Jakmile jsem měla všechny povinnosti hotové, vyrazila jsem do hor. Ve smečce mě nebylo třeba, a kdyby se cokoli dělo, zavyli by.

Uznávám, že jsem měla strach. Bude tam nebo nebude? Ovšem; proč by sem chodil? Vždyť by byl daleko za hranicemi své smečky! Ale kdo ví, ten vlk nevypadá na to, že by rád poslouchal rozkazy.

Stoupala jsem stále výš a výš. Vyběhla jsem až na své oblíbené místo u hranic. Nebyl tu. Ale pak mě upoutal jakýsi pohyb v dálce. Něco velikého, mohutného a černého se sem rychle blížilo. Přestala jsem dýchat a oněměle hleděla na vlka.

Vlk přeskočil hranice.

Smykem se zastavil přede mnou, při čemž jsem instinktivně uskočila stranou. „Daitore, co ti děláš?" vyjekla jsem.

Vlk na zem pustil cosi, co celou cestu držel v tlamě. Zvedl hlavu a podíval se na mě. „Altiro. Těší mě, že sis zapamatovala mé jméno," zasmál se. Já si jenom naštvaně odfrkla. „Ale vážně. Co tady děláš?"

Daitor se usmál. „Přišel jsem si popovídat, co jiného?"

Jeho odpověď mě šokovala. Samozřejmě jsem zachovala naštvaný výraz. Uvnitř mě se ovšem mísily pocity. Vztek, nevěřícnost a... radost? „Známe se jenom jeden den a to díky tomu, že jsi překročil hranice smeček a vrazil do mě."

Protočil očima. „To je toho! Bylo to nechtěně, navíc jsem se ti omluvil."

Zašklebila jsem se. „To není pravda. Neomluvil." On se zatvářil překvapeně. „Vážně ne? Tak to to musím hned napravit!" Sklopil hlavu a poklonil se mi: „Omlouvám se, že jsme do vás vrazil. Můžete mi to, prosím, odpustit?" Zvedl oči a udělal prosebný pohled.

Nevydržela jsem to. Rozesmála jsem se a on se ke mně po chvíli přidal, takže jsme se smáli oba. Když jsme se uklidnili, vyhrkla jsem: „Dobře, dobře. Odpuštěno."

Zářivě se na mě usmál. „Proč se s tebou vůbec bavím?" povzdechla jsem si.

„Ze stejného důvodu, z jakého já porušuji pravidla, abych se bavil s tebou," odpověděl mi Daitor. Mávla jsem tlapou. I když, něco na tom bude.

„Něco pro tebe mám," řekl náhle. Překvapeně jsem se na něj podívala. „Pro mě?" Přikývl a přistrčil mi k tlapkám to, co nesl v tlamě. Jenom jsem na něj hleděla.

„Je celý tvůj. No tak, vezmi si ho." Zavrtěla jsem hlavou a zajíce u mých tlapek jsem se ani nedotkla. „Já... to nemůžu přijmout."

„Musíš!" zamítl to. „Prosím. Udělej to pro mě." Vložil do hlasu prosebný tón a ještě k tomu zakňučel. Je pravda, že se mi sbíhaly sliny. A jak bych tohle mohla odmítnout? Pomalu jsem přikývla. „Tak... dobře. Děkuji."

Pustila jsem se do jídla a snažila se ignorovat fakt, že mě při tom celou dobu pozoroval. Netrvalo mi to dlouho, byla jsem hladová. Mezi výhody Omegy nepatří snězení celého zajíce. Olízla jsem si tlamu a nervózně pohlédla na temně černého vlka.

Jenom zavrtěl hlavou, ale usmíval se u toho. „Jaké máš postavení ve smečce?"

Zaskočilo mě to. Ne, nejdřív on. „Jaké ty?" zeptala jsem se místo toho.

Daitor se zašklebil, ale odpověděl. „Třetí vlk." To mě úplně rozhodilo. Sakra, sakra, sakra! Ne, to ne! „Takže První lovec," zahučela jsem. Lehla jsem si na trávu a on mě napodobil. „Teď odpověz ty, Altiro."

Sklopila jsem pohled k zemi. „Omega," zašeptala jsem tak tiše, že jsem to ani já skoro neslyšela. Daitor naklonil hlavu na stranu. „Můžeš to zopakovat? Nerozuměl jsem ti."

Bojovala jsem sama se sebou. On byl Třetí vlk, První lovec. Bude se se mnou chtít ještě bavit? Nebo odejde a nechá mě tak. Nezbývá, než to zjistit. „Jsem Omega," pronesla jsem pevným a jasným hlasem. Chvíli bylo ticho. Nakonec jsem nejistě vzhlédla a podívala se na něj.

„Omega?" zopakoval. Zkoumavě se na mě podíval. Odhodlala jsem se k otázce. „Ty si nemyslíš, že je Omega podřadná funkce? Nebo si to myslíš?"

„Ne!" vyštěkl okamžitě. „Já si myslím, že ve smečce jsou důležité všechny funkce, od Alfy po Omegu. Kdyby nebylo Omegy, na čem bychom spali? Navíc, Omega je ten, kdo tmelí smečku dohromady."

