Michael

Zlostně jsem si odfrkl a napil se kávy, kterou jsem si po cestě koupil u čerpací pumpy. Už když jsem ji kupoval nechutnala nijak zvlášť, po vychladnutí však byla ještě hnusnější. Jel jsem po dálnici směrem ke svému domovu. Už byla tma a co bylo ještě horší, začínalo pršet. Tma mi nevadila, krom toho, že to znamenalo, že jsem v autě už opravdu dlouho a podle toho, co mi ukazovala navigace, v něm ještě dlouho budu. Za to déšť... Déšť rozostřoval pachy, smazával stopy a vůbec ve všem dělal velký bordel. Navíc, když byl hustý, v něm i vlkodlak viděl úplné hovno.

Znovu jsem zavrčel a prudce uhodil do volantu. Vlastně to bylo celkem jemné plácnutí, protože kdybych udeřil pořádně, neměl bych čím řídit. Přeřadil jsem rychlost a pokusil se uklidnit, což mi zrovna dvakrát nešlo. Můj vlk chtěl něco rozsápat a já s ním plně souhlasil.

Blbá Sára, blbej alfa a jeho novej milenec! A jak to tak vypadalo - doživotní. Kdyby nebylo Sáry a toho, že pořád byla ještě lehce uražená z toho, že Dario teď píchá Issacka a ne ji, nemusel bych tady teď takhle tvrdnout. Jelikož bylo období páření a Issack a Dario byli tak hlasití a náruživí, že z toho stály ocasy půlce města, Sára si řekla, že si udělá menší výlet za svou kamarádkou, která byla tři prdele od našeho domova. A aby toho nebylo málo, samozřejmě, že si nemohla vzít vlastní auto, ne. Musel jsem ji odvézt já. Ale já jsem hodný bratr, který to pro svou sestru s radostí udělá.

Znovu jsem zavrčel. Leda hovno! Pro dobrotu na žebrotu, už nikdy víc! Dovezl jsem ji tam ve dvě, v pět jsem měl být zpátky. Místo toho jsem si však vychutnal kolonu, pak dlouhý objezd kvůli hromadné bouračce také s kolonou a než jsem se nadál, bylo osm hodin a já stále ještě daleko od domova. Paráda. Naštěstí se mi ještě nevybil mobil, tak jsem mohl zavolat Dariovi, že se zdržím. Jakožto beta, jsem musel dát vědět, že nebudu k dispozici, když se někdo zase serve a Dariovi, kterej bude zrovna zaneprázdněnej Issackovou dírou, se nebude chtít je tahat od sebe.

Zrovna jsem se chtěl zase napít toho studeného kafé, když moje auto škytlo, zachrčelo a z pod kapoty se začal valit černý dým. Opřel jsem se do sedačky, zavřel oči, zhluboka se nadechl a pokoušel se sám sebe přesvědčit, že nemůžu vyskočit z auta, roztrhat ho na kusy a pak na něm přímo uprostřed dálnice uspořádat grilovačku. Na chodu by byli náhodní kolem jedoucí řidiči. Vytáhl jsem mobil, abych si zavolal někoho, kdo by mě v případě nutnosti odtáhl, když ten parchant zčernal. Vztekle jsem jím mrskl na místo spolujezdce.

Rychle jsem mrkl na navigaci, abych zjistil, kde je tady nejbližší vesnice, nebo zkrátka něco, kde žijou lidi a odkud bych si mohl zavolat. Nebo by tam možná mohli mít autoopravnu. Nebo bych to možná dokázal opravit sám, ale na to jsem musel nejdřív zastavit a podívat a nejlepší to bude někde mimo dálnici. Navigace mi ukázala odbočku k něčemu, co vypadalo jako menší městečko a tak jsem tam zamířil. Stihl jsem to jen tak tak. Když jsem dorazil na malé náměstíčko, v autě hrklo a pak se v oparu hustého dýmu zastavilo. V tu dobu už venku slušně pršelo.

