,,Úžasné jak na ni reaguje." vydechl Gabriel a já se usmála.
,,Ariel ještě než ti ten příběh řeknu, chci abys mi slíbila, že ho kvůli tomu neodsoudíš nebo nezavrhneš." promluvila Ami a já zvedla hlavu. Bylo opravdu nutné jí to slibovat? Proč bych ho kvůli minulosti měla zavrhnout? Nikdy bych to neudělala.
,,Slibuji Ami." odpověděla jsem jí a položila hlavu zpět na místo u jeho ruky. Stačilo by jen nepatrně pohnout hlavou a dotkla bych se ho.
,,Ariel, byl bych klidnější kdybys byla kousek dál."
Možná měl pravdu, určitě ji měl, ale jen co jsem se kousek pohnula, spolu se mnou se pohnulo i Azraelovo křídlo. A nebýt Gabrielovi ruky která mě odtáhla, přikrylo by mě.
,,Jsi v pořádku?" ptal se mě když jsem se opřela o jeho hruď abych našla ztracenou rovnováhu.
,,Jo jasně, díky." zamumlala jsem a on si mě k sobě znovu přitiskl.
,,Ariel, vím že se chovám jako pitomec, všechno ti zakazuji, ale dělám to pro vás pro oba. Ví že tu jsi a chce tě mít nablízku. Vidíš jak trpí jen kvůli myšlence že tě zabil, víš co by s ním udělalo vědomí, že tě skutečně zabil?"
Věděla jsem že má pravdu nezlobím se na něj, to spíš na sebe, že jsem nic neudělala. Klidně bych se nechala zabít. Co babička? Co by beze mě dělala. Vím, že by to pochopila, ale trápilo by jí to.
,,Já vím Gabriely, omlouvám se." zamumlala jsem do jeho ramene a on mě pustil.
,,Nezlobím se na tebe, jen ho pak nechci poslouchat. Dokáže být...nesnesitelný." řekl s úsměvem ale mě bylo jasné, že i jemu chybí. Ať byl Azrael jakkoliv nesnesitelný každému tady chybí, všichni ho mají rádi. I já.
,,Dobře, běž zpět, ale dej pozor ano?" přikývla jsem a znovu si sedla vedle postele. Už jsem ale k jeho ruce posunula jen svojí ruku, musím dávat pozor.
,,Dobře Ariel. Můžu ti povědět pohádku na dobrou noc. Doufám že se ti sedí pohodlně." řekla Ami která už byla znovu usazená v křesle u okna. No...jestli se mi sedí pohodlně? Rozhodně ne, ale jsem u něj a to je teď důležité.
,,Hele, snad jste nechtěli začít bez nás!" ozvalo se ode dveří a já tam otočila hlavu. Postupně do pokoje vcházeli všichni a každý si nesl něco na sezení.
,,Michaely, jak by jsme na tebe mohly zapomenout?" řekl Gabriel ironicky a Michael se na něj uraženě zadíval.
,,Ty mě schválně přehlížíš, tak si tu nehraj na starostlivého rodiče." zamumlal a sedl si ke mě.
,,Ahoj krásko, tak co jak je?" zašeptal mi do ucha a já se usmála.
,,Bylo mi i líp." zamumlala jsem mu nazpět a on si všiml třech per které jsem ještě stále držela v ruce. Nemohla jsem si nevšimnout jeho ustaraného výrazu.
,,Jsou vzácný, jen tak někdo nemá pera z křídel samotné smrti."
,,Byla bych radši kdybych je neměla Michaely."
,,Víš co? Ukaž. Neboj se vrátím ti je, jen budou v lepší formě." usmál se a já mu, i když nerada, pera podala.
,,Co máš v plánu?" zeptala jsem se a otočila k němu hlavu.
,,Překvapení." zašeptal mi spiklenecky do ucha a přisunul se blíž za moje záda tak že mi vytvořil celkem pohodlnou pozici na delší sezení.
,,Fajn, jen je neznič."
,,To bych nikdy neudělal, neboj se. Věř mi trochu."
,,Věřím ti." zašeptala jsem a on se usmál takovým tím úsměvem, já to věděl.
,,Ariel jsi si jistá, že je to nejbezpečnější poloha?" strachoval se Rafael, který se tu po dlouhé době taky ukázal.
,,Proč si myslíš že jsem tady?" odpověděl místo mě Michael a já se na něj zamračila.
,,A já už jsem si myslela, že mě máš rád." zamumlala jsem a on se zasmál.
,,Kdybych tě neměl rád, nechám tě tu samotnou a nepřivedu ti celou armádu andělů." mrkl na mě a mě pak konečně došlo proč tu všichni jsou. Chrání mě.
,,Tak jo už jste skončili?" ozvala se Ami netrpělivě a já si trochu poposedla aby se mi líp sedělo. Bohužel jsem se zavrtěla asi na dost nevhodném místě.
,,Ariel, jsem sice anděl ale nejsem svatý. Ještě chvíli se takhle vrť a neručím za svoje ruce." zavrněl Michael za mnou a já si skousla spodní ret. To jsem fakt nechtěla.
,,Omlouvám se..." začala jsem se omlouvat a on se zasmál.
,,Dělal jsem si srandu Ariel, nikdy bych mu to neudělal."
,,Díky."
,,Za co mi děkuješ?" nechápal a já jsem k němu otočila hlavu.
,,Za to, že tu jsi se mnou a za to, že tu jste všichni. Je hezký vidět jak spolu držíte." promluvila jsem nejdřív na anděla za sebou a pak jsem se otočila i na ostatní.
,,Jo, bude to mít drahý, chlapec." zasmál se Rafael a hned na to schytal ránu do žeber od Eloi která seděla vedle něj.
,,Nech toho Rafaeli, je to stejně tak tvůj bratr jako náš. Je nám líto, že nemůžeš být s Linou dvacetčtyři hodin denně, ale mi tě taky chceme občas vidět." zavrčela na něj Eloa, ale bylo vidět že si ho jen dobírá.
,,Takže ty a Lina?" zeptala jsem se, on se na mě usmál a můj bože! On se začervenal! Tak to by se mělo vyfotit. Anděl co se červená, není to nezákonný?
,,Mám jí rád." zabručel a sklopil hlavu, aby si nikdo jiný nevšiml jeho červených tváří. Zahřálo mě to u srdce, jsem ráda že jsou Lina i Rafael šťastní. Už se těším na ty nekonečné rozhovory s ní.
,,Ptala se na tebe. Něco jsem jí řekl, ale pak bys jí měla asi zavolat." řekl ještě a já přikývla.
,,Tak fajn. Můžu začít?" pronesla Ami slavnostně, já se opřela Michaelovi o rameno a dívala se na padlého anděla před sebou. Byl tak neuvěřitelně klidný, vlastně jsem ho ani neslyšela křičet od té doby co jsem se ho snažila dotknout.
,,Lepší se, a to díky tobě. Jsi úžasná. Jen tak někdo by to pro anděla smrti neudělal." zamumlal mi Michael do ucha a já se usmála, ale neodpověděla jsem mu, nebylo co. Co jsem mu měla říct? Že mi na něm záleží? Že mi na něj zatraceně moc záleží?

Musel to přeci vědět, proč jinak bych to dělala? Proč bych riskovala svůj život tím, že jsem mu až nebezpečně blízko? Mám ho ráda, až moc ráda na to abych ho nechala trpět a nezkusila mu pomoct.