Dovolím si vám doporučit jednu skladbu pro tuhle kapitolu :)

Tears Of An Angel-Lyrics

,,Jayi, kde jsi byl? Už je čas!" zavolala na mě máma ještě před tím než jsem se přiblížil ke dveřím.
,,Vážně se musíš tak blbě ptát?" odsekl jsem jí a ignoroval její ustaraný výraz. Obešel jsem jí a vešel do domu kde už bylo vše připraveno na můj odchod.
,,Kde je Sára?" zeptal jsem se a otočil se zpět k ní.
,,Spí, běž za ní." odpověděla mi máma a já jí poslechl, nemohl jsem odejít bez toho abych se s ní rozloučil. Potichu jsem otevřel dveře a přešel k její posteli, spokojeně spala a já si jí tak chtěl zapamatovat. Sklonil jsem se k ní a políbil jí na čelo.
,,Miluju tě Sáro." zašeptal jsem jí do vlasů a ona se neklidně zavrtěla. Nechtěl jsem jí vzbudit proto jsem se otočil k odchodu. Ještě něž jsem ale odešel, mi pohled sklouzl k panence kterou držela v ruce. I bez hlavy jsem poznal že je to ta které jsme daly jméno Ariel. Její jméno znovu způsobilo sevření mého hrdla a já se musel hodně přemáhat abych nasadil svou neutrální masku. Opouštěl jsem je, opouštěl jsem obě. Sáru a Ariel a ani jedna neví, že jdu pryč.
Potichu jsem za sebou zavřel dveře a zamířil zpět k rodičům kteří na mě čekali v hale.
,,Synu..." začal otec, ale já ho přerušil.
,,Ne, nechci žádné dojemné loučení." zabručel jsem a stoupl si doprostřed kruhu který měl ve svém středu nakreslený pentagram. Zhluboka jsem se nadechl a podíval se na matku, zadržovala slzy a celá se třásla. Nemohl jsem se na ní tak dívat, znovu jsem vystoupil z kruhu a stiskl jí ve své náruči.
,,Jayi...ani nevíš jak líto mi to je...Ari.."
,,Ne! Neříkej její jméno!" vykřikl jsem a ona ztuhla.
,,Promiň mami...nechtěl jsem..." omlouval jsem za to jak jsem na ní zakřičel.
,,Já vím, pojď sem." pak mě znovu objala.
,,Dávej na sebe pozor a dělej našemu jménu čest chlapče." promluvil otec a nevím jestli se mi to zdálo, ale i v jeho očích jsem viděl stopy po slzách.
,,Dobře." přikývl jsem a znovu se vrátil do kruhu. Bylo to tady...ten moment kdy se stanu plnohodnotným démonem. Ten moment kdy ztratím sou lidskou stránku a budu jen stín, vyvrhel. Bože jak se za to nenávidím.

Otec s matkou se na sebe podívaly a pak otec začal číst text z knihy démonů. Šlo o text který mě měl přenést na druhou stranu...do podsvětí, pekla...říkejte tomu jak chcete. S každým jeho slovem jsem cítil jak se mé tělo mění v mlhu, hustou černou mlhu. Podíval jsem se na své ruce a ty se v ten okamžik rozplynuly stejně jako moje nohy.
,,Miluji tě Jayi." zašeptala matka a to bylo to poslední co jsem slyšel a viděl. Ona a její tvář. Pak můj svět potemněl a já se kompletně rozplynul v hustou temnou mlhu.

Ariel

Když jsem se ráno probudila, cítila jsem že je něco jinak. Zvedla jsem se z postele a podívala se ven, nebe bylo šedé a vypadalo to na déšť. Jen jsem se nad tím zamračila, zabalila se do županu a sešla schody dolů do kuchyně kam mě lákala vůně palačinek.
,,Ahoj babi." zavolala jsem na ní a políbila jí na tvář.
,,Voní to skvěle." uznala jsem a ona se na mě usmála, jenže v jejím úsměvu bylo něco jiného, něco co tam nepatřilo.
,,Najez se zlatíčko." řekla a podala mi plný talíř palačinek a velký hrnek kakaa.
,,Děje se něco babi?" zeptala jsem se a ona se na mě podívala.
,,Ne, mělo by? Jen...blíží se déšť...bolí mě klouby." vysoukala ze sebe zmatenou odpověď a já jsem tušila, že mi neříká pravdu.
,,Aha." zabručela jsem, nechtěla jsem to rozmazávat a navíc bylo půl osmé, musela jsem sebou hodit. Rychle jsem do sebe naházela tolik palačinek co se do mě vešlo a vypila víc jak polovinu hrnku s kakaem. Babička mě při tom pořád sledovala a stála opřená o linku. Bylo mi to trochu podezřelé, ale neměla jsem čas se nad tím pozastavovat.

