Isaack:

Stojím před dveřmi svého domku a dívám se na druhou stranu ulice, kde stojí velká bílá dodávka. Někdo se stěhuje. Jak jsem to poznal? No, z dodávky několik polonahých mužů vynáší krabice a na chodníku opodál stojí nábytek. Nejspíš nějaká rodinka, která se stěhuje na tohle klidné předměstí.
Pohledem se vrátím zpátky k oněm mužům. Kdyby byli jenom polonazí, moc by mě to nevytrhlo, ale pekáče buchet a kopečky svalů, které má každý z nich na těle, mě rozhodně nenechávají chladným. Teče z nich pot a já tu smyslnou vůni cítím až sem. Voní tak dobře a je na ně tak pěkný pokuk! Dnes bylo veliké horko a tak se nedivím, že jsou tak splavení. Ještě teď silnice sálá teplem, přestože už slunce zapadá a barví zemi i oblohu do ruda. Je něco kolem sedmé hodiny večerní a mě skončila směna v hotelu. Děkuji za to bohu, neboť teď mohu sledovat ty samce, jak se jim svaly napínají námahou, když se tahají s těžkými krabicemi.
Náhle zbystřím. Zdálo se mi to nebo ke mně právě vánek zanesl...
Zhluboka nasaji nosem vzduch a rozhlédnu se kolem. Vážně jsem právě ucítil...
A pak ho spatřím. Dominantního Alfa samce. A ne jen takleda jakého, kterého bych potkal v lidské společnosti. Ne, on je vlkodlak. Ale jestli je tady alfa, tak někde musí být i smečka.
Zbrkle si začnu prohledávat kapsy, dokud nenajdu klíče. Co nejrychleji je vrazím do klíčové dírky a otočím. Už se chystám vstoupit do dveří, když mi to nedá a já se ještě jednou otočím. Zamrznu na místě. Je to výstavní kousek. Krásný, silný, dominantní. Zkrátka alfa.

Dario:

Konečně jsme dorazili na místo. Po zdlouhavé cestě v tomhle pařáku se mi jen ulevilo. Někteří ze smečky už byli přestěhovaní, mě to nyní čekalo. Z auta jsme začali nosit vše, co tam bylo, nábytek i krabice. Nešlo to jinak, než se svléci do půli těla, na sobě jsem si nechal jen montérky, které jsem si kšandami uvázal kolem pasu. Již cestou sem, jsem zkoumal pachy, abych se ubezpečil, že můj výběr místa byl správný a že nás tu nebude omezovat žádná jiná smečka vlkodlaků. Vše bylo naprosto v pořádku, až do chvíle, kdy se mi do nosu dostala ta úžasná vůně. Nesl jsem zrovna krabici plnou knih a div jsem ji neupustil. Tak pronikavý a vábivý pach vlka. Nebyl to Alfa, ale podřízený taky ne. Nasál jsem znovu a on zaplnil všechny mé pachové pohárky.
Ve chvíli, kdy jsem ho uviděl stát u protějšího domu a zběsile hledat klíče, jsem se rozhodl zjistit, co je zač. Poslal jsem dva ze svých mužů, ať ho přivedou.

Isaack:

Zamrzl jsem. Nemohl jsem se hnout z místa a jen jsem na něj hleděl. Vítr ke mně opět zanesl jeho pach. Zemitou vůni, prodchnutou samčím pižmem, potem, cizokrajným kořením a dominancí. Chtě nechtě jsem si musel přiznat, že mě vzrušuje. Jak dlouho už jsem nikoho neměl? Rok? Možná dva? On ve mně probouzel pocit, že je ztělesněním všeho, po čem jsem kdy toužil. Ale byl vlkodlak. A byl to alfa. Rozhodl jsem se, že už nikdy nikomu nepodlehnu. Už nikdy nebudu někým svázaný a to jakýmkoli způsobem.
Z mého zasnění mě probrali až dva vlci, které za mnou poslal. Rychle jsem odemkl a otevřel dveře, že vklouznu dovnitř, ale už byli u mě. Pokud bych se počítal do hierarchie, ti dva by určitě stáli nade mnou. Byli dominantní. Z jejich pachu a postoje těla to bylo jasně patrné, oba se však bez váhání podřizovali alfovi.
S hlubokým nádechem jsem se na ně otočil a usmál se.
„Zdravím pánové! Co pro vás mohu udělat?" zeptal jsem se.
Pohled mi znovu zajel k alfovi. 

