,,Ariel, je tu Lina!" zavolala na mě babička v šest hodin.
,,Ano! Už jdu!" zavolala jsem jí nazpět a vylezla z postele ve které jsem ležela a četla si knížku, kterou jsme měli přečíst kvůli škole.
,,Lino!" pozdravila jsem jí když jsem sešla schody. Moje kamarádka seděla na sedačce a popíjela kakao od babičky. Babička a její pověstné kakao.
,,Ahoj, tak co vyrážíme?!" řekla mi nazpět a já se donutila k úsměvu.
,,Jo jasně jen na sebe něco hodím." řekla jsem a vyběhla schody zpět nahoru abych si na sebe vzala mikinu a kabát. Byl sice květen, ale ještě nebylo tak docela teplo.
,,Kam jdete?" zeptala se babička když jsem scházela schody zase k nim.
,,Na pláž." zamumlala jsem a oblékala si kabát, který jsem po celou dobu držela v ruce.
,,Dobře, tak se bavte." usmála se babička a vyprovodila nás ze dveří.
,,Dám na ní pozor." usmála se na ní Lina a já jen pokroutila očima, copak na mě musí dávat každý pozor?
,,Tak co Ariel, jak ti je?" zeptala se mě Lina jen co jsme zašli za roh.
,,Přede mnou se nemusíš přetvařovat, vždyť to víš." usmála se a já si povzdechla. Vždycky věděla, že úsměvy jen hraju.
,,Lino...já...nechci se o tom bavit. Je to pořád stejný." zamumlala jsem k ní a ona se zamračila.
,,Neměla bys na to tolik myslet Ariel. Je to pryč, měla bys začít žít. Ve škole ti to nejde, nejíš, neusmíváš se. Ztrácíš se mi před očima...mám o tebe starost."
,,Lino...to je v pohodě, vážně. Budu pořádku."
,,Snažím se abys byla, ale ani já nejsem všemocná."
,,Jo já vím. Jsem ti vděčná za to co pro mě děláš."
,,Já to dělám ráda, jsi moje kamarádka Ariel, nerada tě takhle vidím. Nejraději bych tomu namyšlenci rozbila ten jeho hezkej ksicht!" řekla naštvaně a já se jen pousmála. Nikdy si ho doopravdy neoblíbila a teď když je pryč její oblíbenost ještě klesla.
,,Ty ho vážně nemáš ráda viď?" zamumlala jsem a ona se usmála.
,,Ne, nikdy jsem ho ráda neměla, vždycky mi připadal tak trochu...děsivej."
,,Děsivej?" zasmála jsem se.
,,No jo. Ale dost o něm, nechci abys byla zase smutná. Podívej je krásnej den a my jdeme na pláž. Víš...měla by sis najít někoho s kým na Jaye zapomeneš."

Ach ne bylo to tu zase. Lina se už pár měsíců snažila o to abych si našla jiného kluka, abych na Jaye zapomněla. Jenže...já nechci, nechci na něj zapomenout a vidina někoho jiného mě dost...znechucuje.
,,Lino, nezačínej zase." napomenula jsem jí, ale to už jsme vcházeli na pláž a její pozornost upoutala skupinka kluků kteří se chystali surfovat.
,,Lino?"
,,Hm? Co?"
,,Nějak ses mi ztratila." zasmála jsem se nad jejím nepřítomným výrazem.
,,Jo promiň." zasmála se mi nazpět. Evidentně byla mimo právě kvůli těm klukům.
,,Nepůjdeme k nim?" navrhla a já na ní vykulila oči.
,,To nemyslíš vážně že ne?"
,,Jo myslím, je na čase dostat tě mezi lidi." ukončila naše dohadování a vzala mě za ruku.
,,Lino...nemyslím si že je to dobrej nápad, vůbec je neznám!"
,,No tak je na čase je poznat." zašklebila se moje skvělá kamarádka a pokračovala v tahání mě za ruku. Neměla jsem šanci jakkoliv protestovat, Lina byla snad ještě tvrdohlavější než já.
,,Víš, že tě nesnáším?" vydechla jsem poraženecky a ona se jen usmála.
,,Jo vím, neboj taky tě mám ráda." zazpívala a podívala se na mě.
,,Neboj bude to fajn. Nechceš přeci být do konce života sama."
Jo, to přesně chci!
,,No dobře, podvoluji se." vydechla jsem poraženecky a vzdala jsem veškeré mé snažení o odpor.
,,Tak se mi to líbí!" konstatovala Lina vesele a věnovala mi jeden ze svých obrovských úsměvů. Já si jen povzdechla a odevzdaně cupitala za ní. Nemilosrdně jsme se blížily k té skupince a já byla čím dál tím nervóznější. Byla to skupina šesti lidí, čtyřech kluků a až teď jsem si všimla že tam jsou i dvě holky.
,,Lino? Znáš tam někoho?" řekla jsem s mírnou panikou v hlase a ona se na mě přes rameno obrátila.
,,Ne, ale poznáme je." usmála se a dál mě táhla k místu kde byli. No super, takže si to shrneme, moje kamarádka, moje jediná kamarádka mě teď táhne ke skupině neznámých lidí s jedním jasným cílem...najít mi kluka. Vážně skvělý Lino, opravdu. Tleskám!
,,Jsi blázen, co když to budou magoři?" zkusila jsem dál vyjednávat, ale to už jsme byly jen pár metrů od nich a oni si nás konečně všimli.
,,Myslím že ne. Klid Ariel, ochráním tě." zašeptala a pustila mou ruku. Skvělý, ještě mě tu nech stát jako kůl v plotě.
,,Ahoj!" zavolala na ně moje šílená kamarádka a všichni se na ní otočili. Všichni až na jednoho kluka který stál dál od skupiny. Snažila jsem se nezírat na něj, ale něco na něm mi připomínalo Jaye. Byl to stejný samotář, dokonce i teď když se všichni bavili s Linou, on jen zíral na moře.
,,Ariel! Pojď k nám!" zavolala na mě moje kamarádka a já jsem musela odpoutat oči od toho kluka na kterého jsem se doteď dívala.
,,Jo už jdu." zabručela jsem a udělala pár kroků k nim.
,,Tohle je Ariel, moje nejlepší kamarádka." řekla Lina pyšně a já cítila jak rudnu, nikdy jsem neměla ráda velký dav lidí a už vůbec ne seznamování s novými lidmi. Ano i skupina šesti lidí je pro mě velký dav.
,,Ahoj." zašeptala jsem a snažila se vsáknout do písku. Nelíbilo se mi jak si mě všichni prohlíželi.
,,Ty jo, to je super barva vlasů!" vykřikla jedna holka co se na mě zrovna podívala. Hned ke mě udělala několik kroků a vzala pramen mých vlasů mezi prsty. Nervózně jsem se ošila, nemám ráda když mi někdo sahá na vlasy.
,,Ty jsou pravý?" přidala se k ní další a já v duchu pokroutila očima. Co je na mých vlasech tak zvláštního, že každého fascinují?
,,Hm, jo." zabručela jsem a vymanila se z jejich spárů, jenže jak jsem udělala pár kroků dozadu ztuhla jsem. Strachy? Nevím, ale jedno bylo jisté, bála jsem se otočit, protože ten kluk co stál mimo ostatních už na svém místě nebyl a já měla nepříjemné tušení, že ten kdo stojí za mými zády je právě on.