Nervózně přešlapuji z nohy na nohu. Poprvé co na Evu čekám. Ale přece jen z vlastního popudu. Přišel jsem o čtvrt hodiny dříve. Jen tak, pro jistotu. To však nic nemění na faktu, že už je čtvrt na šest a ONA stále nikde. Kolkolem ani duše. Zahlcují mě smíšené pocity. Obavy, zda se jí nic nestalo, nervozita z toho, co mi chce říct, zloba, že nepřišla včas. Pocity se mísí, a tak, když jí zahlédnu v dáli nezmůžu se na víc než na chabé zamávání pravou rukou na pozdrav. Já jsem fakt ubohej! Obavy pomíjí, zlobit se na Evu také nedokážu dlouho. Zvláště při pohledu do těch jejích safírových očí... Přebíhám vozovku s tucty aut- běh vstříc jejímu objetí... Nervózně se usmívám. Eva mi oplácí smutným letmým úsměvem, o němž vím, že není skutečný ani upřímný. Přebíhá mi z něj mráz po zádech. Pokouším se jí obejmout, ale marně, ucukla. Za tu dobu, co spolu chodíme, jsme se ještě ani jednou nelíbali... To je ale vztah! Nadchází okamžik, v němž se může můj nudný, atypický život změnit od základů nebo se zhroutit nadobro. "Ahoj." "Ahoj, ehm chtěla jsi se mnou mluvit..." "No jo, jasně. Víš já, nechci ranit tvé city, které na rozdíl ode mě máš, ale myslím, že tenhle vztah tě spíše zdeptá než posílí." Zalapal jsem po vzduchu: "To má být rozchod???" Tohle přece nemůže myslet vážně... "Ano" Slovo jež zmrazí mé tělo, sváže mou duši a mou krev promění v led. "Ne, ne, to nemůže být pravda. Máš někoho jiného? Ne, to nemůžeš mít... Snad se chceš vrátit... co? Je to možné? Dokázala bys to? Byl tvůj život přede mnou lepší?" Kecám blbosti. Víme o tom oba dva. Eva mě chápe, i když má srdce z kusu ledu. Po chvíli se otáčí na podpatku a odchází: "Sbohem. Už musím jít..." "A kam? Za svými sestřičkami? Snad se ti nestýská?!" Ignoruje mě. Přehnal jsem to... Dobíhám ji. Chytám ji za pravou paži. Vysmekla se, nechce se mnou dále mluvit. Sundávám si rukavici, zkouším její pozornost upoutat zas a znova. Omylem sundám rukavičku i jí. Je teňoučká. Není divu, vločkám zima není. Zato horko ano... Stále odmítá zastavit. Od školy už jsme pěkně daleko. Konečně! Má dlaň se pevně zaklínila v té její. Je heboučká jako mech, svěží jako rosa, ale chladná jako ocel. Uvědomuji si, že její dlaň svírám poprvé. Senzace! Podařilo se mi její pohled strhnout na sebe. "Nemůžeš přece jen tak odejít!" "Můžu. Můžu cokoliv. Ty mě neovládáš! Jen jsi mi vdechl život, toť vše. Jsem svobodná, volná jako vlaštovička!" Nadechuji se k podobné odpovědi, jenže... Můj pohled se stáčí ze rtů, z nichž jsem vyslechl slova jejího soudu, k jejím pomněnkovým očím. Nemožné se stává skutečným... "Co je? Co na mě tak zíráš?" "Ty, ty pláčeš..." vykoktávám ze sebe tu nejosvobuzující větu za celý svůj dosavadní život. Eva neotírá slzy do rukávů, jako děvčata z naší třídy, právě naopak, nechává je se koulet po mrazivém obličeji... ale co to? Z její kůže už nesálá chlad, je zdrojem veškerého tepla, jež mě udržuje naživu. Eva se mi vrhá kolem krku, objímá mě a pláče- štěstím. Něžně mi šeptá do ucha stejně, jako já kdysi jí: "Dokázal jsi to, ty jsi to dokázal!" Zajímavé, čeho všeho je schopen jeden jediný nevinný dotek...