Co po mě sakra chce? Jo jasně. Oťuknout si mě, cože jsem to vlastně zač. Jsem blbec, že jsem hned, jak jsem je ucítil, nezmizel v domě. No, stejně by na mě dříve či později přišli a já bych musel na kobereček. Tak si to odbudeme hned.

Pomyslel jsem si a očima sjel po jeho svalnaté hrudi. Ne, že by mi vadilo vidět ho zblízka polonahého. Aspoň jednu výhodu to má.

Dario:

Odnesl jsem poslední krabici do domu, porozhlédl se a zjistil, že už je auto prázdné. Stoupl jsem si tedy vedle něj. Mírně jsem se rozkročil, ruce si složil na hrudi, aby vyniklo mé tetování alfy. Chtěl jsem, aby ihned věděl, s kým má tu čest. Čekání nebyla nikdy má silná stránka, a proto jsem netrpělivě bubnoval špičkou jedné nohy o rozpálený beton. Snažil jsem se mezi tím aspoň zjistit více z jeho pachu, ale bylo to zvláštní. Nikoho takového jsem doposud nepotkal.
Kdo je to?  Byl jsem v duchu čím dál tím víc zvědavější, ale nedal jsem to na sobě znát. Díval jsem se na své muže, jak s ním komunikují.

Isaack:

„Náš alfa tě chce vidět." Chopil se slova jeden. „Půjdeš s námi."
No páni! Znělo to, jako by mě chtěli odvést do vězení a ne jen na druhou stanu ulice k jejich alfovi, který svým postojem jasně dával najevo, kdo je tu šéf.
„Dobře, dobře, pánové. Vždyť už jdu!" zvedl jsem ruce na znamení rezignace a vykročil směrem k tomu úžasně vonícímu sexy stvoření. Ti dva hromotlukové za mnou šli jako nějaká ochranka.
Jako bych snad já, mohl porazit alfu. Pomyslel jsem si, ale to už jsem stál před ním. No, a mozek jakoby si dal pauzu. Byl vysoký, vyšší než já a tak jsem musel zvednout hlavu, abych mu viděl do tváře. Do očí jsem se mu nepodíval, nechtěl jsem ho k ničemu vyzívat. Oční kontakt je pro vlky jako výzva, výraz vzdoru a já rozhodně nebyl tak hloupý, abych vyzíval alfu.
Tedy, to jsem si aspoň myslel.
Jakmile jsem se od něj ocitl tak půl metru, nos mi zahltila jeho vůně. Z této blízkosti byla tak omamná a vzrušující, že se mi málem postavil. Byla jako afrodiziakum.
Zděsil jsem se. Pane bože, jen to ne! Vždyť to všichni ucítí! To, že jsem vzrušený!
Očima jsem sjel na jeho hruď a zjistil jsem, že to nebyl dobrý nápad. Dostal jsem obrovskou chuť potáhnout si trochu límeček košile, který mě znenadání začal dusit.
Vystouplé klíční kosti, postavené bradavky a lehké ochlupení na hrudi a kolem pupíku. To všechno mě dostávalo do varu.
Znovu jsem se zhluboka nadechl a pokusil se nějak vzchopit.
Zabodl jsem pohled do jizvičky na jeho obočí a řekl:
„Tak, co po mně chcete?"
Sám jsem byl překvapený, jak roztřeseně můj hlas zní.

Dario:

Muži splnili můj příkaz a vedli ho ke mně. Blížil se a s tím se i znásobovala jeho vůně, jako by mi zahltila celé tělo. Každým nádechem to bylo horší a horší. Zkoumal jsem ho od hlavy k patě přísným pohledem. Jeho jemnější rysy, světlé vlasy a drobnější postava mě doslova vyzývaly k podrobení. Dlaně mi zvlhly touhou dotknout se jeho pokožky a zjistit, zda je tak jemná, jak se zdá. Nevím, jestli to bylo možné, ale když stál přímo přede mnou, jeho pach byl ještě více vzrušující, jako by i on reagoval na mě.
Jeho drzá otázka mě ale popíchla. Žádný zdvořilý pozdrav, žádné projevení úcty?
„Chci znát tvé jméno, a co jsi zač!"

