Azrael

,,Azraeli, jak dlouho ještě chceš hrát tohle divadlo, že tu nejsi a přitom si se od tohohle domu nikdy nevzdálil ani na pár metrů?" uslyšel jsem za sebou naštvaný hlas Gabriela, a zvedl jsem oči od dvojice před domem.
,,Do té doby než mi řekneš čí to dítě je." odpověděl jsem mu chladně a znovu se k nim otočil. Nelíbilo se mi to, opravdu jsem musel ovládat nutkání jít tam dolů a zabít toho parchanta, ale postupem času jsem si uvědomil, že je pro Ariel důležitý, nikdy by mi neodpustila kdyby se mu něco stalo.
,,To ale potrvá Azraeli, ty jí prostě necháváš Michaelovi a je ti to úplně jedno!" zakřičel na mě polohlasem a já se zvedl z podřepu ve kterém jsem byl.
,,Tak poslouchej Gabrieli, tohle mi zatraceně není jedno, ale nehodlám se o ně dělit s Michaelem, rozumíš? Navíc...navíc vím, že ho potřebuje, záleží jí na něm, nedovolila by aby jsem mu ublížil, a kdyby ano, nikdy by mi to neodpustila." zpočátku jsem byl naštvaný, ale neudržel jsem si ten tón dlouho, Gabriel sem za mnou často chodil a dá se říct, že to on mě přivedl zpět k rozumu. Nemůžu si na něm vylévat vztek, který mám sám na sebe.
,,Azraeli, měl bys být s ní, a ne je pozorovat. Ona v něm vidí oporu, kterou jí ty nejsi, protože jsi pryč. Nenech jí na tebe zapomenout."
,,Nenechám Gabrieli, miluju jí, ale potřebuju vědět čí je to dítě. Dřív mě neuvidí, klidně jí to všechno řekni mě je to fuk."
,,A co kdybys jí to řekl sám? Že se tu zbaběle schováváš a já musím dělat tvou práci, protože ty jsi moc velký srab na to, milovat jí takovou jaká je teď?" ozvalo se zpoza stromů za Gabrielem a já moc dobře věděl kdo to je.
,,Michaeli, radil bych ti aby ses do toho nemíchal." řekl jsem chladně jeho směrem a on si stoupl ke Gabrielovi.
,,Azraeli, ona tě potřebuje, copak to nevidíš? Nevidíš, že od té doby co jsi pryč tak trpí? Možná to nedává tak najevo, ale trpí, věř mi. Měl by ses zachovat jako správnej chlap a ne čekat až jak to celé dopadne. Myslíš, že mě nezáleží na tom čí to dítě je? Ale je to kus Ariel, vždyť jí miluješ sakra!"
,,Fajn." vydechl jsem, tenhle soud bych tak jako tak prohrál. Oba se na mě překvapeně dívaly, a nic neřekli.
,,Co?" pokračoval jsem a oni se na sebe podívali.
,,Půjdeš za ní?" řekli skoro naráz a mě cukaly koutky.
,,Jo půjdu, nechci vás tady poslouchat až dokonce svého mizerného života. Přijdu, teď bys jste mě mohli nechat na pokoji ne?"
,,Jsem rád že jsi dostal rozum Azraeli." probral se ze šoku jako první Gabriel, Michael na mě jen dál koukal jako kdyby se snad přeslechl.
,,Oba dva mě moc dobře znáte takže nevím čemu se tolik divíte." odpověděl jsem jim a oni se pak otočili a zmizeli. Zase jsem byl sám, sám se svým strachem, že mě Ariel nebude chtít, že jsem se jí natolik zhnusil tím jak jsem se zachoval, že mě prostě vymění za Michaela.

Ariel

Už se stmívalo a Gabriel s Michaelem někam zmizeli. Seděla jsem v obýváku v mém oblíbeném křesle a holky hráli u krbu jakousi hru kterou jsem vůbec nechápala. Párkrát se mě to snažili naučit, ale prostě mi to nešlo, navíc bylo zajímavé to sledovat. Bylo to něco na způsob člověče nezlob se, ale jediné co se tomu podobalo byla hrací plocha. Nic víc.
Bylo zvláštní jak je tenhle dům tichý když tu skoro nikdo není, ale je to takové příjemné ticho, ne děsivé, kdy se bojíte dojít si i na záchod, ale příjemné jako kdyby vás sám dům chránil.
Zavřela jsem oči a poslouchala to ticho, holky mluvily hodně potichu takže mě to vůbec nerušilo, a navíc, všichni co žili v tomhle domě měli tak příjemný hlas, že by vás to snad ani nevzbudilo.
Dneska odpoledne jsem se po dlouhé době zase usmála, líbilo se mi to co řekl Michael a jsem mu vděčná za to, že tu se mnou je. Holky byly sice fajn, ale každá měla spoustu práce a ty vzácné okamžiky kdy byly v domě věnovali mě a hlavně tomu malému ve mě. Je mu jen měsíc, a už se na něj stojí fronty. Proč o něm mluvím v mužském rodě? Protože tak nějak cítím že to bude chlapec. Krásný chlapec s černými vlásky a modrýma očima po mě. Tolik bych si přála aby byl Azraelův, ale ničím si nejsem jistá. Vím, že i Michael by mu byl dobrým otcem, už teď ho miluje, ale já zase miluji Azraela, a i když to vypadá že nevím co chci a že bych chtěla nejlépe oba, není tomu tak. Vím naprosto jistě co chci, ale to v tuhle chvíli prostě nemám.

Dokonce ani Lu za mnou nechodí, asi mu to rodičovství přeci jen moc nepůjde, ale nezazlívám mu to. Vím, že na mě dohlíží a to mi stačí. Kdybych tak měla takovou jistotu u Azraela, všechno by bylo jinak. Přemýšlela jsem, poslední dobou snad nedělám nic jiného, ale vyrušily mě z toho ruce na mém břiše. Myslela jsem si, že se mi to prostě jen zdá, a tak jsem nechala oči zavřené. I kdyby se mi to nezdálo nevadilo mi to, všichni tady mě mají tak rádi a jeho taky.
,,Ariel?" promluvil konečně ten člověk a já prudce otevřela oči. Vedle křesla na zemi seděl Azrael, to on se mě celou dobu dotýkal.
,,Tohle se mi zdá?" vysoukala jsem ze sebe přidušeně a ovládala slzy co se mi draly z očí.
,,Chceš aby se ti to zdálo?" odpověděl mi tiše a natáhl svou ruku k mé tváři, když se mě dotkl zavřela jsem oči a bála se, že až je znovu otevřu už tu nebude.
,,Když otevřu oči, pořád tu budeš?" zeptala jsem se a slyšela jeho tichý smích.
,,Už nikdy neodejdu." zamumlal a já mu v tu chvíli skočila kolem krku a povalila ho na zem. Byl opravdový, opravdu se ke mě vrátil, opravdu se vrátil k nám.
,,Miluju tě Ariel." zamumlal mi do vlasů a já kolem jeho pasu omotala nohy abych mu byla co nejblíž.
,,I já tebe. Tolik jsi mi chyběl." zavzlykala jsem mu do mikiny a on se ode mě odtáhl.
,,Už nikdy kvůli mě neplač dobře?" napomenul mě a já se usmála, pořád mi říká co mám dělat, je to pořád ten stejný Azrael. Hned co jsem se usmála vzal mou tvář do dlaní, přitáhl si jí ke své a políbil mě.
Ten polibek byl jako vysvobození z temnoty, už zase v mé duši svítilo slunce a já byla šťastná.