Vystoupil jsem z auta a déšť mi hned zmáčel tmavě modré, seprané džíny a bílé tričko s krátkým rukávem, které jsem měl na sobě. Přešel jsem ke kufru, vyndal z něj baterku - protože i když jsem podělanej vlkodlak, nemám místo očí žárovky - a pak zamířil dopředu, abych se podíval, co se to kurva děje. Po prozkoumání jsem zjistil, že tak dobrej, abych opravil celej zkurvenej chladič, kterej vypadal jako při posledním tažení, nejsem a tak jsem zamířil hledat někoho, od koho bych si mohl zavolat. Našel jsem bar, kde mi řekli, že nedaleko je autoopravna, kde by mi mohli pomoct, prý mají ještě otevřeno a milostivě mi poskytli i telefon. Zavolal jsem alfovi, ale protože to nezvedal - proč asi - nechal jsem jen vzkaz na záznamníku, že dneska se už domů asi nedostanu. Pak jsem se vydal k autoopravně.

Craig

Celej den jsem se opravdu těšil až si dám pauzu, protože to ložisko nešlo vložit do náboje kola, i když jsem na to zkoušel hydraulický lis, tak i pod velkým tlakem nechtělo zaskočit. Ani můj záložní plán z autogenem neprošel a to už jsem se musel uklidit dozadu, abych si pořádně ulevil. Odnesli to dveře od skříně, které jsem tak trochu vyhodil z pantů a teď stály opřené v rohu. Bráška Timmy za mnou poplašeně doběhl, jestli se mi něco nestalo, ale já po něm hodil jen nasranej výraz a s gestem, že se vzdává si dal zpátečku. Dneska zkrátka nebyl dobrej den. Navíc jsem celý den cítil v kostech, že bude pršet a samozřejmě, se chystala pořádná bouřka. Díky mému "daru" byl můj čich extrémně citlivý na cokoliv, takže mi déšť až tak moc nevadil, ale to ložisko mě sralo nesmírně!

Snažil jsem se uklidnit, abych to zkusil ještě jednou a byl zabraný do myšlenky, jak si asi za půlhodinky zajdu na pivko do místního baru a prohodím tam pár slov se svojí smečkou, pokud někdo v tomhle nečase dorazí. Pokud ne, já už si je srovnám!

Jenže něco nebylo v pořádku. Zastavil jsem se v pohybu a snažil se zhluboka nasát vzduch do plic. To jsem však neměl dělat. Věděl jsem, že přicházejí problémy a to hodně velké. Stál jsem ve stínu v zadní části, mé oči byly přišpendlené na dveřích, na Timmyho jsem jen zavrčel: „Bacha." A jeho drobná postava se stihla otočit v okamžiku, kdy se pohla klika.

Velmi tiše a varovně jsem zavrčel uvnitř sebe. Můj vlk byl ve střehu. Jenže mým tělem probíhaly zvláštní vibrace, kdykoli jsem nasál vzduch a ucítil "to".

Michael

Neobtěžoval jsem se klepat, byl jsem tak nasraný, že na nějaké zdvořilosti jsem vůbec neměl náladu, ani pomyšlení. Rozrazil jsem dveře a hned je za sebou zavřel. Pohledem jsem si přeměřil prostor. Byly to tak dvě, možná tři garáže spojené dohromady. Byl jsem v té první. Uprostřed stálo auto, na kterém se očividně pracovalo, a kolem spousta nepořádku. Jednu stěnu, tu ve které byly dveře, jimiž jsem vešel, tvořila zavřená garážová vrata. Ta nejvzdálenější byla naopak zastavěna policemi s nejrůznějšími věcmi.

Zhluboka jsem nasál vzduch. Benzín, kolomaz, kov, nafta, lidé, vlkodlaci. Ale bylo tady ještě něco. Něco, z čeho se mi stavěly chloupky na zátylku. Znovu jsem zhluboka nasál vzduch a moje oči se neomylně zaměřily do tmavého kouta, ve kterém stál snad ten nejmohutnější chlap, kterého jsem kdy viděl. Byl snad ještě větší než Dario a to bylo co říct. Chvíli jsem na něm setrval pohledem, než mi došlo, co je. Okamžitě jsem sklopil zrak k zemi a sklonil hlavu na znamení pokory. Nejenže byl vlkodlak, byl to alfa. Ale dal bych koule do ohně za to, že to nebyla ta věc, co mě nutila chtít po něm, aby mě ošukal. Sakra, nikdy jsem po žádným chlapovi nechtěl, aby mě opíchal. Byl jsem na ženský, kurva!

Pohledem jsem se za měřil na toho menšího, submisivnějšího a očividně ustrašenějšího. Věděl jsem, že nejspíš vzbuzuju strach, ale neměl jsem náladu, ani snahu s tím něco dělat.

