Michael

Jak jsem se tímhle měl vyrovnat? Ariel jsem miloval a pořád miluji, pochybuju že mě to kdy přejde a teď už nemám nejmenší šanci jí získat. Je to pryč, všechno se jen tak rozplynulo. Jsem bezmocný, a ke všemu se musím dívat na to jak je šťastná s Azraelem, nemám to nikomu za zlé, měl jsem se líp ochránit před tím abych se zamiloval, ale copak to jde? Srdci jen tak neporučím, to neumí nikdo a teď jsem sám, zase a znovu. Nevěřím tomu, že jí kdy Sirael nahradí. Ona sice miluje mě, ale já k ní nic necítím a může se Ariel podobat jak jen chce. Pro mě je to úplně jiný člověk.
,,Ami?" promluvil jsem na ní když jsem přišel do pokoje kde byla. Spala s hlavou položenou na Azmaelově posteli. Nepohnula se a tak jsem se jemně dotkl jejího ramene, prudce sebou škubla a podívala se rozespale kolem sebe.
,,Michaeli." vydechla a já viděl jak se jí ulevilo. Zajímalo by mě koho čekala.
,,Co tu děláš?" zeptala se hned vzápětí a já se podíval na Azmaela. Byl tak maličký a už tolik trpí. Jeho tělíčko bylo celé zpocené a pod očima měl velké černé kruhy.
,,Přišel jsem se rozloučit." vydechl jsem a sedl si na kraj postele.
,,Už zase? Proč zase odcházíš? Co se stalo? Kde jsou ostatní?" chrlila na mě jednu otázku za druhou a já se jen zamračil.
,,Ariel a ostatní ti to vysvětlí lépe něž já. Musím být chvíli sám, nebudu daleko, neboj se." odpověděl jsem jí a vzal malého za ruku.
,,Azmaeli, pamatuj si kdo jsem prosím, nikdy na mě nezapomeň. Slibuju, že se vrátím, ale ještě nevím kdy." zašeptal jsem blízko jeho obličeje a on se zavrtěl. Donutilo mě to k malému úsměvu, alespoň vím, že je ještě trochu silný a že mě snad i slyšel.
,,Michaeli, víš že tohle nemusíš dělat." promluvila Ami zlomeným hlasem a když jsem se na ní podíval, viděl jsem slzy co se jí kutálejí po tváři.
,,Ami, jsi moje sestřička. Neodcházím na dlouho. Jen potřebuju být chvíli sám. Nezlob se." s tím jsem jí pohladil po tváři a malého políbil na zpocené čelo. Bude mi chybět, ani jsem si ho nestačil užít. Vím, že má v sobě i kousek mě a to mě nutí zadržovat slzy. Není to správné, vím to, ale svým způsobem ho i já považuju za svého syna. Nikdy bych to nahlas nepřiznal, ale bylo to tak.
,,Slib mi, že se vrátíš." zamumlala Ami a také se postavila. Neodolal jsem a objal jí.
,,To víš, že se vrátím." zašeptal jsem jí do ucha odpověď, ale sám jsem si nebyl jistý, jestli to byla pravda nebo lež.
,,Dej na sebe pozor." promluvila ještě a dala mi pusu na tvář.
,,To ti nemůžu slíbit. Pokusím se nepadnout, dobře?" zamračila se, ale nechala to bez odpovědi. Je to anděl lásky, musí vědět alespoň zhruba co se děje.

Už jsem ani nečekal na odpověď a vyšel z pokoje, kdybych tam zůstal déle hrozilo by, že bych si to rozmyslel, a pak bych toho litoval. Musel jsem si vše srovnat v hlavě, musel jsem být chvíli, alespoň na malou chvíli sám, bez vlivu Ariel, nebo Sirael. Vrátím se. Nebo se o to alespoň pokusím.

Ariel

Když jsme přilétaly k domu uviděla jsem před ním stát Michaela, čekal na nás, to mi bylo jasné hned jak jsem se mu podívala do tváře. Hned co jsme přistály se ke mě rozešel a zastavil se asi dva metry od nás. Asi vím z jakého důvodu.
,,Ariel, můžu s tebou mluvit?" zeptal se mě a Azrael mě postavil na zem, obrátila jsem se k němu a on kývl. Dostala jsem souhlas a to mi stačilo, vím že ho nemá rád, ale zřejmě věděl co se děje.
,,Dobře." kývla jsem i já a udělala pár kroků k němu.
,,Pojď se mnou prosím, nepotřebuju u toho publikum." pronesl Michael chladně a já se znovu obrátila na Azraela, trochu se zamračil, ale znovu kývl.
,,Co se děje Michaeli?" zeptala jsem se hned jak jsme zašli za dům.
,,Odcházím Ariel, chtěl jsem se rozloučit." řekl a já se zastavila na místě.
,,Odcházíš? Ale proč? Zrovna...zrovna teď?" vykoktala jsem ze sebe překvapeně a on se ke mě otočil čelem.
,,Podívej, vím, že ke mě nic necítíš, ale já tě miluju pořád stejně, to proto odcházím. Nemůžu se dívat na to jak jsi šťastná s Azraelem, i když vám to přeju, prostě nezvládnu."
,,Ale co malý?"
,,Rozloučil jsem se s ním, neodcházím daleko, a ani na dlouho. Jen potřebuju být chvíli sám." odpověděl mi a já sklopila hlavu. Sice k němu už nic necítím, ale pořád je to můj přítel, nezapomněla jsem na to co všechno pro mě udělal a to, že odchází mi láme srdce.
,,Chápu." vydechla jsem jen a on vzal mou tvář do dlaní.
,,Ariel, nezapomeň prosím na to co bylo. Nezapomeň na mě." šeptal mi do tváře a políbil mě na čelo. Zavřela jsem oči a potlačovala slzy co se mi draly do očí.
,,Michaeli, nechci abys odešel." zamumlala jsem a objala ho.
,,Musím Ariel, nechci zase udělat nějakou hloupost. Tentokrát bys mě už nezachránila."
,,Vždycky bych tě zachránila. Pro tebe bude v mém srdci vždy místo, na to zase nezapomeň ty." zamumlala jsem do jeho ramene a ona se ode mě odtáhl.
,,Něco v tobě zbylo že ano?"
,,Něco co nikdo nedokáže vytrhnout. Jsi můj přítel Michaeli a vždy jím budeš. Vrať se prosím brzy." zaprosila jsem a on palcem setřel neposlušnou slzu kterou jsem nedokázala uhlídat.
,,Slibuju." zamumlal, naklonil se k mým rtům, ale v poslední chvíli se zastavil.

,,Miluju tě Ariel, to se nikdy nezmění." vydechl, rozmyslel si svůj úmysl a políbil mě na tvář. Zavřela jsem oči a než jsem je otevřela byl pryč.
,,Michaeli." vydechla jsem a podívala se k obloze. V tu chvíli začalo hustě pršet a já věděla čí je to práce.