Jay

Chtěl jsem jít pryč, pryč od ní i od ostatních, ale když mě venku ovanul studený vítr uvědomil jsem si, že Ariel si nechala všechny své věci ve třídě. Určitě jí ta sestřička pošle domů. I když ten kotník neměla zlomený, byl ošklivě pohmožděný, na vyučování už asi nepůjde. Trvalo mi jen pár minut než jsem se dostal ke třídě. Zhluboka jsem se nadechl, věděl jsem, že se bude učitel vyptávat. Rozhodl jsem se že mu řeknu pravdu, nemělo smysl lhát.

Zaklepal sem, pozvání dovnitř přišlo vzápětí. Otevřel jsem dveře a nemohl jsem si nevšimnout pohledů všech ve třídě, ignoroval jsem je a šel rovnou ke stolu kde seděl šedivý pán po padesátce. Učitel fyziky.
,,Dobrý den, jdu jen pro věci slečny..." zasekl jsem se, jak se vlastně jmenuje příjmením?
,,Ty jsi Jay, že? Sedáváš támhle v zadní lavici." ukázal na mé a Arielino místo.
,,Ano, dnes sem nastoupila nová dívka, sedí vedle mě. Měla nehodu a já jdu pro její věci." opravdu si myslím, že teď za tu malou chvíli dostalo několik dívek zástavu srdce. Nikdy jsem tolik nemluvil, a to ani když se mě učitelé ptali.
,,No, jestli je to tak jak říkáš." zadíval se na mě přes své brýle.
,,Ano je, byla jsem tam taky." ozval se za mnou dívčí hlas, otočil jsem se, byla to Lina. Jak to, že není s ní?
,,Dobře tedy." souhlasil nakonec a já se odebral k naší lavici. Cestou jsem pohledem zavadil o Linu, nějak zvláštně se usmívala. Nechal jsem to plavat. Rychle jsem pobral své i její věci a šel zpět k učiteli. Vážně mě všichni sledovali?
,,Děkuju." řekl jsem směrem k fyzikáři a vyšel ze dveří. Konečně to bylo za mnou.

Z budovy vedlo několik východů a já se nemohl rozhodnout, kde asi bude. Neměl jsem na výběr, musel jsem znovu použít svůj vnitřní zrak. Zavřel jsem oči a uviděl jí, byla u východu v severní části. Skvělý, ten byl odtud nejdál. Rozběhl jsem se směrem kde byla a modlil se abych jí stihl. Proč se pořád snažím jí zachraňovat? Měl bych jí nechat být, už tak jsem hodně riskoval.
,,Do háje!" uslyšel jsem její naštvaný hlas a v tu chvíli jí i uviděl, stála venku jen v tričku, určitě si teď uvědomila, že nemá své věci. Neslyšně jsem k ní přišel a dal jí její kabát přes ramena. Mohl jsem skoro cítit jak ztuhla.
,,Nemáš zač." řekl jsem potichu a ona se na mě otočila. Měla berle a kolem kotníku ovázaný obvaz s pytlíkem ledu.
,,Co tady ksakru děláš?!" vystartovala po mě a zabodávala do mě své ledové oči.
,,Přinesl jsem ti věci, nemusíš mi děkovat."
Pohled jí sklouzl k mým rukám, ve kterých jsem držel její batoh. Svou bundu už jsem měl na sobě a batoh na zádech.
,,Nemusel ses obtěžovat." vyprskla a chtěla mi batoh vytrhnout z ruky, naneštěstí jí jedna berle při tom pohybu podklouzla a nebýt toho že jsem jí zachytil, seděla by na studené zemi. Už zase mi byla tak nebezpečně blízko. Jednou rukou jsem jí držel v pase a ve druhé pořád svíral její batoh. Sakra, musím si dávat pozor aby nebylo tolik vidět, že mám větší sílu než normální lidi.
Sklonil jsem k ní oči a znovu jsem byl v její pasti. Nedokážu jí odolat, a ani nechci. Vím, že bych měl svoje city držet na uzdě, jenže ona je tak dokonalá. Kdo by jí odolal.
,,Příště tě nechám spadnout na zem." zavrčel jsem a pustil jí ze své náruče. Viditelně jí to překvapilo, čemu se divím? I já sám sebe občas překvapoval. Toužil jsem po ní, a i přes to jsem jí pustil.
,,Jo, to bys měl." odpověděla mi nazpátek a chtěla se sehnout pro berli, předběhl jsem jí a podal jí ji. Už zase to dělám.
,,Díky, za ty věci." řekla když jsem jí dával batoh přes ramena.
,,Jo není zač."
Proč mezi námi byla najednou tak divná atmosféra? Měl jsem pocit, že mě chce zabít, určitě zjistila, že ten kotník nemá zlomený.
,,A příště mi alespoň nelži." podotkla a obrátila se ke mě zády. Hmm, tak přeci jen to ví. Ano chtěl jsem jí nést v náruči, líbilo se mi mít jí tak blízko. Proč když teď ode mě odcházela, měl jsem neodolatelnou chuť jít za ní?
,,Ariel počkej!" zavolal jsem na ní a doběhl jí.
,,Měl bych jít radši s tebou, nechci riskovat, že se ti po cestě ještě něco stane." vykulila na mě své ledové oči, nevěřila mi.
,,Už zase si ze mě děláš srandu?"
,,Ne."
,,Nechápu to! Jednou mě zachraňuješ a pak mě div nevraždíš pohledem, co se děje Jayi?"
Vážně vyslovila moje jméno? Proč jen od ní nedokážu dát ruce pryč. Zničí mě.
,,To je jedno, můžu jít s tebou?" ještě chvíli si mě nedůvěřivě prohlížela, ale nakonec souhlasila. Stejně bych s ní šel i kdyby nechtěla.

Ariel

Co to sakra zase dělá? Proč musí být naprosto všude kde jsem já? Ale jedna moje část byla ráda, že jde se mnou. Přeci jen, měl pravdu. S mou nešikovností a kovovými berlemi bylo vysoce pravděpodobné, že spadnu pod kola nějakého náklaďáku.
,,Proč tohle všechno děláš?" zeptala jsem se, když ani jeden z nás dlouho dobu nemluvil. Líbil se mi jeho hluboký hlas, byla takový uklidňující.
,,Nevím."
,,Ty nevíš proč mi pořád pomáháš?" neodolala jsem a zvedla jsem na něj nevěřícně obočí.
,,Neptej se mě na hlouposti."
,,Pro mě to hlouposti nejsou. Ztrácím přehled o tvých náladách. Znervózňuje mě to."

Byly jsme už před mým domem a i to ho zřejmě donutilo zastavit. Otočila jsem se k němu a střetla se s jeho smíšeným pohledem. Zdá se mi to, nebo se ani on sám v sobě nevyzná?
,,Jsi doma?" zeptal se mě a já kývla. Musel se na to zeptat, nemohl vědět kde bydlím.
,,Hezký dům, co rodiče?"
,,Jen babička a ta je teď zřejmě někde na nákupech."
,,Dostaneš se po těch schodech?"
Tak tenhle rozhovor byl ještě divnější, než ten u školy. Proč je zase tak odtažitý?
,,Nemám na výběr. Tak ještě jednou díky." s tím jsem se otočila k domu a jeho schodům. Ach jo jestli tohle zvládnu, tak přehodnotím svůj pohled na mou nešikovnost.