Celou cestu k Suzann domů jsem z hlavy nemohla dostat Azraela. Proč se najednou tak stará? Chvíli se chová mile a pak je jako mávnutím kouzelného proutku všechno pryč. Koho mi to jen připomíná? Když jsem ale dorazila k tomu domu, kde jsem byla naposledy před pěti měsíci, na všechno ostatní jsem kromě Jaye jsem zapomněla. Pomalu jsem vyšla schody a zaklepala na dveře. Ovšem, žádné klapání bot se neozvalo. Snažila jsem se nakouknout dovnitř přes okna, ale byly zatemněné těžkými závěsy, nic jsem neviděla. Vlastně celý dům vypadal opuštěně. Nikdy neměli na zahrádce moc květin, ale teď to tu vypadalo jako na hřbitově. Prázdný, děsivý dům. Copak odjely?
,,Nejsou tu." ozvalo se za mnou a já se otočila. Vůbec mě nepřekvapilo, že to byl znovu Azrael.
,,Špehuješ mě?" vyčetla jsem mu a on se tak zvláštně zašklebil.
,,Jen nemám co na práci." zamumlal a sedl si na schody.
,,Jak víš že tu nejsou?" odpověděla jsem mu a sedla si k němu. Nemohlo mi uniknout to že si poposedl aby byl co nejdál ode mě.
,,Odjely, je to pár měsíců."
Trochu mě to zabolelo, ani se nerozloučili. Stejně tak jako jejich syn.
,,Aha.." vydechla jsem a dala si ruce do kapes, byla zima. Květen si s námi pěkně zahrával. Možná bych se mohla babičky znovu zeptat na tu mou schopnost která se projevila v zimě. Hodilo by se trochu sluníčka.
,,Proč tu jsi?" vypadlo z něj po chvíli zírání do prázdna.
,,Chtěla jsem mluvit se Suzann." odpověděla jsem mu a podívala se na něj. Už tehdy na pláži mi přišel hezký, ale když ho vidím takhle z blízka musím svůj názor trochu přehodnotit. Byl vážně hezký. Měl delší černé vlasy a tmavé, temné oči. Vlastně se dost lišil od jeho bratrů.
,,Nezírej tak na mě." zamumlal a dál se věnoval zkoumání silnice před námi.
,,Nezírám."
,,Zíráš."
,,Dobře tak zírám." vydechla jsem poraženecky a zvedla se.
,,Máš v plánu mě dál sledovat, nebo půjdeš se mnou jako normální člověk?" zeptala jsem se ho a on ke mě zvedl oči. Musela jsem se zhluboka nadechnout abych ten intenzivní pohled ustála.
,,Asi bych měl jít...pryč." vypadlo z něj a taky se zvedl. Já jsem ale nějak zapomněla jak se používají nohy a tak jsme teď stály jen několik centimetrů od sebe. Až teď jsem doopravdy zírala, zírala jsem do jeho dokonalého obličeje neschopná se pohnout, natož dýchat.
,,Měla bys ho poslechnout." vydechl a obešel mě. Počkat, co? Koho?
,,Cože?" řekla jsem zamračeně a otočila se k němu.
,,Včera...říkal ať se ode mě držíš dál. Poslechni ho." s tím se znovu otočil a odešel tak rychle, že jsem ho ani nestihla zastavit.