Isaack:

Ach můj bože. Nasál jsem jeho vůni a pranic mě nezajímalo, že to viděli a slyšeli úplně všichni. Byl vzrušený. Cítil jsem to a to ještě víc znásobilo moji vlastní touhu. Chtěl jsem se k němu přitisknout, cítit jeho zpocenou horkou kůži na své a dotýkat se jí. Chtěl jsem mu jazykem přejet po silném krku až dolů ke klíčním kostem, které bych jemně okusoval. Chtěl jsem mu rukama vjet do těch jeho nádherných, na první pohled hustých vlasů, vrhnout se na jeho rty, jazykem mu vniknout do úst a tise vrčet blahem. Nevědomky jsem udělal krok k němu.
Tiché zavrcení jedné z těch goril mě probralo. Potřepal jsem hlavou, abych se aspoň trochu vzpamatoval a znovu se soustředil.
Lehce jsem se odevzdaně usmál, když mi rozkázal, abych mu řekl, kdo jsem. Alfové, nikdy se nenaučí prosit, ale když už...
„Jmenuji se Isaack Lightstorm a kdo jsem, je snad jasné. Nebo jsi to snad nepoznal?"
Do mého hlasu se vloudil lehký podtón posměchu. Taková hloupá otázka. Je snad přece jasné, že jsem taky vlkodlak.

Dario:

Naše vzájemné reakce byly tak silné, že i já jsem na chvíli ustal ve své ostražitosti. Chtěl jsem to drobnější tělo sevřít a naučit ho podřízenosti vůči mně. Aby se mi celý poddal a podrobil, aby každý kousek té pokožky byl jen můj a nikoho jiného. Udělat mu na těle viditelné značky, které by ho usvědčovaly z toho, že na něj má nárok jen jedna jediná alfa!
Nejspíš také podlehl okamžiku a o kousek se ke mně přiblížil, ale muži na mě dávali bedlivý pozor, zavrčení nás oba probralo.
Dokonce se na jeho obličeji usadil úsměv a ty dva dolíčky ve tváři mi vyrazily dech.
Chci ho! Volalo moje hladové tělo.
Musel jsem se však opanovat a vnímat co mi říká. Slyšel jsem v jeho hlase posměch a to mě probudilo ze snění úplně. Nesnesl jsem takové chování!
„Nezahrávej si se mnou!" zavrčel jsem na něj vztekle.
„Vím, že jsi jako my, ale nedokážu tě zcela identifikovat. Jsi snad vlk samotář? Podle tvého pachu to vypadá, že partnera nemáš, nebo si s ním už nebyl hodně dlouho. Chci vědět, zda jsi tu sám, nebo i se smečkou." Můj hlas byl autoritativní a naštvaný. Místy jsem během mluvení i zavrčel.

Isaack:

Povzdechl jsem si. A je to tady. Despota se projevuje. Nikdy jsem nechápal, proč jsou všichni alfa samci tak hrozně posedlí kontrolou.
Dřív, než jsem se stihl zastavit, jsem na něj také zavrčel. Což, vzhledem k mé situaci, nebyl dobrý nápad. I přes mou nechuť jsem však poslechl.
„Jsem vlk samotář. Můj partner tě nemusí zajímat a můžeš být v klidu. Žádné jiné smečce do zelí lézt nebudeš."
Zavrčel jsem a pokračoval.
„Tak co, spokojený?! Necháš mě už jít, nebo mi snad chceš očuchat zadek jako prašivej čokl?!"
Vytočil mě. Ne, že by to byla úplně moje vina, ale moje vlastní podráždění v kombinaci s jeho vztekem a vzrušením mě připravovalo o sebeovládání. Choval jsem se jako vlkodlak, kterého teprve kousli, a on se zrovna učí, jak ovládat zvířecí pudy.
Ohrnul jsem rty a ve vlčím gestu na něj vycenil zuby. Už jsem se ani nerozpakoval mu hledět do očí, které byly onyxově černé. Něco mě však na nich znepokojovalo. Jako by tam byl nepoměr, odlišnost, na kterou jsem teď nemohl přijít.
Vlci za mnou tiše vrčeli, ale drželi se zpátky. Až teď jsem si uvědomil, ze mě bez váhání mohou zabít. Bylo ale už pozdě na omluvy. Urazil jsem alfu před níže postavenými členy jeho smečky. I kdyby nechtěl, musí mě teď potrestat, aby neztratil autoritu.
A vlastně, já se ani omlouvat nehodlal. Ten blbec se ani nepředstavil a vnikl na mé teritorium. Ne, že by bylo nějak velké a já si ho nějak moc ochraňoval, ale každý máme teritoriální pudy. Každopádně, už jsem se připravoval na to, že budu žít na jednom písečku se smečkou. A nejspíš hned naproti alfa samci, protože já se stěhovat nehodlal. Pokud mě hned teď nezabije, pak by mi to všechno mohlo být úplně jedno.

