Celou cestu domů jsem musela poslouchat to jak Lina básní o Rafaelovi. Lezlo mi to na mozek. Nemůžu říct, že fakt nebyli hezcí...všichni. Ale poslouchat to pořád dokola bylo opravdu únavné. Proto se mi neskutečně ulevilo, když jsme dorazily ke mě domů.
,,Takže zítra?" ujišťovala se Lina a já chvíli přemýšlela jestli se mi tam opravdu chce.
,,Co mám s tebou dělat. Samotnou tě tam jít nenechám." usmála jsem se a moje kamarádka se rozzářila jako sluníčko. Očividně se jí Rafael líbil, dobře, to by uniklo asi jen slepému.
,,Jsi nejlepší, díky Ariel!" zavolala na mě a pak už si šla svou cestou. Já jsem zamířila domů, ale u dveří jsem si nemohla nevšimnout toho divného pocitu který jsem měla. Bylo to zvláštní...jako kdyby se vrátilo něco co jsem ztratila. Na chvíli jsem se zastavila na verandě a zavřela oči. Tady jsme se loučily s Jayem. Co když on je ten důvod mého zvláštního pocitu? Co když se vrátil?
,,Hloupost." zamumlala jsem a zatřepala hlavou. Proč by se vracel.
,,Ahoj babi, jsem doma!" zavolala jsem do domu, ale nedostala jsem žádnou odpověď, kde asi je? Zavřela jsem za sebou dveře a rozhlédla se po domě, všude bylo ticho. Ještě nebylo tolik hodin aby už spala, musela si asi někam odběhnout.

