Probouzí mě povědomý zvuk. Zvonění budíku. To snad ne... už zase ta škola... Jak jen se mi nechce.
Natahuju ruku. Dlaň dotykem umlčuje změť ozubených koleček a číselníku. Ozývá se klapnutí. Následuje hrobové ticho. Konečně klid. Nepříjemný hluk umlkl. Musím se zvednout nebo zase usnu.Nesmím přijít pozdě. Než se vzpamatuju, sedím u stolu a snídám. Oblékám bundu a vyrážím s Linkin park a Twenty one pilots ve sluchátkách vstříc rannímu mučení.
Plížím se šatnou, rozhlížím se jako plachá srna. Hra začíná. Cílem je dostat se do třídy, aniž by si mě kdokoli všiml a stejně tak se po vyučování vypařit. Když prohraju... myslím, že nemusím říkat co se stane, viďte? Dnes je v šatně podezřelé ticho. Chvíli bez pohnutí naslouchám, vzpřímím se i přes hrozící nebezpečí. Prázdno... Obvykle na mě čekají tady. Kde jsou všichni? Využívám okamžiku, rychle se přezouvám stále sledujíce soukolí. Stoupám po schodech. Zachytím útržek rozhovoru, jež mi v mžiku vše vysvětlí. "Nová holka? To kecáš!!! A teprve včera?!" "No jo, fakt! Ale prý je nějaká divná..." Rozhovor pokračuje, ale já už jej nevnímám. Jímá mě podezření. Že by přece jen byla ta nádherná bytost zpoza okenic reálná? Obestřen mrákotami klopýtám do třídy, můj pohled patří jen jí, obklopené hloučkem mých spolužáků. Jejím uhrančivým modrým očím, blonďatým, téměř sněhobílým vlasům, malinkému zašpičatělému nosánku, lehounce narůžovělým měkkým rtům, alabastrové pleti, tváři jako vytesané z mramoru. Takové štěstí, vedle mně v lavici je volné místo! Tedy bylo. Teď je tam ONA!!! Nedokážu tomu uvěřit. Na rameno mi dopadá čísi ruka. Jo, je to realita. Krutá realita. Nechal jsem se unést, teď budu pykat... Nemám tolik síly abych popisoval vše, co se stalo. Musí vám stačit, že to bylo hrozný... Když jsem se potlučený a na pokraji bezvědomí doplazil na své místo, pokusil jsem se o kontakt. Dívka opět nevnímala své okolí. Hleděla na protější stěnu. Nejspíš snila s otevřenýma očima. Jako já. "Ehm, ahoj" vyrušuji ji poněkud nesměle. Otáčí se a věnuje mi úsměv. Mám však pocit, že se nedívá na mě, ale někam do dáli. Přesto pokračuji: "Jsem Alan. Viděli jsme se včera, odpoledne, skrz okno, vzpomínáš?" Teď mi už nepřítomně hledí přímo do očí. "Ne. Já jsem Eva." Slova mi zamrzají v krku... Jak jen je tohle možné? Dlouho nic neříkám a tak o mě brzy ztrácí zájem. Ten se mi již nedaří znovu získat. Nabízí se spousta otázek, jako "Jak jen může být tak chladná?" "Odkud je?" "A proč je tak podobná mým představám?", které bude potřeba zodpovědět.