"Nechcete ještě trochu mechu do podestýlky?" navrhnul rudohnědý menší vlk s nadějí v očích a radostně i nejistě přešlapoval.
"To jsi tak líný odnést ho ten kousek do lesa, omego?" řekl pobaveně v doupěti jeden ze členů smečky, který už napůl spal. Spolehlivý se mezitím otřepal a podíval se na oblohu. Sluneční vlk již zapadl, byla tma a tábor osvětlovala akorát Měsíční vlčice a tisíce vlčích duší.
"Odnes to Plaché," rozhodl nakonec a pozoroval, jak nejníže postavený vlk úkol plní. Když byl Omega hotov a postavil se na hlídku -protože nikdo nechtěl hlídkovat v noci, a Omega se mohl za odměnu pořádně nažrat-, Spolehlivý se rozhodl, že se také uloží ke spánku.
V tu chvíli ho však zamrazilo natolik, že se mu naježila srst. Noční klid rozčíslo rozzuřuné hněvavé vytí, které bylo natolik hlasité, že i vrány pojídající zbytky mršiny poplašeně ulétly.
Z nejlepšího doupěte v táboře doslova vyletělo naježené chlupaté cosi připomínající alfa vlčici a stejnou rychlostí zahučelo v doupěti bety a Plaché.
Spolehlivému by se krve nedořezal. Co když Půvabné došlo, kdo je pravý otec vlčete a chce Plachou zabít?
Nevěděl, zda si oddychnout nebo ne, když vůdkyně z doupěte doslova vyrvala za zátylek betu a hodila ji na zem. Dominantně jí položila tlapu na hruď a hlasitě zavrčela. "Ty..." zasyčela: "zvolili jsme si tě jako betu. Jako někoho, kdo se dokáže o smečku postarat v naší nepřítomnosti. A pak? A pak je vedeš do zbytečného boje, zabiješ cizího vlka, ukradneš cizí kořist, kterou nás nakrmíš, a ani nám to neřekneš?!"
Spolehlivý byl vystrašen, rozrušen a vyděšen naráz. Tohle je zlé. Hodně zlé. Pokud je vůdčí vlčice rozzuřená, jde to z kopce. Ani si neuvědomil, že je trochu přikrčený a ocas stáhlý mezi nohy. To se tu nakonec pozabijí sami? Pohledem hledal po táboře. Kdo to vyzradil? Zvlášť, když to byla pravda, ale překroucená?
První ho napadla Ušatá. Ta přece byla proti betě. Ale pak si všimnul, že z doupěte, ze kterého před chvílí vyletěla alfa vlčice, vše pozoruje odrostlé vlče. Když se alfa na svého syna krátce podívala, jeho vítězný a pohrdavý pohled se změnil na smutný a bolestivý a ke všemu zvedl trochu odřenou tlapku, tváříc se, že o ni asi brzo přijde. Spolehlivý měl jasno. Zvlášť když to byl ten, kdo jako první zaútočil na bíle vlky.
Brzy na to se zde objevil i alfa vlk a houknul na svojí družku, že zabíjet jejich betu není třeba. Jenže to ani neplánovala. Vlčici pod ní totiž darovala jen krátký škrábanec a ta, jakmile byla volná, se schovala za omegu. Jak potupné.
"Mé chuděrko vlčátko se v bitvě zranilo," řekla smutně a spíše pro sebe. Pak se však alfa vlčice rozhlédla kolem sebe, těměř všechny spálila pohledem a poté mohutně a autoritivně pravila: "copak to nechápete?! Myslíte si, že to všechno vezme voda. To jste tak naivní?!" pravila rozzuřeně. Poté skočila na blízký kámen aby na všechny viděla. Rudohnědý vlk si uvědomil, že se postavil ochranářky před Plachou a svojí nevlastní dceru. Alfa vlčice mezitím zavyla: "na tom mrtvém těle musel zůstat náš pach. Mrazivý jistě mají za to, že jsme jim tímto vyhlásili válku!"
Spolehlivý si najednou uvědomil, že jejich alfa mluví, ač rozzuřeně, pravdivě a to, co řekla, mělo smysl. To byli opravdu tak naivní?