Když jsem přišla do kuchyně našla jsem tam lísteček s tím, že jí volala nějaká kamarádka a že přijde jen co to tam vyřídí. Celá babička, pro druhé by se rozkrájela.
,,Dobře babi, tak se bav." zašeptala jsem jako odpověď a vyšla schody do mého pokoje. Pořád jsem se nemohla zbavit toho pocitu který jsem měla dole na verandě. Čekaly na mě ještě úkoly takže moje nálada se dala přirovnat k náladě sněhuláka v létě. Sedla jsem si ke stolu a s nesouhlasným bručením jsem rozevřela učebnice. Úkoly jsem opravdu nenáviděla, hlavně pro to že tu nebyl nikdo kdo by mi s tím pomohl. Nějakou chvíli jsem se trápila s matikou, ale když jsem se podívala z okna tužka kterou jsem držela v ruce mi vypadla z prstů. Tam na stromě, venku, u mého okna seděl stín a díval se přímo na mě. Po zádech se mi rozlil mráz a v krku se mi zasekl dech, ten stín jsem znala, až moc dobře jsem znala ty dlouhé havraní vlasy a temně modré oči.
,,Jayi..." vydechla jsem, v té chvíli se stín pohnul a seskočil ze stromu na kterém seděl. To donutilo k pohybu i mě. Jsem asi vážně blázen, ale on tam skutečně je...stojí dole na cestě a dívá se na mě. Nečekala jsem ani vteřinu a aniž bych se oblékla, seběhla jsem schody a prudce otevřela dveře.
,,Jayi!" vypískla jsem a vrhla se mu kolem krku. On se ale ani nepohnul, neobjal mě nazpět.
,,Ariel, chci aby ses od něj držela dál!" zavrčel mi do vlasů a já se od něj překvapeně odtáhla.
,,Co? Cože? Od-od koho se mám držet dál?" koktala jsem ze sebe neschopná si na cokoliv vzpomenout, on je tady, je tady! Vrátil se!
,,Od Azraela. Chci aby ses od něj držela dál." zavrčel znovu a já pořád nechápala o co mu jde.
,,Proč? Vždyť se nic nestalo...já..."
,,Nestalo? Ano, nestalo, ale stane se Ariel. Nemůžu tu pořád být a chránit tě před vším!" opravdu se zdál být naštvaný, jeho oči už nebyly vůbec tak něžné jako dřív, teď jsem z něj cítila chlad. To co mi říkal jsem nechápala ještě víc, vždyť odjel a nechal mě tu samotnou. Samotnou na vše.
,,Sakra Jayi co se ti stalo? Nechal si mě tu!" vykřikla jsem na něj a v tu chvíli začalo pršet, do háje s mými emocemi.
,,Musel jsem copak to nechápeš? Ale slíbil jsem ti, že tě neopustím a proto jsem tady, vždy jsem tady byl!"
,,Já to nechápu, a kam si zmizel? Vždyť jsi tady!"
,,Ale nemůžu zůstat, přišel jsem tě jen varovat."
,,Varovat? Ale před čím?!"
,,Už jsem ti to řekl. Drž se od Azraela dál." zamumlal a sklopil hlavu. Co se stalo s tím Jayem kterého jsem znala? Byl pořád stejný a přitom mi připadal jiný.
,,Takže...nezůstaneš?"
,,Ne." odpověděl mi chladně a zvedl hlavu. V tu chvíli se ve mě něco zlomilo a já odmítala být dál ta zlomená holka.
,,Jestli teď odejdeš! Nemáš právo mi říkat co mám a nemám dělat!" zakřičela jsem na něj a on se zamračil.
,,Nenechám to tak to si pamatuj!" zavrčel mi nazpět a pak se stalo něco co mi vyrazilo dech. Jay, ten Jay kterého jsem znala se rozplynul. Zmizel a zůstala po něm jen hustá černá mlha.
,,Co to sakra..." vydechla jsem a pak mi došlo co jsem udělala. Já ho od sebe odehnala? On mě přišel varovat a já ho vyhodila?
,,Jayi...promiň..." zašeptala jsem a klesla na kolena. Bylo mi jedno jestli prší, bylo mi jedno úplně všechno. Ani nevím jak dlouho jsem tam tak seděla, ignorovala jsem všechno kolem. Vše se vrátilo, všechna ta bolest z jeho ztráty.
,,Hodláš dostat zápal plic?" ozvalo se po chvíli nade mnou a já zvedla hlavu. Hned jsem toho ale zalitovala. Přivítal mě temný pohled kluka z pláže.
,,Azraeli...co..co tu děláš?" vysoukala jsem ze sebe a dál na něj koukala jako na zjevení. Rázem bylo všechno pryč, jako kdyby tu Jay ani nebyl. Znovu jsem mohla rozumně uvažovat.
,,Celkem nic, momentálně se dívám na blázna co si zahrává se svým zdravím." řekl nezaujatě jako kdyby se mě ptal jaké je počasí.
,,To jsi na všechny tak příjemnej?" odpověděla jsem mu když jsem se zvedala ze země.
,,Dá se to tak říct a teď běž dovnitř."
,,Nepůjdeš..."
,,Ne." ukončil mojí snahu o zdvořilost a otočil se ke mě zády. Chtěla jsem ho zastavit a možná mu poděkovat, ale nakonec jsem to nechala být.

Až když jsem za sebou zavřela dveře mi došlo, jak šílená zima mi je. Sundala jsem ze sebe mokré oblečení a oblékla se do pyžama. Bylo ještě brzy tak jsem se rozhodla ještě chvíli na babičku počkat. Dnešek byl snad ještě náročnější než ty dny před tím. Jay se vrátil...ale jen na chvíli a pak se rozplynul. Sakra vždyť on se rozplynul! Přímo před mýma očima!
Budu muset navštívit Suzann.

♥♥♥

Já vím, slíbila jsem vám další členy zvláštní partičky, ale v téhle kapitole jsem je vynechala takže vám sem dám alespoň obrázek Ariel a Liny :)

Ariel:

***

Lina:

Tak snad se vám holky líbí :D

♥♥♥