Půl roku po návratu Gabriela a Michaela

Ariel

Znovu jsem stála před zrcadlem, a znovu jsem se dívala na své bílé svatební šaty. Už mi to připadalo jako hodně velké klišé, ale ještě pořád si ho chci vzít a snad nám to tentokrát nikdo nepřekazí. Gabriel mou nesmrtelnost pořád odkládá a já si připadám čím dál starší, ale nijak zvlášť mi to nevadí. On ví co je správné.
,,Ariel, doufám, že dneska už půjde všechno podle plánu." usmála se na mě Ami, ale i na ní bylo znát že se bojí, že se cokoliv pokazí. Všem nám totiž přišlo, že se Lu vzdal až nějak moc snadno, a nebyl den kdyby jsem nepřemýšlela jestli se náhodou něco nechystá.
,,Ariel, tak jako předtím ti říkám abys nebyla smutná."
,,Ale já si nemůžu pomoct, dělá mi to starosti. Chci aby to konečně vyšlo."
,,Já vím zlatíčko. Vyjde to uvidíš." konejšila mě a za ruce si mě k sobě otočila.
,,Vypadáš jako princezna." usmála se a já se znovu otočila k zrcadlu. Nepřipadala jsem si tak, vůbec ne. I když dlouhé svatební šaty, které jsem měla upnutí kolem těla by tomu nasvedcovaly, nepřišla jsem si tak. Už dávno jsou pryč ty doby, kdy jsem ta ne šikovná holka, kterou musel pořád zachraňovat démon. Teď bylo všechno jinak. Celý můj život a svět se točil kolem mých andělů, a já byla šťastná právě s nimi. Babička mě chodila navštěvovat a já zase ji, ale ještě pořád jsem ji tak docela neodpustila to že mi tak dlouho lhala, vím, dělala to pro moje dobro, ale pořád ve mě byl ten pocit ublížení, a řekněme si to upřímně, jsem ráda že je z dosahu tohle všeho co se kolem mě a ostatních děje. Občas přemýšlím, jestli už konečně nastal ten čas kdy budu jen šťastná a nic mě nebude trápit.
,,Kde je Azmael?" zeptala jsem se jí a ona se znovu usmála.
,,Někde v horách s Michaelem."
To donutilo k úsměvu i mě, líbilo se mi jak si spolu rozumí a ještě víc mě těšilo, že to Azraelovi nevadí. Smířil se s tím, že malý je prostě všech a my si ho občas jen půjčujeme.

Byl nádherný, barevný podzim a já jsem každou volnou chvilku trávila venku. Létat s mými křídly mě učil snad už každý, ale nikomu se to nepodařilo, už jsem se dokonale smířila s tím, že mi jsou opravdu na nic. Ale líbilo se mi to jak se každý snaží a hlavně malý byl úžasný, strašně moc se vytahoval, že on létat umí a já ne.
,,Ariel, vracím ti toho ďáblíka." ozvalo se za námi a já se otočila. Ve dveřích stál Michael a v rukou držel Azmaela. I když jsem se hodně snažila nevšímat si toho, jeho pohled na mě mi opravdu neunikl.
,,Jsi krásná nevěsta Ariel." zašeptal mi do ucha když mě objal a já se usmála. Od té doby co se vrátil se znovu snažil chovat tak jako kdyby se nic nestalo ale oba jsme věděli že to prostě tak není a mě to občas až příliš mrzelo. Azraelovi jsem neřekla, že jsem Michaela znovu políbila, když ho Lu chtěl zabít, myslím že by ho to nepotěšilo.
,,Jen škoda že ne moje." dodal ještě a pak mě propustil ze své náruče a bez dalšího slova odešel. Na tyhle momenty už jsem si stačila zvyknout, byly tak časté jako změny počasí, které byly nepochybně jeho prací, tak jako mojí. Blížila se zima a já tu sílu v sobě nemohla ignorovat. Od té doby co jsme zkoušeli ty sněhové vločky venku před domem se tomu vyhýbám jak jen to jde. Nemůžu ho mít tak blízko u sebe, nedělá to dobře ani jemu a ani mě.
,,Tak pojď Ariel, je čas." usmála se na mě Ami a za ruku mě vzala ven z pokoje. I ona se od té doby co se kluci vrátili, změnila. Konečně si přiznala a i jemu, že Gabriela miluje a teď spolu trávili spoustu času. Azmael za námi poslušně cupital a když jsme vyšli ven, Ami si ho vzala okamžitě do náruče a mě si převzal Gabriel.
,,Ahoj krásko, tak co připravená?" zeptal se mě a já se zmohla jen na přikývnutí, knedlík co se mi usadil v krku jsem prostě jen tak nemohla spolknout.

Hned jak jsme vyšli za dům, skoro mě odzbrojila nádhera co tu zvládly udělat za jedno dopoledne. Všude kolem byly stromy s listím tak barevným, že vám až přecházel zrak. Vedle uličky byly poskládané dřevěné lavičky a celá ta malá ulička po které jsem měla jít byla vysypaná drobnými, bílými kvítky. Ještě krásnější, ale byly malé lucerničky pověšené na každé lavičce, vypadalo to tu jako v pohádce.
Mohla bych se na tu nádheru dívat do konce světa, kdyby můj pohled neupoutal muž stojící naproti mě, dělilo nás od sebe jen pár metrů. Jen pár metrů a stanu se ženou smrti. Vůbec jsem nevnímala lidi okolo, toužila jsem se rozplynul v tom temném pohledu který provázel každý můj krok, a když mě mu Gabriel předal, zadrhl se mi dech v krku z jeho úsměvu který mi věnoval.
,,Jsi nádherná Ariel." zašeptal a dál mi letmou pusu na tvář.
,,Opravdu skvostná." ozvalo se okamžitě za našimi zády a všichni jsme se otočili. Moc dobře jsme totiž věděli čí hlas to je. Okamžitě jsem pohledem vyhledala Gabriela a ten se postavil před Azmaela.
,,No není to nádherné? Moje dcera a můj anděl smrti, spolu. Výtečné." zatleskal sám sobě a v ten okamžik se objevil za mými zády. Azrael proti němu vykročil, ale pak si uvědomil, že tu máme svého syna a to právě on je tady ten nejdůležitější. To právě jeho musíme ochránit.
,,Určitě se ptáte proč jsem přišel." pokračoval dál a pohladil mě po vlasech. Semkla jsem víčka nad tím dotekem a nepřála si nic jiného než aby zmizel z mého života.
,,Jsem tu kvůli tobě a tvému synovi..." v tu chvíli kdy to dořekl se z uličky před námi vyřítil Azmael a než jsem ho stihla zachytit Lu proti němu vyslal černé světlo a můj malý chlapec se skácel k zemi.
,,Azmaeli!" stihla jsem ještě vykřiknout než se mé nohy podlomily pod náporem bolesti v mém srdci.