"Snaž se našlapovat co nejjemněji a dávej pozor na prostředí," zavrčel Spolehlivý: "Nezapomeň, že se musíš dostat co nejblíž, než tě kořist zpozoruje. Pak..." "Pak mi zbývá kořist akorát uštvat," dodalo již starší vlče a trochu se přikrčilo, přece jen už bylo z celodenního výcviku unaveno.
Po chvíli ho starší vlk zastavil: "Už se vrať do tábora, musím ještě jít sám něco ulovit. Alfa vlk tě jistě taky brzo pošle, dnes ti to šlo." "Dobře, Spolehlivý," přikývlo vlče dutě a odešlo směrem domů.
Rudočerný vlk se rozešel po lese a větřil kořist, ale hlavou se mu hlavně honily myšlenky. Hlavně nesmí překročit hranice jako minule. Měl od šedivých stále nepěknou jizvu a zranění se mu dlouho hojily. Osobně tyto boje nemá kvůli rozdělení nemá moc rád... Ale přesto si byl jistý, že rudí vlci jsou rozhodně lepší než ostatní. Musí se to jen dokázat.

Tohle území bylo vždycky hojné na kořist, dokonce ani v zimě moc nehladověli. A bylo to tu hodně velké. Dokonce natolik, že se sem vešlo šest vlčích smeček šesti různých barev. Smečky měli i rozdílné zvyky, rozložení postavení a dokonce jiné styly jmen.
Asi nejpodobněji na tom byli zrzaví a rudí. Ti se dokonce i několikrát spojili, ale pak zase rozdělili. Naposledy to bylo, když velel Vytrvalý a jeho syn, nynější alfa, má zase tendenci se zase spojit, ale moc se to nevede.
Spolehlivý ucítil pach zajíce a vydal se po stopě. Hodlal dostát svému jménu, který se u nich dává podle vlastností. Trochu litoval toho, že se neumí plížit tak tiše a nenápadně jako divoké kočky. Teď měl ale štěstí, vítr šel proti němu a nenesl pach ke kořisti.
Brzy svojí kořist spatřil. Zajíc se spokojeně pásl a nejevil známky nespokojenosti. Blízko byla i celá rodinka, ale vlk si byl jistý, že naráz dokáže zakousnout jen jednoho. Musel být opatrný- nehýbat se a pak vyskočit jakoby odnikud. Lovit zajíce sám bylo složité. Jakmile začne utíkat, doženou ho leda větrní vlci.
Zajíc prohopkal okolo. Pojď blíž, řekl mu Spolehlivý v duchu, je tu čerstvější travička a jistě se ti nic nestane. Samotný Zvěrovlk mu musel naslouchat, protože kořist se objevila dvě délky ocasu před ním. Rudočerný vlk se hluboce nadechl čenichem a vyrazil.
Úspěch.
Stačilo rychle napnout nohy, zvednout zadek a vyskočit. Nemusel dávat sílu ani do toho krátkého skoku jako takového, jako spíše do přimáčknutí kořisti tlapou a zakousnutí.
Zatím co zbytek zajíců začal poplašeně utíkat, Spolehlivý vítězně kořistí zatřepal v čelisti.
Hrdě klusal lesem až do malého tábora. Jakmile byl v malém šišatém ušlapaném kruhu, kde uprostřed rostl velký strom, zjevil se vedle něj alfa.
"Dobrý lov. Věděl jsem, že je na tebe spoleh," pochválil ho robustní rudohnědý vlk. Oslovený děkovně přikývl.
Hned na to se tu ale objevila i družka vůdce. Měla nepřátelský pohled a ohrnula pysk, takže byli vidět tesáky. "Možná je spolehlivý v lovu, ale ještě by se mohl naučit zákon smečky!"

Tak jo, legenda praví, že jsem se rozhodla po pauze psát :D
Vlastně mě k tomu dokopala DarowWolf , takže poděkujte jí :')
A otázka- Chcete, abych psala takhle z třetí osoby? A co myslíte, že Spolehlivý porušil za pravidlo?