Došla jsem až ke schodům a na okamžik jsem se zastavila. Byly namrzlé už ráno, takže teď to nebude o nic lepší. Povzdechla jsem si a dala jednu berly na první schod. V pohodě, drží. Oddechla jsem si, ale když jsem se o berly zapřela a měla jednu nohu ve vzduchu, rozhodla se ta podrazačka změnit svou polohu a poroučela se k zemi se mnou v zádech.

Zavřela jsem oči a čekala náraz, ale místo toho jsem skončila v silných rukách. Už zase při mě stály všichni andělé, nemůžu mít přeci tolik štěstí. Mohlo se totiž úplně klidně stát, že jsem se při pádu praštila do hlavy a tenhle příjemný pocit byl jen jakási předehra k nesnesitelné bolesti. Když jsem ale otevřela nejdřív jedno oko a pak i druhé dívala jsem se do udýchané tváře černovlasého kluka.
,,Jak jsi to...!" Vysoukala jsem ze sebe překvapeně. Vím totiž úplně jistě, že ještě před malou chvílí stál u silnice.

Neodpověděl mi, jen se na mě díval těma svýma temnýma očima. Dýchal tak nahlas, že to chvilku vypadalo, že si odběhl z maratonu.
,,Jayi!" Až teprve po tom, co jsem mu řekla jménem mě vzal na vědomí. Připadalo mi že je duchem někde mimo, i když se celou dobu díval přímo na mě.
,,Hmm?" Vyšlo z něj a přitom mě postavil zase na nohy, bolavý kotník mi ale vypověděl službu a já se rychle zachytila jediného pevného bodu v okolí, tedy Jaye.
,,Jak jsi mě dokázal tak rychle chytit? Ještě před chvílí jsi byl u silnice!"
,,Nevím." Zašeptal a podíval se mi do tváře. Opravdu vypadal překvapeně a rozrušeně. Co se to tu děje? Chvíli se na mě díval jako kdyby v mojí tváři hledal odpověď a pak se zamračil.
,,Pojď pomůžu ti dovnitř." A než jsem stihla protestovat, znovu si mě vyzvedl do náruče. Berle nechal tam kde byly, a se mnou v náruči vyšel ty zatracené schody. Určitě se na mě domluvily.
,,Budeš muset ještě odemknout." Informoval mě, ale to už jsem lovila klíčky z kapsy u kalhot. Nemohla jsem si nevšimnout jak se na mě dívá. Byl to tak zvláštní pohled. Přišlo mi, že pořád nad něčím přemýšlí.

Když se mi podařilo zámek na pátý pokus otevřít, vnesl mě do obýváku a položil na sedačku. Jeho náruč byla rozhodně pohodlnější.
,,Chceš něco donést?" Zeptal se mě a rozhlížel se kolem sebe.
,,Ne díky, už jsi toho udělal dost."
Opravdu jsem se teď obávala, že bude chtít zopakovat to co udělal na ošetřovně, a mám tušení, že o tom i chvíli přemýšlel. Pak ale k mému štěstí u něj převládl zdravý rozum.
,,Tak já půjdu." Zašeptal, ale jasně jsem v jeho očích viděla to že odejít nechce. Ani já jsem nechtěla aby šel.
,,Nechceš tu chvíli zůstat? Babča bývá v centru ještě i když přijdu ze školy. Vrací se kolem páté večer."
Zadíval se na mě a mě vyschlo v krku. Stál nade mnou, a já se v této pozici cítila v nevýhodě. Byla jsem moc zranitelná.
,,Mám ve tři trénink, myslím, že do té doby tu můžu být." Celou tuhle větu korunoval úsměvem a já děkovala tomu, že ležím na sedačce, ten úsměv by mě určitě srazil na zem.
,,Dojdu jen zavřít dveře a přinesu ti ty tvé kamarádky." Kamarádky? Jo jasně ty dvě železné potvory. Přikývla jsem a začala jsem si sundavat kabát a tu jedinou botu kterou jsem měla.

