Zdravím všechny. Epilog Vločky Evy je delší než všechny ostatní části, což je trochu ironie, ale snad se bude líbit. Přeju hezké čtení...

Ležím na lavici, ignoruji nudný proslov oplzlé učitelky. Od doby co Eva odešla jsem naprosto na dně. Doufal jsem, že se mi podaří zapomenout, ale zjistil jsem, že se snažím marně. Všechno mi ji připomíná. Vím, že už se mi nepodaří najít žádnou, která by byla jako ona. Tak krásná, milá, tak podobná mě samému. "Alane?!" Nepříjemný hlas učitelky se rozléhá celou třídou. Spolužáci se začínají nevěřícně ohlížet. Nejsou zvyklí, že neodpovídám. Pozvolna zvedám hlavu z lavice, hledím na naši třídní, s kterou máme právě hodinu. "Paní učitelko, mně je nějak nevolno." Třídou to vzrušeně zašumí. Nikdy předtím jsem se nevymlouval. "A to ti brání v odpovědi?" nedá se učitelka. Budu muset s pravdou ven... "Ne prosím. Jen... mohl bych poprosit o zopakování otázky?" "To teda nemohl! Máš dávat pozor! Pět za práci v hodině! Tak kdo mi odpoví..." pokračuje zatímco mi zapisuje pětku do žákovské. Tentokráte se šumění třídy mĕní v burácení. Znovu pokládám hlavu na lavici. Opět nevnímám... stejnějako ONA... Už zase na ni myslím. A už nikdy nepřestanu... Zvoní. Konec úmorné hodiny nadchází. Kolem mé lavice se začínají scházet spolužáci. Nemám na ně náladu. Vkládám si špunty sluchátek do uší, pouštím nejsmutnější, nejpomalejší, nejdepresivnější a nejnádhernější písně co znám. Utápím se v žalu, všechno je mi jedno. Někdo mi pokládá ruku na rameno. Ohlížím se, poznávám Andyho. Od doby, co Eva odešla jsme přátelé na život a na smrt. To také dokázala ona... ukázala všem mé kladné stránky. Nelze ji jen tak vymazat z mého života. Andy si sedá na Evino místo, kde od jejího zmizení nikdo nesedí. Všem jsem namluvil, že odjela. Odjela daleko a nikdo neví, kdy se vrátí. Zda se vůbec vrátí. Andy posílá spolužáky pryč, chápe mě. Na jeho slovo slyší všichni, hlouček řídne, lidé odcházejí. Jen z dálky zvědavě koukají, ale přijít blíže si netroufnou. Tuším, že chce se mnou Andy mluvit. Nevím proč, ale rád mu vyhovím. Jemu ano. Zvláštní ironie osudu. Ten, kdo mě dříve šikanoval, je teď ten jediný, komu bych se svěřil s čímkoli. Téměř s čímkoli... S jistou mírou nevole vytahuji sluchátka z uší a na malý moment vypouštím z mysli pár vzpomínek na Evu, abych uvolnil prostor pro nadcházející rozhovor. "Alane, nevěřím, že Eva jen tak odjela. Co se doopravdy stalo?" "Odjela, prostě odjela. Nic se nestalo. Musela odjet kvůli nějaké urgentní situaci." "Lžeš mi. Já to vím. Alane, pověz mi pravdu. Na mě se můžeš spolehnout." Váhám. "A jak to víš?" "Eva nebyla člověk, že ne?" Jeho slova mi vyrážejí dech. "Jak jsi to..." "Nikdo ve městě neví odkud přišla, kde bydlela, nikdo ji neviděl odjíždět. Nikdo nezná její rodiče, dokonce ani říďa ne. Není to podezřelé?" "Možná trochu..." přiznávám oddaně. Mám se svěřit? Uvěří mi? Třeba mi i poradí... Třeba zná cestu jak Evu získat zpět... Pohlížím do jeho tmavých očí. "Neuvěříš mi..." šeptám téměř neslyšně. "Jak víš?" ozývá se stejně zabarveným hlasem v odpověď. "Sám bych neuvěřil..." "Ale já toho byl svědkem, Alane. Nenamluvíš mi, že ta dívka nebyla vyjímečná." "To byla..." pronáším zasněně s úsměvem na tváři a vzpomínkou v mysli. Mám jen dvě možnosti: za prvé- řeknu mu všechno a budu doufat, že mě nepošle do blázince, ale poradí mi nebo za druhé- neřeknu mu nic, ale podstoupím tak riziko, že si vymyslí teorie šílenější než je realita (jestli je to vůbec možné) a roznese je po třídě, což by Andy asi neudělal, ale jak už jsme se přesvědčili, stát se může cokoliv. Vzdychám. Volím si první možnost. Co jiného mi zbývá? "Tak OK, řeknu ti pravdu. Ale ne tady. Dneska ve čtyři před školou." Osudné zvonění na poslední hodinu se ozývá zrovna ve chvíli, kdy se Andy snaží ze zvědavosti protestovat. Po vyučování se s Andym už nevidíme. Každý vyrážíme svou cestou a očekáváme schůzku jak s dychtivostí, tak s obavami.