Craig

Vrazil dovnitř a já už nedokázal zadržet další výstražné a teď už rozhořčené zavrčení. Věděl o mě, protože jsem cítil jeho pohled, jenže ten mě nevyváděl z rovnováhy jako to, co jsem viděl já. Oblečení mu obepínalo tělo jako druhá kůže a já mohl vidět, jak mu ve světle vystupují bradavky, které čněly do prostoru. Tělo měl pokrytě samými svaly, ale rozhodně byl mnohem menší - ve velikosti i šířce. No vlastně jen málokdo se mi mohl podívat do očí a to ještě umocňovalo mou pozici a můj pocit síly.

U nás ve smečce jsem nebyl vybíravý, pokud mě dokázal uspokojit, mohl to být muž i žena, hlavně si nesměli stěžovat na tu kládu dole, která zvedala adrenalin kde komu, už jen v klidném stavu. To mi však připomnělo, že se začíná kladně zvedat k příchozímu. Zmáčený byl upřímně kus, takový ten narcis, který o sobě věděl, že dokáže lidi svým zevnějškem dostat na kolena.

Snažil jsem se moc zhluboka nedýchat, ale i tak z něj byla cítit jiná smečka a nějaká vlčice, nejspíš jeho družka. Tak proč se moje hormony staví na zadní a představují si ho položenýho na kapotě na autě přede mnou, křičícího rozkoší, jak do něj pumpuju tak, jako ještě nikdy do nikoho. Přeběhl mi mráz po zádech a pohlaví se mi v těsných kalhotách zacukalo.

Chtěl jsem, aby odsud vypadnul! Nelíbily se mi ty pocity, co vzbuzoval jen tím, že vkročil do místnosti a jak jsem na to byl nucenej reagovat. Bylo to divný a já divný věci neměl rád. Ať chce cokoliv, odejde s prázdnou.

„Do-dobrý den, mů-můžu nějak pomoci?" Zakoktal se Timmy, protože byl tak submisivní, že by se podvolil snad každému, jenže tohle byla beta. Zajímalo by mě, kde má zbytek smečky...

Michael

Šlehl jsem pohledem po vlkovi, který se mě opatrně zeptal, co pro mě může udělat. Měl jsem chuť na něj zavrčet, ale protože jsem ho nechtěl vyděsit ještě víc, pokusil jsem se zklidnit vztek, který jsem měl na všechno živé i neživé, co jen na světě bylo.

Znovu jsem se zhluboka nadechl, což jsem neměl dělat, protože mi do nosu opět vnikla jeho omamná vůně, která mě donutila trhnout hlavou směrem k němu. Chtěl jsem, aby vyšel na světlo, abych si ho mohl lépe prohlédnout. Takhle mě oslepovalo světlo ze zářivky, proto jsem na něj dobře neviděl. Mohl jsem ho jen odhadovat a to se mi nelíbilo.

Znovu jsem se obrátil na evidentně mladšího vlka a bez vrčení, ale také bez úsměvu, mu řekl, co se stalo. „Rozbilo se mi auto. Něco s chladičem, ale může to být i něco víc. V baru mě poslali sem."

Craig

Timmy už se chtěl rozejít k němu, ale já nesmlouvavě zavrčel: „Máme moc práce, jdete jinam!" Tím pro mě rozhovor skončil, ale Timmy po mě hodil jemně očkem, nikdy nechtěl ztratit zákazníka. „Ale brácha! Ty to zvládneš, na chladiče si machr." Chtěl mi polichotit a tím mě vmanévrovat do další práce, jindy by to snad fungovalo, ale dneska má kluk smůlu. Moje smysly byly v pozoru tak moc a rozjitřené, že by mě neoblomil ničím. Ten chlap musí vypadnout.

„Timmy, řekl jsem ne!" O poznání mírněji jsem mluvil s tímto drobným stvořením.

„Ale Craigu..." Snažil se dál, jenže to neměl dělat.

„Řekl jsem ne! Tak ne! A teď ať vypadne!" Rozlítil jsem se na nejvyšší míru, když se toto stalo, celý jsem se ještě zvětšil, svaly jsem měl napumpované jako na konci posilování, hlavu vztyčenou a zuby v probleskující změně vyceněné. Udělal jsem krok na světlo, abych toho betu zastrašil.

Timmy se jen krčil, protože věděl, že tohle není žádná legrace. V téhle podobě mě neviděl často, jen když to bylo opravdu nutné.

