Rudnu v obličeji, stále víc a více. Počítám hodiny do konce vyučování. Už to nemůžu vydržet. Potí se mi dlaně, jímá mě závrať, v místnosti jakoby náhle bylo hrozné dusno. Cítím se trapně, tak trapně. Už to nevydržím. Nedokážu se jí ani podívat do očí. Co se to se mnou děje?! Je to snad láska? Spolužáci si na mě ukazují. Jen ona, ONA mě vůbec nevnímá!
Konečně zvonění. Alespoň krátká přestávka. Bez váhání podstupuji riziko újmy na zdraví, jen abych se už déle nemusel překonávat a nepozval tu chladnou bytost na rande.
Na chodbĕ se přestanu ovládat. Zavřu oči, zhluboka se nadechnu, vydechnu... a fyzicky i psychicky se zhroutím. Co mám sakra dělat?! Mám se pokusit v ní vzbudit jakékoli city? Má to cenu? Kým vlastně je? A kým byla předtím? Stále tytéž otázky...
Musím se jí zeptat, vím, že už to déle nevydržím. Pevným krokem kráčím téměř liduprázdnou třídou. Cítím propalující zraky upřené na svých zádech. Každý krok je větší a větší utrpení. Je mé odhodlání dostačující? Nervózně si sedám na své vlastní místo. V břiše jakoby se mi třepetali motýlci. Čekám, až se situace poněkud uklidní. Vytrvalé pohledy mě postupně vypouštějí ze svého zorného pole... znuděně. Nic se neděje, o nic by nepřišli. Nejsem zajímavý. Sám o sobě ne. Ohlížím se na Evu, otevírám ústa, nadechuji se. Chci se konečně vyslovit a zeptat se na vše co mě zajímá. Znovu neúspěch. Naprázdno polykám. Všiml jsem si jak se blíží kluci ze třídy. Ó můj bóže... já se z toho snad zblázním! Mám vůbec šanci po tom všem začít žít svůj vlastní život? "Heleme se, tady chce někdo začít randit..." Následuje vlna smíchu. V obličeji jsem opět rudý jako rajče. Mé lásce věnuji letmý pohled. Má mě na háku... To se ovšem nedá říct o mé třídě. Pozvolna se otáčí všichni. Andy, nejvyšší kluk ze třídy, se do mě naváží dál. "Tak je to přece jen pravda! Jseš zamilovanej až po uši! Co ti řekla tvá milá na pozvání?" "Ještě se mě nezeptal..." Můj pohled spočinul na té nejenepravděpodobnější osobě, která by se mě kdy zastala. Modré oči toho božského stvoření se vpíjely do kaštanových očí toho ďábla Andyho. Pod tíhou jejího pohledu se jeho vůle zlomila. Zavrávoral a uhnul pohledem. "Ehm... já se omlouvám... nevěděl jsem,... netušil jsem, že" "Tak už zmizni!" zavrčela. Andy se vytratil i s ostatními doprovázen pošklebky těch, jež ještě před chvíli bavil mým ztrapňováním. Chci vyčkat, jenže tuším, že zvědavých pohledů se už nezbavím. Teď nebo nikdy."Hm... díky." Pořád se pýřím. Pociťuji její spalující pohled na temeni své hlavy. Chci se jí pohledět zpříma do očí, všechno jí vyklopit, ale nemůžu. Vím, že kdybych se toho prvního odvážil, to druhé bych už nedokázal. "Co jsi chtěl? Po pravdě." "Rád bych se tě na něco zeptal." vypouštím z úst malou lež. "Mohu?" "Jasně." A tak jsem začal...
"Kdo jsi a odkud jsi přišla?" "Nevím jestli bych ti zrovna o tomhle měla povídat. Stejně mi neuvěříš..." "A co když ano? Jsi tak podobná mým představám a snům..." "Vážně?" Předstírá nezájem. S jejím ledovým srdcem to není problém. "To kvůli tebe tady jsem..." pronáší spíše pro sebe. Bez povšimnutí si mého nevěřícného pohledu pokračuje. "Jsem vločka, jen kus sněhu, nejsem schopná jakýchkoli citů. Neměla bych tady být, neměla bych existovat. Oživla jsem jen díky síle tvé fantazie. Je mi to líto, ale nikdy nebudu schopná tě milovat. Můžu to předstírat, můžem spolu chodit, ale nikdy ve mně nevzbudíš pravý cit. Žádný." Její slova se mi zakousávají hluboko do mysli a protínají mé srdce jako ostrý šíp... nebo spíš rampouch?