Když se zase objevil mezi dveřmi nesl berle, které opřel o věšák na kabáty. Nechtěla jsem ho tak šíleně nenápadně okukovat, jenže když on byl vážně ... kus. Holky z něj musely určitě šílet, proč si teda udržuje tak nepříjemnou masku? Nepochybně měl nějaké tajemství.
,,Dojdu nám udělat aspoň čaj."
Napadlo mě a už jsem se zvedala ze sedačky, bohužel měla jsem tu společníka který zřejmě nechtěl mít na svědomí ještě i požár domu. Připadám si jak nesvévolná.
,,Ty si tady lehni, nebo sedni, nebo co chceš. Udělat čaj zvládnu taky, pokud tedy vaše kuchyň není Faunův labyrint." Znovu se na mě usmál tím odzbrojujícím úsměvem a já neměla sílu protestovat.
,,To doufám není." Poznamenala jsem a pak mu ukázala směr.
,,Čaje jsou v horní poličce hned nad konvicí a hrnky..."
,,Klid královno, zvládnu to." Přerušil mě pobavený hlas z kuchyně a já radši zmlkla. Nebudu mu dávat další příležitosti si ze mě utahovat.
,,Nechceš donést deku, nebo něco?" Zeptal se mě když na stůl přede mě položil dva hrnky s čajem. Deku? Na co deku? Ne, nemysli na to na co chceš myslet! Ať tě to ani nenapadne!
,,Ne to je dobrý, jedna je tady." S tím a myšlenkou na Jayovo tělo jsem se natáhla pro deku, která ležela složená na opěradle křesla.
,,Ukaž."
Vytrhl mi deku z rukou a sám mě přikryl. Zase jsem se na chvíli ocitla v jeho náruči, i když neúmyslně. To jak se o mě staral bylo vážně hezký. Vděčně jsem se na něj usmála, a on se na mě na chvíli zadíval. Byl tak nesnesitelně blízko mě, že jsem mohla slyšet jeho dech.

Jay

Do háje s mým lidským já. Mám se jí vyhýbat a co dělám? Ještě se o ní starám, jako kdyby umírala. Přitom jí skoro nic nebylo. Nemůžu ale pořád dělat, že je mi její přítomnost nepříjemná, když je to přesně naopak. Líbilo se mi se o ní tak starat, v tuhle chvíli byla moje a já si to hodlal užít.
,,Tak, co budeme dělat?" zeptala se mě hravě a mě napadlo hned několik her co bych si rád zahrál. Ale všechny obsahovaly její dokonalou osobu.
,,Můžeš mi třeba prozradit své příjmení. Když jsem byl ve třídě pro naše věci, ani jsem nemohl říct komu se co stalo, protože neznám tvé příjmení."
,,Velini."
Velini? Proč mám pocit že už jsem to jméno někde slyšel?
,,Zvláštní příjmení."
,,Já vím, a ty mi o sobě taky něco řekneš?" No tak to jsi uhodla krasotinko, nechtěla bys rovnou znát úplně všechno i s mou temnou stránkou?
,,Nemám co bych řekl."
,,Blbost. Nic o tobě nevím, a ani jsi mi ještě neřekl jak jsi se ke mě dostal tak rychle. A jakto že vždy víš kde mě hledat."
Sakra ta je ale všímavá, budu si muset dávat větší pozor.
,,Jen náhoda."
Odbil jsem jí, nemohl jsem dovolit aby zjistila pravdu.
,,Jayi, proč jsi takový?"
Protože ...
Proč vlastně? Protože jsem skoro démon a nemám si tady na zemi s nikým nic začínat? Už jen to, že se s ní vůbec bavím mi může zadělat na pořádnej průser. Musím s tím něco dělat, nesmím dovolit aby se do mě nedej bože zamilovala. A hodlám s tím začít teď hned!