle se mi dýchalo hůř. 

„Že to jsou pěkná jména," blaženě se usmála. Její pohled ale zvážněl, když mě uviděla. „Co se děje? Říkala jsi, že ti zbývá ještě pár dní!"

Další kopnutí, teď silnější, než ty předchozí. Zaskučela jsem a podivně zkřivila tělo.

„Altiro, zavolám Daitora." 

Užuž se chystala zavýt, když jsem ji přerušila: „Ne. Nikoho nevolej."

Podlomily se mi tlapky. Lehla jsem si a snažila se zhluboka dýchat. Šedočerná vlčice neklidně přešlapovala přede mnou. Bojovala sama se sebou.

Podívala jsem se jí přímo do jejích žlutých očí. „Storm," hlesla jsem. „Storm, musíš pro mě něco udělat."