Večer téhož dne

,,Ariel, je tu Lina. Prý někam jdete!" zavolala na mě babička a já se zvedla od úkolů které mi dělaly ze života peklo posledních pár hodin. Nejen že jsem přemýšlela nad tím co mi řekl Jay a pak i Azrael, ale trápilo mě to proč Suzann a ostatní odjely.
,,Jo hned jsem tam!" zakřičela jsem a s konečnou platností zaklapla nedodělaný úkol z matiky. Lina mě zabije. Pořád jsem se ještě nerozhodla co si vezmu na sebe tak jsem dolů sešla jen v teplácích a extrémně vytahaném tílku co jsem měla na sobě. Okamžitě jsem toho ale zalitovala. Nejen že tu byla Lina, ale vedle ní stál Azrael.
,,Co?!...Bože!!" vypadlo ze mě a během chvilky jsem se otočila zpět a vyběhla schody nahoru. Až když jsem za sebou zavřela dveře pokoje jsem vydechla. Co tu zatraceně dělá?!
,,Ariel?" ozvalo se za dveřmi a já je pomalu otevřela.
,,Lino..." řekla jsem a pustila kamarádku dovnitř.
,,Co tu sakra dělá?!" pokračovala jsem když jsem dveře zase zavřela. Lina se na mě jen omluvně usmála.
,,Potkala jsem ho když jsem k vám šla, prý ho poslala Gabriel aby nás doprovodil." vysvětlila mi a já se ztěžka posadila na postel.
,,Jdeš v tomhle?" zeptala se po chvilce se zdviženým obočím.
,,Ne! Ale...já nemám co na sebe." vychrlila jsem ze sebe a konečně si prohlédla mou kamarádku. Měla na sobě krajkové, černé mini šaty a na nohách ty nejvyšší podpatky co jsem kdy viděla. Slušelo jí to, ale nepochybně se chtěla líbit Rafaelovi a ne mě.
,,Podívám se co tu máš." zamumlala a odcupitala k mé skříni. To ti přeju hodně štěstí Lino. Já totiž nejsem typ holek co nosí sukně a šaty. Mám spíš ráda svoje botasky a kalhoty. Mám všeho všudy jedny šaty...Sakra!
,,No prosím! Tady!" zavelela když mi právě ty jedny šaty hodila. Byly to bledě modré krátké šaty. Bez ramínek a nějakých dalších doplňků. Už jsem poznamenala jak šíleně krátké jsou?

Neměla jsem na výběr a tak jsem se do nich oblékla. Pořád mi seděly a pořád byly tak zatraceně krátké. Doufám, že nebudu působit jako štětka. Moje kamarádka mě sledovala a když jsem si stoupla před zrcadlo nadšeně zatleskala.
,,Azraelovi vypadnou oči." řekla a já se na ní překvapeně podívala.
,,Co to meleš? Proč zrovna jemu?" vysoukala jsem ze sebe a otočila se k ní čelem.
,,Viděla jsem jak se na tebe dívá Ariel, líbíš se mu."
No Lino?! Ještě včera si tvrdila že tě děsí a teď mi ho sem chceš nasáčkovat? To si říkáš kamarádka?
,,Asi ti ty šaty brání v přívodu kyslíku do mozku." zabručela jsem a snažila se něco udělat s vlasy. Ano měli opravdu úžasnou barvu, ale to jak šíleně nepoddajné byly mě dohánělo k šílenství.
,,Ukaž prosím tě nebo ti na té hlavě nic nezbude." s tím mi vytrhla kartáč a posadila mě na židli u stolu. Začala mi je česat a já se neubránila pohledu z okna. Nikdo tam nebyl.
,,Tak hotovo." zahlásila a já se zvedla. Když jsem se znovu uviděla v zrcadle málem jsem se nepoznala. I za tak krátkou chvilku mi Lina dokázala udělat krásnej a při tom jednoduchej účes.

,,Díky." zamumlala jsem děkovně a ona se na mě usmála.
,,V pohodě. Hlavně si to dnes užij." mrkla na mě a pak jsme společně vyšli z pokoje. Nemohla jsem si odpustit povzdechnutí, nohy se mi klepaly a já měla strach jestli ty schody sejdu v pořádku. Nehledě na to, že mě dole čekal důvod mých obav. Šla jsem pomalu za Linou a než jsem to stihla vůbec postřehnout stála jsem u schodů sama. Ta malá podrazačka mi prostě utekla.
,,Tak pojď." zavolala na mě zezdola a já zavřela oči.
,,To zvládnu, to zvládnu...proč jsem tolik nervózní?" mumlala jsem si sama pro sebe a udělala krok na kraj schodů. Jestli jsem si myslela že to zvládnu tak pohled dolů mě od toho hodně rychle odradil.