Azrael

Opravdu bych lhal sám sobě kdybych tvrdil, že to co Ariel udělala, mi bylo fuk, že mě to nezasáhlo, ale bylo tu něco co mě donutilo to celé pochopit. Už dávno jsem poznal, že ona ho ve svém životě prostě potřebuje, už dávno jsem věděl, že ho miluje, ale mě víc.
Pohled na to jak se Michael vznesl zabolel i mě, vím o tom že chtěl odejít, říkal mi to. Zkoušel jsem mu to všemožně vymlouvat, ale byl neoblomný. A upřímně, kdybych byl já na jeho místě, udělal bych to samé, nemohl bych se dívat na dívku kterou miluji jak je šťastná s někým jiným. Vím, že bych měl právo být naštvaný, ale ona byla opravdu zoufalá, jinak by to neudělala, vím to.
Pomalu jsem vyšel předními dveřmi za ní, a ona se mi před očima poroučela k zemi. Neomdlela, ale prostě neměla sílu dál stát. V ten moment jsem byl u ní a schoval jí do náruče.
,,Ariel, jsem tady." zašeptal jsem jí do ucha a ona se ke mě přitiskla takovou silou jako snad ještě nikdy.
,,Lhal mi, lhal Azmaelovi...opustil nás." vzlykala a já jí začal hladit po vlasech. Bolelo mě to jí takhle vidět, ale nemohl jsem s tím nic udělat. Michael se tak prostě rozhodl.
,,Ariel, rád bych ti řekl že se vrátí, ale u něj opravdu nevím. Já jsem nedokázal odejít, ale Michael se změnil, změnil se kvůli tobě. Nevzdávej se naděje dobře?"
,,Omlouvám se za to co jsem udělala, byla jsem zoufalá."
,,To nic Ariel, já vím. Pojď dovnitř." s těmi slovy jsem jí pomohl vstát a vedl jí před sebou do domu.

O čtyři měsíce později

Od té doby co Michael zmizel se Ariel skoro neusmála, chybí jí a mě to ničí. Ne snad, že bych na ní byl naštvaný, ale kvůli tomu jak se Ariel cítí, znovu mu věřila a on jí opustil. Gabriel ho sice zkoušel najít, ale bez úspěchu, nebyl tady, prostě zmizel a já se bál nejhoršího. Nebylo vyloučeno že se vrátil k Luovi. Když jsem u něho, ani on se neozývá, dost mě to překvapuje, protože se tolik snažil aby ho měla Ariel ráda, a teď nic. Od té noci kdy jí přinesl dárek k narozeninám jsem o něm neslyšel. Ariel teď spokojeně spala na mém klíně a já si užíval ty chvilky kdy se netváří utrápeně. Její bříško rostlo rychle a blížil se den kdy konečně svého malého Azmaela uvidím. Nedokážu ani popsat to jak moc se na něj těším.
,,Ariel, měla by sis jít lehnout do postele." zašeptal jsem jí do ucha, protože takhle ležela už dlouho a bylo pár hodin po půlnoci. Mě to nevadilo, ani omylem. Užíval jsem si to že je tady u mě.
,,Takhle je mi dobře." zamumlala v polospánku a zavrtěla se.
,,Ariel, už několik měsíců jsem bez tvého dokonalého těla, nevrť se nebo za sebe neručím." zamumlal jsem protože její smích mě připravoval o rozum, nikdy jsem netušil že zvládnu být na někom tak moc závislý.
,,Taky mi chybíš, ale slyšel jsi Gabriela. Není to jednoduchý a on se o nás bojí." zavrněla s ještě stále zavřenýma očima a já se zamračil. Gabriel a ty jeho rady, někdy bych ho za to nakopal do zadku.
,,Já vím Ariel."
,,Už se na něj těším, strašně moc." odpověděla mi a zvedla ke mě hlavu. Její rozespalost mě naprosto odzbrojovala. Nevím čím to je, ale to jak vypadala poslední dobou mě dokonale připravovalo o rozum, byla tak nádherná.
,,Já taky Ariel." zašeptal jsem a vzal její tvář do dlaně, přivřela oči a já jí políbil. Potřeboval jsem alespoň to málo co jsem mohl, byla jako moje droga a já se jí nemohl nabažit. Polibky mi oplácela až do chvíle kdy se bolestivě stáhla a zasyčela.
,,Ariel? Ariel co je?"
,,To nic, jen..." přerušila větu a vykřikla, ze schodů se okamžitě vyřítil Gabriel. Ami a Eloe tu nebyly a Rafael byl nečekaně u Liny.
,,Ariel?" promluvil k ní a ona se na něj podívala.
,,Gabrieli, šíleně to bolí..." pak se znovu stáhla a vykřikla. Trhalo mě to zevnitř, ale Gabrielův úsměv mi řekl co se děje.
,,No Azraeli, odnes jí nahoru. Myslím, že se naše rodina brzo rozroste."
,,Cože!?" vykřikla Ariel, ale hned na to znovu zatnula zuby a schoulila se mi v náruči.
,,No Ariel, je to tady. Tak dělej Azraeli!" vykřikl na mě a protože jsem byl pořád v šoku musel mi to ještě párkrát zopakovat, než jsem se opravdu zvedl a odnesl Ariel do pokoje.
,,Fajn Azraeli, máš na to zůstat s ní?" zasmál se Gabriel a já se zarazil. Nevím jestli snesu to jak šíleně trpí, ale chtěl jsem být s ní.
,,Jasně že jo." řekl jsem po chvíli váhání a sedl si k její hlavě. Okamžitě mě chytla za ruku a stiskla mi jí takovou silou, že jsem měl co dělat abych nezakřičel spolu s ní.
,,Gabrieli, udělej něco..." zašeptala mezitím co se snažila vydržet bolest.
,,Nemám co lásko, tohle je na tobě, vždycky mi Azmael říkal, že se na vás těší, ale že to bude takhle rychlé to jsem fakt nečekal. Jsi připravená takže to nech na něm a prostě tlač když ucítíš to stažení jasné?"

Připadal jsem si tady tak trochu jako páté kolo u vozu, ale Gabriel ví co má dělat. Sakra vždyť Ariel má u sebe právě samotného anděla života a mě anděla smrti, to už musí něco znamenat. Vybavila se mi vzpomínka na její matku, ale nechtěl jsem ani pomyslet na tom že by Ariel dopadla stejně, tohle se prostě nestane. Trvalo několik dlouhých hodin utrpení a bolesti než jsem po Arielině křiku uslyšel i jiný. O hodně vyšší a o tolik krásnější. Ariel úlevně vydechla a já jí pro jistotu zkontroloval, dívala se na mě a usmívala se. Bože tolik jsem jí miloval, ale než jsem jí to vůbec stihl říct, objevil se u mě Gabriel a podával mi uzlíček zabalený v dece.
,,Tak vítej konečně mezi námi Azmaeli." řekl ještě než ho podal Ariel do náruče a já se k nim naklonil. První co jsem uviděl byly modré pronikavé oči mého syna.
,,Tolik tě miluju Ariel, a tebe taky Azmaeli." vydechl jsem, políbil Ariel na čelo a ten malý ke mě natáhl ruku.