Pousmála jsem se. Líbilo se mi, co říkal. Mám stejný názor – všechna postavení jsou důležitá.

„Kolik je ti let?" Vida, očividně změna témata. „Teď mi byly dva roky," řekla jsem po chvíli. „A kolik je tobě?"

„Dva a půl," odpověděl. Půl roku, to není moc. „Žiješ ve své rodné smečce?" zajímala jsem se.

Přikývl. „Ano. Můj otec je Alfa a matka Beta." Ztuhla jsem. No tohle! „A co ty?"

„Mí rodiče jsou mrtví. A... ne, nežiji v rodné smečce," zavrtěla jsem hlavou.

„Aha," přikývl, „chápu. Co se stalo, že..."

„Prosím, nechci o tom mluvit," přerušila jsem ho honem. „Možná někdy příště, ano?" Přikývl na znamení souhlasu.

„Jak často sem chodíš?" Další změna téma. Ale byla jsem za to ráda. Ušklíbla jsem se, když jsem si vzpomněla, že na to se mě ptal i včera. „Každý den."

„Paráda," zaradoval se. „Tak to se tady budeme vídat."

Rozesmála jsem se. „Jenom ať nás nikdo nevidí. To by byl průšvih!" Daitor ledabyle máchl tlapou. „Já tě ochráním!"

Zazubila jsem se. Ale to se ozvalo zavytí. „Sakra! To je signál pro mě," omluvně jsem se na něj podívala. „Já už musím jít, a myslím, že ty bys měl jít také."

„Jasně. Takže zítra, Altiro. Zatím se měj!" vesele vyštěkl. Pak udělal něco, co mě překvapilo. Olízl mi ucho. Otočil se, jako by se nic nestalo, a tryskem vyběhl pryč. Za chvíli se z něj stal jenom obrys v dáli.

Asi bych tam omámeně seděla  donekonečna, jenže to se ozvalo druhé zavytí. Vzpamatovala jsem se z mého transu a vyběhla domů. Cestou jsem se vyválela v hlíně a trávě, stejně jako včera. Očividně se z toho stane zvyk, pomyslela jsem si. Doběhla jsem do tábora, kde už byla seřazená celá smečka. Alfa netrpělivě šlehala ocasem. „Konečně, Omego. Jsme rádi, že se k nám připojíš." Měla jsem dost rozumu na to, abych neodpověděla.

Podívala jsem se na nebe. Ani jsem si neuvědomila, jak je pozdě. Sluneční vlk právě zapadal. Alfa mezitím spustila: „Jak už víte, vlčata jsou velká a zaslouží si svá dospělá jména. Dnes se nám poštěstilo. Lovci ulovili bílou srnu! Navíc bude dnes večer Měsíční vlčice úplná." Smečka radostně zavyla. Jsem zvědavá, jaká jména si vlčata vyberou.

Alfa mě poslala pro kořist. Donesla jsem srnu, která již byla zbavená kůže. Alfa začala jíst. Ze srny ubývalo. Poslední kousek dojedla Tlapka. Já jsem jenom okousala kosti a vysála z nich morek. Ještě štěstí, že mi Daitor donesl zajíce!

Následně jsme se přesunuli na volné místo v táboře. Aurora položila bílou srst ze srny na místo, kam dopadalo světlo Měsíční vlčice nejvíce. Kůže byla dostatečně velká, aby se na ní vlezla obě vlčata. Sesedli jsme se kolem nich do kruhu.

Měsíční vlčice byla vysoko na obloze, když Alfa spustila: „Dnes si vyberete svá jména. Vaše jména o vás vypovídají mnoho. Zavřete oči. Nespěchejte. Vlčí duchové vám poradí."

Vlčata přikývla a zavřela oči. Nikdo z nás se ani nepohnul, všichni jsme napjatě vyčkávali.

Jako první otevřela oči Tlapka. „Vybírám si jméno Sunset. Západy Slunečního vlka mě fascinují, vždy, když je pozoruji, si připadám kompletní. Paprsky Slunečního vlka jako by tančily na mé srsti."

To už měl oči otevřené i Bojovník. „Já budu Daight. Nemá to vysvětlení, ale cítím, že je to mé pravé jméno. Budu vynikající bojovník a ochránce."

„Daighte a Sunset, od teď jste opravdoví členové smečky. Patříte mezi dospělé vlky." Alfa zavyla. Postupně se k ní přidávali i ostatní vlci. Jakmile vytí utichlo, shlukli jsme se kolem vlčat. Všichni jim gratulovali k novým jménům. Já jsem se ale brzy vytratila do své nory. Zavřela jsem oči a snažila se usnout. Ale i do snů se mi vkrádal zelenooký vlk, jehož jsem si během těch dvou dnů velice oblíbila. Nechala jsem se unášet v říši snů.

Ahoj ^^
Jsem na chalupě a píšu přes mobil, omluvte tedy prosím případné chyby.
Zatím se mějte.
DarowWolf ^^