Michael

Kdyby nebyl podělanej alfa, už bych se s ním válel v klubku na podlaze a mlátil do něj hlava nehlava. Jenže on alfa byl a ta jeho zpropadená dominance mě donutila udělat krok dozadu. Snažil jsem se potlačit vrčení, které ve mě narůstalo, protože poslední co jsem chtěl bylo, aby se mnou ještě vyjebal alfa a vytřel se mnou podlahu.

Zvedl jsem k němu oči, ale zarazil jsem se. V životě jsem neviděl takového chlapa. Byl vysoký, svalnatý a mohutný. Vsadil bych se, že byl o několik centimetrů vyšší než Dario a že ten nebyl zrovna drobátko. Celá jeho postava vyzařovala nadřazenost, dominanci, sílu a nebezpečí. Viděl jsem spoustu alfů, kteří na první pohled vypadali jako každý průměrný muž, ba dokonce jako submisivní. Když se však ukázala jejich pravá povaha, žádný vlk kromě jiného alfy jim nedokázal odporovat. U tohohle muže, Craiga, však mohl každý na první pohled říct, že je pravý alfa samec. Jak v lidském, tak vlkodlačím světě.

Měl dlouhé, svalnaté nohy, úzký pas a mohutnou hruď se širokými rameny a velkými svaly. Ruce byly stejně jako snad všechno na něm také pořádně svalnaté s velkými dlaněmi a dlouhými prsty. Jeho tvář byla samá ostrá hrana, žádná jemná linie. Měl tvrdé rysy a velkou jizvu táhnoucí se skoro přes celý jeho obličej. Šla z jeho tváře, na kořen nosu, přes obočí a ztrácela se v na ježka střižených, tmavě hnědých vlasech. Jeho ledově modré oči mě sledovaly s takovou nevraživostí a vztekem, že jsem si málem říkal, že možná za to, že mě poslali do téhle autoopravny, můžu já. Nebo možná za to, že dýchám, chodím, žiju. Jo, málem.

Pohled jsem nechal spočinout na jeho bradě, nechtěl jsem ho vyzívat tím, že bych se mu zadíval do očí.

„Stojím přímo tady, nemusíš rozkazovat svému bratrovi, aby mi řekl, abych odešel. Smím se zeptat, proč mi nechcete opravit auto? Peníze mám, zaplatím. A kdyby to nestačilo, můžu vám vypsat šek."

Craig

Nechoval se podřízeně, jak jsem očekával a to mě ještě víc vytočilo, nějakým způsobem jsem v té chvíli nechtěl uvažovat, prostě se můj vlk snažil dostat co nejblíže k němu a tak udělal několik kroků. Stál jsem asi krok od něj, takže bylo vidět jak ho o hlavu převyšuji. Jak jsem stál blízko, sálala z něj vnitřní síla a horko. A to horko s vlkem uvnitř mě dělalo opravdové divy. Jenže já takové reakce odmítal.

„Řekl jsem, že máme moc práce!" Cítil jsem jak se mé ruce napjaly v boji sám se sebou, abych ho nepovalil na zem a nevyšukal mu mozek z těla. Kurva! Ty myšlenky mě naprosto ubíjely, jenže byly tak nehorázně dráždivé, že na ně nešlo nereagovat.

Mé ledové oči se třpytily vztekem a já prostě nehodlal dál smlouvat. „Buď půjdeš sám, nebo tě vynesu v zubech! Vyber si!" Zavrčel jsem na něj a udělal další krok.

Michael

Celý jsem se napjal, když ke mně přistoupil tak blízko. Z téhle vzdálenosti vypadal ještě impozantněji. Nebyl jsem žádný prcek, vlastně jsem byl celkem vysoký, ale i tak jsem k němu musel zvednout hlavu. Můj pohled přejel po mohutném, vypracovaném, těžce se zvedajícím hrudníku až na hranatou bradu a pak jsem se mu poprvé podíval do těch jeho ledově modrých očí, které nyní plály hněvem a ještě něčím, co mě nutilo skočit na něj a hladově ho líbat, zatímco bych mu nabídl svůj zadek.