Tentokráte je to Andy, kdo před školou čeká. Přišel o něco dříve, stejně, jako já kdysi, když jsem se měl sejít s Evou. Já se však nezdržel, přicházím včas. Andy už plane nedočkavostí. Popocházíme spolu kousek dál od školy. Kousek... Jdeme až k místu, kde Eva poprvé plakala. Já se z toho snad už nikdy nedostanu! Rozhlížím se. Nikde ani živáčka, přestože je jaro v plném rozpuku. A možná právě proto. Kvůli vedru byste se nejraději svlékli z kůže. Táhnu Andyho do stínu stromu. Nevzpouzí se. Oba víme, že kdyby došlo k boji, vyhraje on. Což mě právě trochu trápí. Před ním nedokážu utéct i kdyby mi šlo o krk. Troufám si však říci, že je Andy rozumný, a že se mě za to, co mu řeknu, nepokusí ukamenovat. Snad... Sedáme si ve stínu stromu a já začínám vyprávět ten nejpodivnější reálný příběh všech dob. Příběh lásky člověka a jeho fantazie...
Andy poslouchá s nelíčeným zájmem. Zdá se, že mi věří. Když po dlouhé chvíli konečně zmlknu, je řada na něm: "Za tohle by tě měli zavřít do blázince..." Ano, přesně tuhle reakci jsem čekal. To co přichází po ní mě však ohromuje o to více. "...ale kdybych tě tam poslal já, musel bych tam zůstat s tebou, protože ti věřím." Můj pohled je překvapenější než ten jeho a to už je, vzhledem k situaci, co říct. Andy pokračuje: "Vlastně jsem tušil, že v případu *Eva* máš prsty..." Mrká na mě. "Otázkou je, co míníš dělat. Necháš ji jen tak odejít? Po tom všem?" "Mám snad jinou možnost?" "Myslím,že ano." Věta, jež se mi v mysli ozývá ještě dlouhou chvíli a probouzí ve mně novou naději. Zmůžu se jen na jediné: "Jakou?" "Můžeš ji přivolat zpět." "Jak?" "Tak, jako jsi ji stvořil." odvětí Andy už na odchodu. Zanechává mě osamotě jen s mými vzpomínkami, iluzemi a nadějemi. Dochází mi, že má pravdu. Když jsem Evu dokázal s pomocí své bujné fantazie stvořit, proč bych ji nemohl přivolat stejným způsobem zpět? S touto úvahou se ubírám k domovu...

Hledím z okna stejně jako tenkrát. Totéž oblečení, tentýž účes, totéž okno, tatáž nuda, totéž zoufalství, tatáž bujná fantazie téhož člověka. Jen roční období je jiné. A tentokráte vím, že je něco takového vůbec možné. I když... stále mi nejde do hlavy, jak mám na přelomu jara a léta oživit vločku?! Za pokus to stojí... kreslím bezmyšlenkovitě Evinu podobiznu na okenní tabulky. Jako tenkrát... Teď však vím, že její kráse se nevyrovná žádný z obrazů, nikdo ji nedokáže zachytit. Přivírám oči. Snažím se si Evu vybavit... připadá mi to tak dávno, kdy jsme se viděli naposledy, přitom, jakoby to bylo včera, kdy jsem ji uviděl, tak dobře si ji pamatuji. Nejspíše jsem usnul. Musel jsem usnout, neboť mě probouzí ťukání na sklo. Zvolna si vzpomínám, co se stalo. Líně zvedám hlavu... a vidím JI!!! Eva se vrátila! Jak jen je tohle možné?! Usmívá se na mě skrz okno, ale ne jako poprvé. Ví kdo jsem, je ráda, že mě znovu vidí. Miluje mě stejně, jako v den, kdy mě opustila. Ve spěchu se oblékám, sbíhám schody po dvou, po třech... Naštěstí se Eva nevytratila jako poprvé, právě naopak, čeká na mě s rozevřenou náručí. Rozbíhám se, chytám ji okolo jejího útlého pasu, zvedám vysoko do výše a při tom jí nepřestávám hledět do jejích blankytných očí, jež mě hypnotizují. "Věděla jsem, že na to přijdeš." "Na co?" "Na to, že když dokážeš pouhou fantazií oživit vločku a vdechnout jí city, není nemožné, ba ani těžké, si ji kdykoliv přivolat zpět. Možná jsem trošku lhala, když jsem říkala, že jsem volná a svobodná. Od chvíle, kdy jsi mě oživil jsem jen tvá... a vždycky budu." Láskyplně se ke mě tulí, její kůže je chladná. Jen to jediné se změnilo, jinak je stále stejná, jako v poslední zimní den. V den, v který mi zmizela ze života. Milá, krásná, usměvavá... prostě dokonalá. Něžně jí šeptám do ucha: "Vlastně jsem na to nepřišel sám... Napadlo to Andyho." "Vidíš... i z nepřítele se může stát skvělý přítel."odvětí klidně. Na to mě jemně líbá, šepotá mi ta nejkrásnější slova, jež bych z jejích úst mohl kdy vyslyšet: "Miluju tě." Polibek jí vracím se stejnými slovy... jaro a léto jsou přece jen krásná období, i když ne tak nádherná jako zima, období, kdy se zrodila má láska...