Dario:

Zabiju ho! Byla má první reakce. Jak se mohl opovážit takhle se mnou jednat? Není alfa a tohle je nemyslitelné! Nikdo se tak ke mně nikdy nechoval! Každý ze mě měl respekt a prokazoval mi úctu. Kdybychom nestáli na ulici, ležel by už v kaluži krve. Přistoupil jsem až těsně k němu, aby byla patrná už i tělesná odlišnost, mých 30 centimetrů navíc teď bylo víc viditelných. Má ruka sevřela jeho hrdlo a mírně stiskla. Povolil jsem mému tělu náznak přeměny, aby si uvědomil, že tohle přehnal a zasloužil by si za to mnohem víc, než teď mohu udělat na veřejnosti. Jen silou vůle jsem se držel.
„Opovaž se ještě jednou se mnou takto mluvit a zabiju tě!" zvedl jsem ruku, abych mým dvěma strážcům zabránil, cokoliv udělat, jen netrpělivě vyčkávali, co se bude dít dál.
„Na svém území nestrpím vlky samotáře, takže od teď patříš k nám."

Isaack:

Když ke mně přistoupil ještě blíž a já musel zaklonit hlavu, abych mu viděl do tváře, věděl jsem, že jsem to přehnal. A když jeho velká dlaň sevřela můj krk, věděl jsem, že jsem to sakra hodně přehnal. Jediné mé štěstí bylo, že jsem si na něj otevřel papulu na veřejnosti. Kdybychom byli v nějaké zapadlé uličce, nebo v lese, už bych byl mrtvý. Za zády se mi ozývalo temné vrčení jeho poskoků, až mi z toho naskakovala husí kůže. Nejvíc, mě ale děsily jeho oči. Tak temné zuřivostí, že mu málem nebyly vidět zorničky. Těžce jsem polkl a zaujal pokornou pózu. Svěsil jsem ramena, nastavil krk a oči klopil k zemi. To by ho mohlo trochu uklidnit.
Když řekl, že jestli tohle příště udělám, zabije mě, bez váhání jsem mu uvěřil. Pak ale řekl, že patřím k nim. Do jeho smečky. V mžiku jsem mu pohlédl do očí a veškerá pokora byla ta tam.
„Mě nikdo do žádné smečky nedostane!" zasyčel jsem a zvedl bojovně bradu.
„Nemůžeš mě nutit! A pusť mě sakra!" zavrčel jsem na něj.
Tohle bych neměl. Tohle bych sakra vážně neměl! Rozkazovat Alfovi před smečkou?! Isaacku, zbláznil si se?!

Dario:

Jeho pokora mě trochu ukonejšila a už jsem si myslel, že dostal rozum. Podřízený výraz a nastavený krk mě potěšily. Dokonce jsem v té chvíli pomyslel i nad ochutnání té pokožky, když však opět vyletěl jako čertík z krabičky.
Měl jsem jeho chování plné zuby! Já mu tu nabízím možnost přidat se ke stabilní smečce a on tím pohrdá? Tím mě urazil nejvíc. Urazil tím i všechny členy. Byl jsem si vědom, že tu byl první, ale nedokáže si sám své území udržet, natož vybojovat.
Zuřil jsem tak jako nikdy. Stisknul jsem opět jeho krk a táhnul ho směrem k domu, když jsme byli konečně krytí zeleným porostem, mrštil jsem jím proti vratům od garáže.
Strážci se otočili směrem k ulici a pozorovali, zda někdo neprochází, aby nás nemohl zahlédnout. Změnil jsem se do své vlkodlačí podoby, zuřivě nad ním vrčel a čekal jsem, až se vyškrábe na nohy.