Mé srdce krvácí, tělo se hroutí, duše sténá a mysl stále nemůže pochopit... jak se to mohlo stát? Z nejkrásnějšího předmětu na světě se stala ta nejnádhernější bytost na světě, která je však tak chladná, že mě nedokáže milovat. No... to vlastně nikdo. Nemám daleko k pláči, přestože do mě vyjímečně nerýpají spolužáci, všichni si na mě ukazují. Seběhlo se to tak rychle. Vím, že jsem jiný, jedinečný, ale někdy chci být jako ostatní. Jen členem stáda... ale stádo má i své výhody. Každopádně bych byl oblíbenější. Ležím na lavici, odmítám se pohnout. Myšlenka sem myšlenka tam... Slzy, jež jsem už nedokázal udržet pozvolna vysychají. Tohle by snad mohlo vyjít... Zvoní. Než se stačím sbalit a zastavit Evu na odchodu, třída zeje prázdnotou. To snad ne... Ve spěchu sebíhám schody, snažím se Evu přece jen dostihnout. Marně. Domů se ploužím, doufám, že ONA zítra přijde. Musím to zkusit, stále ve mně žije naděje. A ta umírá poslední.

Dalšího dne se neprobouzím s opruzem jako obvykle. No... vůbec se neprobouzím. Celou noc jsem jako na trní, nemám šanci usnout. Budík vypínám hned při prvním zazvonění. Do školy spěchám jak jen můžu. Samozřejmě zapomenu co se dá, a tak se do školy dostávám až pět minut po zvonění. Spolužáci si udiveně šeptají, ale já je nevnímám. Stroze se omlouvám učitelce za pozdní příchod a lehce vpluji do lavice, kde sedí... Eva. Srdce se mi znovu rozbuší, ale tentokráte ne bezmocí a zoufalstvím. "Nebýt tebe, nikdy bych neuvěřil, že představy mohou obživnout..." šeptám první větu něžně do jejího ouška. Má tvar malé roztomilé mušličky vylovené teprve před chvílí z moře. Hledím ji zpříma do očí, překonávám napětí, ticho a její podmanivý pohled. Chvíli mi to trvá, poté však pronáším pevným hlasem: "Musí přece existovat řešení. Vždycky je šance..." "Jestli ano, tak o ní nevím." "I kdyby nebyla... je mi jedno, že jsi chladná. Udělám vše aby jsi byla šťastná, i když je to možná nemožné." Slovo "možná" zdůrazňuji. "Kdybych nebyla bezcitná, za tohle bych ti dala pusu. Jsi docela fajn, nechápu proč tě ostatní neberou." Už už se nadechuji, abych jí vyklopil, co na mně mým spolužákům vadí, když se otáčí k tabuli. Dále mě již nevnímá... Uvědomuji si, jak těžké bude s někým jako je ona žít. Ale pro ni bych položil třeba život, takže jsem si jist, že potíže, jež nastanou, překonám.

Uběhl už týden a stále nic... jsem už zoufalý!!! Jsme spolu, miluji ji, ona by mě milovala taky, kdyby to bylo možné, tak proč mi to nestačí?! Kdysi bych byl rád za jakoukoli ze školy... Tak co to se mnou je? Snad vím, že je pro mě ta nej, ta jediná, možná, že nikoho jiného nemám. Nechci se vzdát, ale začínám se obávat, že se nenabízí jiná možnost... Do školy se mi absolutně nechce, celý víkend jsem strávil přemýšlením, zda jsme zkusili všechno. Jsem unavený, ospalý a nic mě nenapadlo. PROČ ZROVNA JÁ??? Znovu a znovu proklínám svou existenci. Co jsem to za blázna, jež neumí ovládnout svou mysl a udělá výplody své fantazie skutečnými?! A co víc, nedokáže se vymanit z jejich sevření, ani je udělat šťastné?! V tomto rozpoložení vcházím do šaten. Od toho incidentu s Andym a Evou se nemusím ničeho obávat. Třída má teď ze mě respekt, protože... vlastně ani nevím proč. Snad že se mi podařilo získat dívku svého srdce, kterou jsem vlastně nikdy nezískal. Ironie osudu. Za to, za co mě odsuzovali, mě teď uznávají... Kdyby tak věděli... Zasedám do lavice, kde už jako obvykle sedí Eva. "Potřebuju s tebou mluvit. O samotě. Takže... v pět před školou?" "Jo, jasně." pronáším klidně jakoby se nechumelilo. V nitru se ovšem rozklepu jako osika. Tuším o co Evě jde a obávám se nejhoršího...