"Proč zase hlídka," zavrčel rudohnědý vlk: "hlídkoval jsem včera. Chci na lov!"
"Uklidni se, Ambiciózní."
"Já že se mam uklidnit?!"
"Ano, ty."
"Vždyť jsem naprosto klidný!"

Spolehlivý si povzdechl.
Nemělo cenu se s ním dohadovat. Když Ambicióznímu došli argumenty, vždy vytáhl hlášku "Jsem výše postavený, nemáš mi co rozkazovat" a museli jste mlčet. Nadřízení mu byli jen alfa pár a beta.

"Když dnešní hlídku uděláme rychle, třeba nám zbude čas na lov," řekl povzbudile mladý vlk, sotva odrostlé vlče, syn alf, a označkovalo pařez. Z nějakého důvodu tady vlčata dostanou jména až v dospělosti, narozdíl od černých vlků.
"Nepřichází v úvahu," upozornil Spolehlivý: "Musíš se naučit trpělivosti. Odfláknutá hlídka rovná se špatná hlídka. Klidně bys mohl projít kolem nepřítele a nevšimnout si ho."
"Ale to vlče má pravdu. Chci na lov!"

"Nechovej se jako malý dychtivec."
"Co prosím?"
"Že tuto hlídku uděláme pořádně!"
"Ty mi rozkazuješ?!"
"Ano."
"Spolehlivý!"
"Ano?"
"Nezapomeň, že jsem-"
"výše postavený?"
"Ano!"

"Jenže podle přání alfy tuto hlídku vedu já."

Vítězství. Ambiciózní sklapl čumák a naštvaně odvrátil pohled. Spolehlivý si neodpustil úšklebek, ale poté se otřel a o blízký strom na hranicích, aby zanechal pach.

Hlídky bývaly docela dobré, pokud jste chytili dobrou partu. Což ale nebylo vždy zaručené. Občas se ale stal zvrat, například jako teď.
Asi dva a půl honů od hlídkující skupinky se ozvalo vytí. Vytí, jenž patřilo betě a svolávalo rudé vlky poblíž.
Nejdřív doufali, že jen potřebují pomoct s lovem. A to je přece jen důležitější než hlídka, pokud k němu volá jeden z vůdců. Spolehlivý se rozeběhl po hranicích s ostatními v patách. Ale brzy znervózněl. Výtí teď vycházelo asi sedm skoků za hranicemi. Na cizím území. Je tam beta a část mé smečky, pomyslel si vlk, musíme jim pomoct.

"Musíme tam jít," rozhodl nakonec a vyběhl přes hranice. Dostali se na malou pláň. První pohled byl dobrý- čtyři členi jeho smečky. Druhý ještě lepší- mrtvá laň, tedy velká kořist. A napotřetí všeho dobrého- to nebylo dobré. Hlídka tří bílých vlků, vrčící na rudé.
"Jsme silnější než vy, Ruďáci, vaše vlčata se neumí prát!" zavrčela provokativně bílá vlčice. Zatím co se vlčata naježila, Spolehlivý, Ambiciózní a další vlče se připojilo ke svým. Beta děkovně přikývla a pak se otočila na nepřátelské vlky: "teď je nás mnohem víc. Nechte nám tu laň a možná vás nezakousneme!"
Spolehlivý byl napnutý, schyluje se k boji. "Co se tu vlastně děje? Proč jsme mimo teritorium?" zeptal se tiše Ušaté. Rudohnědá vlčice s velkýma ušima se rozhlédla po pláni a pak si povzdechla: "pronásledovali jsme tu laň na našem území, ale zabočila a přeběhla hranice. Beta se ji rozhodla pronásledovat. Ulovili jsme ji my, ale zastihla nás hlídka Mrazivých a nárokují si ji, protože jsme na jejich teritorium."
Rudohnědý vlk se naježil. Měl za to, že jeho smečka je ve větším právu, ale také věděl, že na místě bílých vlků by udělal to samé.
Z přemýšlení ho vytrhla beta rudých: "je nás víc a laň jsme ulovili. Omlouváme se, že jsme přestoupili hranice, ale bylo to nutné. Nechte nás i s kořistí odejít."
"Ne," zavrčela rázně zelenooká hlídkařka: "odejdete, ale bez laně. Musíme nakrmit smečku!" "Jenže to my taky!" zasyčelo jedno z vlčat. Spolehlivý si překvapeně všimnul, že Mrazivá smečka je narozdíl od Rudé hodně vyhublá. Jejich hlavní kořist byla totiž malá- lumíci a králíci. Velká kořist žila jen u hranic. A teď by si ji měli nechat ujít?
Vlk zadoufal, že by se to mohlo vyřešit po dobrém, třeba rozdělením masa. Tato šance se však rozplynula ve chvíli, kdy syn Alfy se zavrčením zaútočil.