Pořádně jsem si prohlédl jeho obličej. Nebyl ošklivý, ale ani krásný a ta velká jizva za to nemohla. Jeho obličej byl tvrdý, ale bylo na něm cosi živočišného, žhavého, sexy. Možná křivka jeho úzkých rtů, nebo linie jeho čelisti. Nevěděl jsem. Jediné, co mi bylo naprosto jasné, bylo to, že chci, aby mě opíchal. Tvrdě. Pořádně. Hned. A přesně to jsem nemohl dopustit.

Chtěl jsem ucouvnout, ale opanoval jsem se a zůstal stát na místě. Oči jsem znovu sklonil a se skřípěním zubů, protože i když jsem ho chtěl, mě pěkně sral, jsem procedil: „Fajn!"

S tím jsem se prudce otočil a zamířil ze dveří ven, tělo napnuté, připravené se kdykoli otočit a vzdorovat útoku, ať už by byl jakýkoli. Právě v těchto chvílích jsem si přál být také alfou. Mohl bych mu natrhnout prdel, ale jelikož byl dominantnější, chtě nechtě jsem ho musel uposlechnout.

Vyšel jsem z garáže zpátky do deště a práskl za sebou dveřmi. Tak, co teď?

Craig

Najednou jsem se u něj ocitl tak blízko, že jsem zahlédl barvu jeho očí - byly černé. Díky tomu, jak jsem byl v ráži jsem razantně dýchal a do nosu mě uhodil jeho chtíč. Do hajzlu! To poznání, že i on mě chce mi napjalo poklopec do maxima, ale i tak mi tam nestačil prostor a džíny mě bolestivě tlačily. Má ruka po něm máchla, aby si ho přitáhla a podrobila, ale naštěstí sáhla do prázdna a při tom pohybu jsem se přestal ovládat, po třísknutí dveří se ozvala další, ale o to horší rána a to ve chvíli, kdy jsem vší silou poslal proti zemi ono ložisko. Rozletělo se na malinkaté kousíčky a nejhorší byly kuličky. Vše cinkalo jak se odrážely od věcí, tříštilo se sklo v okně a nakonec se jedna trefila přímo do zářivky, co osvětlovala garáž. Najednou jsme se pohroužili do tmy a já se snažil uklidnit. Opřel jsem si ruce o stehna a zhluboka dýchal.

„Craigu? Co.... to... bylo?" Nejistý a roztřesený hlas Timmyho mě upoutal. Jen jsem po něm hodil pohledem v tom šeru a odešel do kanceláře. Dveře jsem zavřel kopnutím a sedl si na stůl. Tak tohle jsem fakt nedal! Byl jsem totálně v háji a to jen z toho, že vešel do místnosti! Kurva! Dneska je fakt blbej den!

Michael

Nakonec jsem skončil zase v tom baru, kde mi poradili, abych zaskočil za tím pojebaným alfa samcem, kterej mě donutil chtít být ošukanej a pak mě vyrazil ze svého servisu s tím, že prý mají moc práce. Leda hovno! Nebyl jsem slepej, ani blbej. Ten kretén se prostě rozhodl, že bude hovado a to auto mi neopraví.
Naštvaně jsem do sebe kopl panáka vodky a potáhl si stále promočené tričko dál od těla, na které se mi nepříjemně lepilo. Zima mi díky vlkodlačí odolnosti nebyla, ale stejně bych byl raději za suché oblečení. Kývl jsem na barmana, aby mi dolil a těžce si povzdechl. Už mi bylo jasné, že dnes se domů nedostanu. Proto jsem také pil - když nebudu řídit, je to jedno a navíc mají vlkodlaci velmi rychlý metabolismus. A když už mluvíme o vlkodlacích... několik jich tu bylo. Nejspíš byli z jeho smečky, seděli pohromadě u jednoho stolu a povídali si. Nevěnovali mi pozornost, až na pár zkoumavých pohledů, a tak jsem to nechal být. Až teď jsem si uvědomil, že je tady vlastně smečka. Kousek od našeho města, což vlastně znamenalo na hranicích našeho teritoria. Museli tady být nově, jinak bych je znal. Jen jsem doufal, že Dario o nich ví a že si nebudou nárokovat naše území. Boj mezi vlkodlaky je vždycky pěkná osina v zadku, natož mezi smečkami.
Znovu jsem do sebe hodil panáka řekl si o dalšího, když se dveře otevřely a vpustily dovnitř chlad a zvuk padajícího deště. A také velice dráždivou vůni, ze které mi vstávaly chlupy na zátylku. A nejen ty. Zasténal jsem. Dobrotivý bože, jen to ne!