Ani jsem nevnímala jak a kdo mě dostal domů, byla jsem natolik otupená svou vlastní bolestí, že jsem jen matně vnímala svět okolo.
,,Paní Velini." ozval se hlas který patřil člověku co mě držel v náruči.
,,Můj bože, co se jí stalo?!" uslyšela jsem starostlivý výkřik babičky, chtěla jsem jí něco říct, ale ani jedna část mého těla mě neposlouchala.
,,Můj syn, odešel...ona...zhroutila se." vysvětlil jí ten muž a položil mě na něco měkkého. Podle toho že jsem uslyšela tlumený zvuk televize, to byl obývák.
,,Ach ano...Jay...Děkuji moc že jste jí sem donesl."
,,Udělal jsem to rád, dejte na ní pozor prosím."
,,Dám, nebojte." slíbila mu babička a já chtěla říct, že na sebe dám pozor sama, ale nebyla jsem schopná ani jen otočit hlavou. Proč taky. Jay byl pryč, nic už nedávalo smysl.
,,Ariel, holčičko, jak je ti?" uslyšela jsem babiččin hlas těsně u mě a donutila jsem se alespoň otevřít oči.
,,Miláčku, to bude dobré." zašeptala a sedla si ke mě.
,,Ty jsi to věděla že jo?" vysoukala jsem ze sebe ochraptěle a ona sklopila hlavu.
,,Ano Ariel...viděla jsem vás včera."
,,Aha..." zamumlala jsem v odpovědi a znovu jsem zavřela oči. Už jsem neměla co plakat, proto mi ani slzy nepomohly od mého trápení.
,,Přinesu ti kakao co ty na to?" řekla po chvíli mlčení a já se jen zamračila. Jak mi má pomoct kakao, když mám srdce na milion kousků? Jak se mám donutit jít do školy, když v naší lavici budu sama? Jak se mám donutit vyjít ven z domu, když jsme ještě včera stáli u dveří a líbali se? Nic...nic už nedává smysl...

O pět měsíců později

,,Ariel vstávej, přijdeš pozdě do školy." probudil mě babiččin hlas z kuchyně a já se na protest zachumlala víc a víc do deky. Je květen, a já jsem se donutila alespoň předstírat, že bolest ze ztráty Jaye už přešla. Nemoha jsem se dívat na to jak kolem mě babička pořád starostlivě chodí a kontrolu mě na každém kroku, jestli jsem neudělala nějakou hloupost. Chodila za mnou dokonce i v noci, a já si jednoho dne řekla že už to stačilo. Naučila jsem se chodit se zdviženou hlavou a dokonce jsem se donutila i k úsměvu, jen proto aby byla babička šťastnější a zabralo to. Babička se uklidnila a i když mě pořád trápily sny o našem posledním večeru, dokázala jsem jakž takž žít jako normální člověk. Lina se mě snažila každý den nějak rozptýlit abych na něj nemyslela, a musím uznat, že se jí to celkem dařilo. Když jsem byla s ní, svět byl hezčí, ale když jsem byla sama znovu mě pohltila temnota a prázdnota. Snažila jsem se to nedávat najevo a dařilo se. Jen málo lidí vědělo co se ve mě odehrává. Lina byla jeden z nich, musela jsem to někomu říct a ona mě pochopila, ona jediná mi teď byla oporou, babičku jsem tím trápila dost dlouho a Lina se ukázala jako nevyčerpatelný zdroj dobré energie kterou mi dávala kdykoliv jsem s ní byla.
,,Ariel, jestli hned nevstaneš půjdu nahoru!" zakřičela na mě babička výhružně a já se pousmála. Tohle už tu jednou bylo...před dvěma měsíci jsem odmítala vylést z postele a ona na mě vylila ledovou vodu.
,,Už jdu." zakřičela jsem na ní v odpovědi a neochotně vylezla z postele.

Bylo jaro, nádherné jaro...bez něj. Zima ustupovala a dny se staly slunečnějšími...bez něj. Zatřásla jsem hlavou abych z ní vyhnala nepříjemné myšlenky a oblékla se do županu.
,,Dobré ráno holčičko." pozdravila mě babička jen co jsem vešla do kuchyně.
,,Dobré." zamumlala jsem a políbila jí na tvář...tak jako každé ráno.
Ona mi podala talíř s palačinkami...tak jako každé ráno.
,,Ariel, jdete dnes někam s Linou?" zeptala se mě když jsem si sedala za stůl...tak jako každé ráno.
,,Asi ano, uvidím co si na mě přichystala." řekla jsem a vidličkou se začala pohrabovat v jídle. Dnes je to přesně pět měsíců co odešel a rána v mém srdci se nezdála být ani o malý kousek menší.
,,Nenimrej se v tom a jez." přikázala mi a sedla si na druhý konec stolu.
,,Nemám hlad babi." zabručela jsem a s konečnou platností jsem odložila vidličku vedle talíře...tak jako každé ráno.
,,To říkáš každé ráno, musíš něco jíst." kárala mě a já věděla že má pravdu.
,,Já vím, ale dnes nemám chuť." odpověděla jsem jí...tak jako každé ráno. Můj život se scvrkl na jeden temný a prázdný stereotyp. Skoro jsem nejedla, učení mi nešlo a babiččiny vrásky se s každým dalším dnem prohlubovaly.
,,Dobře holčičko." zašeptala a odnesla plný talíř zpět na linku...tak jako každé ráno.
,,Půjdu se převléknout." řekla jsem a zvedla se od stolu...tak jako každé ráno.
,,Pospěš si."
Když jsem se převlékla a vzala si věci do školy, sešla jsem schody dolů.
,,Dej na sebe pozor zlatíčko." řekla babička když mě objímala...tak jako každé ráno, já jí jako každé ráno nedala žádnou odpověď a vyšla jsem ze dveří.
,,Ariel!" zavolala na mě Lina jen co jsem vešla do budovy školy...tak jako každé ráno.
,,Lino." zabručela jsem a donutila se k úsměvu...tak jako každé ráno.
,,Vyrazíme dnes někam? Je pátek, krásný den. Co tak...pláž? Projdeme se, probereme kluky..."
,,Sakra promiň Ariel..." vyhrkla hned jak se podívala na můj výraz.
,,To nic. Pláž? To zní dobře. V kolik?"
,,V šest?"
,,Dobře, stavíš se?" souhlasila jsem a ona se usmála.
,,Jasně!" řekla nadšeně a společně jsme vyšli do třídy. Můj pohled se zastavil na naší lavici která teď byla už jsem moje. Nečekal tam, nebyl tam s tím svým samolibým úsměvem a díra v mé hrudi se nepříjemně stáhla.
,,Tak pojď." šťouchla do mě Lina a já se neochotně pohnula z místa. Čekal mě další nudný den v nudné škole.