Když jsem po sobě uklidila nádobí, vyběhla jsem schody zpět do mého pokoje a oblékla se. Těšila jsem se, tolik jsem se těšila do školy...hlavně jsem se ale těšila na Jaye. Včera se choval nějak divně a i když se snažil abych nic nepoznala vím, že ho něco trápilo.
,,Tak já mizím babičko!" zavolala jsem na ní ode dveří a ona mě přišla obejmout.
,,Dej na sebe pozor Ariel." zašeptala mi do vlasů a já jí přikývla. Pak už jsem ale vyrazila do školy.
,,Ariel! No kde jsi prosím tě?!" zavolala na mě Lina jen co jsem vešla do budovy.
,,Promiň babička si dala záležet na snídani." odpověděla jsem jí a rukama jsem si naznačila obrovský pupek. Obě jsme se rozesmály, ale mě neuniklo to, že jsem nikde neviděla Jaye.
,,Lino, viděla jsi už Jaye?" zeptala jsem se jí a ona pokroutila hlavou.
,,Ne, ještě ne, třeba bude ve třídě." zamumlala a obě jsme se vydaly směrem kde jsme měli první hodinu. Ovšem ani tam nebyl. Začínala jsem z toho mít hodně špatný pocit. Kde může být?
Takhle to šlo půl dne. Pořád jsem čekala, ale on nikde nebyl. Nepřišel a mě se v hrudi usídlil nepříjemný kámen který ne a ne zmizet.
,,Ariel, vnímáš mě vůbec?" uslyšela jsem Linin hlas a podívala se na ní.
,,Promiň Lino...já...musím jít..." zamumlala jsem, vzala si věci a vyšla ven ze třídy. Musela jsem se přesvědčit, že je vše v pořádku a on třeba jen zaspal. Venku začal foukat dost nepříjemný vítr a každou chvíli mělo začít pršet. Odporné počasí, zrovna teď musí být tak hnusně. Celou cestu k němu domů jsem se sama sebe snažila přesvědčit, že je vše v pořádku, ale jen co jsem stoupla na první schod domu, převálcoval mě špatný pocit. Opatrně jsem zaklepala a téměř okamžitě jsem uslyšela klapot podpatků.
,,Ariel..." řekla překvapeně Suzann, když mi otevřela dveře.
,,Kde je?!" vypadlo ze mě místo pozdravu a já za Suzanniným ramenem uviděla Sáru. Stála u schodů a tiskla k sobě bezhlavou panenku. Když ke mě obrátila hlavu rozbrečela se a utekla do druhého patra.
,,Suzann! Kde je?!" vykřikla jsem a v očích jsem ucítila slzy.
,,Ariel je mi to líto...je pryč." zašeptala sotva slyšitelně, mě se v tu chvíli podlomily nohy a já se musela zachytit rámu dveří abych neupadla.
,,Co? Ne...ne...to není pravda..." koktala jsem a snažila se zastavit ty proklaté slzy co se tlačily ven.
,,Je to pravda Ariel, nechtěl ti ublížit, proto se nerozloučil. I když...podle toho jak vypadal když včera přišel se s tebou rozloučil."

Všechno mi to pomalu začalo docházet, ty stíny v jeho tváři, to jak se na mě díval...to jak chtěl abych byla šťastná a pak ten polibek, ten polibek u nás...poslední polibek.
,,Ne..." vydechla jsem a pozadu došla až k jednomu z opěrných sloupů které držely malou stříšku nad dveřmi.
,,Odpusť mu to Ariel." zašeptala ještě Suzann a zavřela za sebou dveře. Všechno na mě v tu chvíli dopadlo a já se svezla na schody jejich domu. On odešel, opustil mě...
Se slzami které padaly po mém obličeji se spustil i déšť, jako kdyby se mnou plakala celá obloha.
,,Jayi..." vydechla jsem a přemáhala tu bolest v mém nitru. Trhalo mě to na malé kousíčky a já se snažila, opravdu jsem se snažila nepodlehnout ale nešlo to. Vzdala jsem boj sama se sebou a tak jak jsem tam seděla jsem ze sebe všechnu bolest pustila.

Obloha se s mým křikem rozdělila na dvě části a celou ulici osvětlil mohutný blesk.