,,Tak jo Ariel, pro začátek zkusíme jen malé sněžení ano? Jen pár vloček nic víc." řekl mi Michael svým trenérským hlasem a já protočila očima. S největší pravděpodobností to bude pořádná sněhová kalamita a celý les se zasype sněhem.
,,Jak to mám udělat? Vždyť sem budou muset silničáři." rýpla jsem si do něj a on se na mě škodolibě usmál.
,,Klid to zvládneš, při nejhorším...při nejhorším budou mít druhé vánoce. Prostě se uvolni a mysli jen na pár vloček, představ si jak vypadají." odpověděl mi a já se zašklebila. Jemu se to řekne, on tohle ovládá skvěle, ale já? V momentální situaci jsem tak nevyrovnaná, že to skončí zase katastrofou. Jak se mám sakra uvolit?
,,Ach jo Ariel ty tvoje myšlenky mě jednou zničej to přísahám. Co chceš abych udělal?" řekl kus za mnou a já se zamračila, teď by mi do hlavy opravdu lést neměl, ale když už to udělal, možná by mi mohl pomoct.
,,Možná...bys mohl jít blíž." zamumlala jsem a sklopila hlavu, tohle se mi ani za mák nelíbilo, ale on je jediný kdo mi tu zbyl. Pořád ho mám ráda stejně a vím že i on mě, i když se až moc snaží nedávat to najevo.
,,Ariel, myslíš že je to dobrý nápad?"
,,Musíš se pořád tak hloupě ptát? Co kdybys to prostě udělal?" vytkla jsem mu a v ten moment se mi za zády objevila jeho postava a kolem pasu mě objaly jeho ruce.
,,Lepší?" zamumlal mi do vlasů a já zavřela oči. Tohle bylo mnohem lepší, už jsem se necítila tak sama.

Aniž bych mu odpověděla začala jsem se soustředit na ty vločky, vzpomněla jsem si na to jak jsem sněžila ve škole když jsem škrtila tu blondýnu. Zkusila jsem si vybavit i to jak ty vločky vypadají, i tak jsem pořád pochybovala, že se mi to v tomhle vedru povede.
,,Ariel? Otevři oči." zašeptal mi Michael do ucha a já jsem je otevřela. Zatajil se mi dech. Kolem nás začalo opravdu sněžit, z nebe padaly takové ty velké vločky a nebýt toho vedra vypadalo by to tu jako v pohádce.
,,Dokázala jsi to." řekl ještě a já se na něj otočila, pořád měl kolem mě omotané ruce a tvářil se zase jako dřív, tehdy když bylo všechno fajn, tehdy když tu byl Azrael. Předtím než se to celé podělalo.
,,Nech to být, tyhle myšlenky bych ti nejradši vymazal z hlavy." zamračil se a já se zasmála.
,,Nemáš mi lést do hlavy." vytkla jsem mu.
,,Nemůžu si pomoct, potřebuju vědět co si myslíš, chci vědět až mě začneš nenávidět." zamumlal a podíval se nepřítomně někam za mě.
,,Nikdy tě nezačnu nenávidět Michaeli, kdo by mi pak zbyl." řekla jsem a svou rukou mu tvář sklonila zase k sobě.
,,To co jsem řekla dole stále platí. Já vím, že je to teď šíleně těžké a zamotané. Ale opravdu jsem ti to odpustila, a jestli je to maličké tvoje a ne Azraela, naučím se s tím žít. Šíleně mi chybí, tak moc mi Azrael schází, že bych byla raději mrtvá, ale ty jsi tady, jsi tu s námi a já ti za to nikdy nebudu dostatečně vděčná."
,,Myslíš že je opravdu moje?" zašeptal a já se na chvíli zarazila. Tuhle myšlenku jsem nikdy neřešila, nechtěla jsem, to maličké je moje a tím to prostě končí, do té doby než mi bude Gabriel schopný říct víc.
,,Já nevím Michaeli, opravdu nevím. Nechci to řešit. Nechci si mezi vámi vybírat." odpověděla jsem mu a rukou si sáhla na břicho kde bylo to malé stvoření.
,,Prozatím je prostě moje." dodala jsem a Michaelova ruka přikryla tu mou.
,,Ariel slibuju, že ať je to jak chce. Vždycky tu pro tebe i pro to malé budu."
,,Díky Michaeli, kéž by měl tolik rozumu i Azrael." řekla jsem po chvíli kdy jsem si jen užívala jeho dotek.
,,Azrael byl vždycky takový, ale jak ho znám vrátí se. Vždycky jedná s horkou hlavou, říká věci které by normálně neřekl, ale pak ho to mrzí. Věř mi, vrátí se."
Chtěla jsem mu věřit, opravdu jsem mu chtěla věřit, ale teď tu Azrael nebyl. Není tu když ho nejvíc potřebuju.
,,Budu ti prostě muset stačit já." mykl rameny Michael, který se mi zase hrabal v hlavě a já se usmála.
,,Ty mi stačíš, prozatím." asi jsem ho těmi slovy mírně vyvedla z rovnováhy, protože se na mě tak zvláštně zadíval až jsem si musela znovu přehrát co jsem mu vlastně řekla.
,,Ariel, nemůžeš mi tohle říkat, tvářit se a usmívat se takhle a chtít abych byl jako kus ledu. Nedělej to."
,,Třeba nechci abys byl jako kus ledu, třeba chci zpět svého starého Michaela, toho který mě objímal, toho který mi byl oporou když tu Azrael nebyl. Chci zpátky tebe."
,,Ten starý Michael tě znásilnil Ariel, na to nezapomínej..."
,,Odpustila jsem ti to, tak si to konečně odpusť i ty."
,,Nikdy si to neodpustím Ariel, zničil jsem tě a Azraela taky. Možná nosíš moje dítě a to je snad ještě horší."
,,Nechceš ho..." vydechla jsem a otočila se k němu zády.
,,Možná je to malé tvoje a ani ty ho nechceš, bereš ho jako něco co si tvořil když si mi ublížil, ale já to tak neberu Michaeli, miluješ mě a já...já nechci aby jsi to malé nenáviděl ještě i ty." vzlykala jsem jednotlivá slova a ruce mi znovu sklouzly na břicho, k tomu malému tvorečkovi ve mě.
,,Ariel, já ho přeci tak neberu..." řekl, zezadu mě objal a znovu přikryl moje ruce těmi svými.
,,Miluju ho stejně jako tebe, bez ohledu na to jestli je nebo není moje." dokončil a já mu jeho ruce které měl na mých rukách chytla a sama si je dala na holé břicho. Cítila jsem jak ztuhl, ale hned se zase uvolnil a já se usmála, jestli je to maličké jeho, vím že ho bude milovat, a na tom jediném teď záleží.
,,Miluju tě Ariel, stejně jako to malé, už nikdy na to nezapomeň." vydechl mi do vlasů a svoje ruce kolem mě víc omotal.