♥Ahojky jen takové info na začátek, dala jsem si tu práci a sehnala od jedné super holky super song který se mi sem perfektně hodí. Přeju příjemný čtení :)♥

Hymn for the Missing - Red

písničku vložím přesně tam kde má být :)

Jay

Celou cestu k ní domů jsem se snažil abych jí nijak neprozradil, že už dnes v noci, za pár hodin odcházím. Zničilo by mě to, nedokázal bych od ní odejít. Vím to, měl bych jí to říct, rozloučit se, ale nedokážu to. Můžu jen zkusit zařídit to aby byla na pár okamžiků šťastná. Už u mě v pokoji jsem si slíbil, že na ní dám pozor, nehledě na to, že budu mít na zemi zákaz vstupu. Nedokážu jí opustit, jen tak jí tu nechat. Nezvládl bych to. Musím na ní dohlížet. Kašlu na všechno okolo, ona je teď pro mě nejdůležitější. Celou dobu jsem se zvládl držet v pozadí, celou dobu co po mě pokukovaly snad všechny holky ze školy. Vždy jsem se dokázal ovládnout a nepodlehnout. S ní? Neměl jsem šanci zvládnout tu touhu po ní. Byla dokonalá. Dokonce i teď když zamyšleně kráčela vedle mě, i teď byla dokonalá a já měl pořád chuť vzdát se všeho jen abych mohl být s ní.

Nemůžu, vím to moc dobře. Je to můj osud. Její osud je proti tomu světlo, život obklopený radostí a láskou. Já nejsem nic, jen vyvrhel, stín, démon. Nikdy jsem neměl dopustit aby se mi dostala tak hluboko pod kůži, trhá mě to zevnitř. Několikrát jsem jí to chtěl říct. Říct jí jak moc pro mě znamená, miluji jí. Ale ona mi to nedovolila, chápu jí. Myšlenka na to, že tohle není napořád ničí i mě.

,,Nad čím přemýšlíš?" zeptal jsem se jí abych nějak zahnal špatné myšlenky, teď jsem musel být silný, nesměl jsem jí dát ani špetku pochybností. Ruce měla v kapsách a zamyšleně kopala do sněhu co jí stál v cestě.
,,Nad vším. Proč to musí být takhle." zašeptala a já si až teď všiml mokrých cestiček na její tváři.
,,Ariel, vykašli se na to. Užívej si to co je teď. Máš celý život před sebou. Nezahazuj ho trápením."
,,Jenomže..." zastavila se a podívala se na mě. Neodolal jsem a palcem jí přejel po tváři abych z ní odstranil slzy.
,,Žádné výmluvy. Poslechni mě." s tím jsem jí políbil na čelo a musel jsem se silou držet abych i já nepovolil svým slzám stavidla. Pevně jsem stiskl víčka a zhluboka se nadechl. Pomohlo to. Na chvíli.
,,Nechci abys vůbec kdy odešel." řekla najednou a vrhla se mi kolem pasu. Okamžitě jsem jí stiskl v náruči a zabořil hlavu do jejích platinových vlasů.
,,Ariel..." vydechl jsem a své sevření jsem ještě zesílil jak se mi oči zalévaly slzami. Nikdy jsem nedával své emoce najevo ale s ní, kvůli ní...změnil jsem se vím to.
,,Neopouštěj mě."

Na chvilku mě to zarazilo, okamžitě jsem si myslel, že snad ví, že odcházím už dnes, ale nemohla to vědět. Kdo by jí to řekl když byla celou dobu se mnou?

,,Vždycky tu budu, to si pamatuj." řekl jsem a odtáhl se abych jí viděl do obličeje, nevzpomněl jsem si na ty proklaté slzy co mi utekly z očí a ona si jich všimla. Její obočí se stáhlo a svou drobnou ruku přesunula k mé tváři. Šel jsem jí naproti a přitiskl svůj obličej do její dlaně. Tenhle pocit nechci nikdy zapomenout, to jak se mi sevřel žaludek mě ale ničilo. Znovu jsem se musel zhluboka nadechnou abych dal do pořádku své emoce. Nesmím se před ní prozradit. Prostě nesmím.
,,Nevěřila jsem, že něco takového někdy uvidím." řekla smutným hlasem a palcem mi přejela pod okem aby tak smazala mokré cestičky.
,,Změnil jsem se Ariel. Ani já bych nikdy nepřiznal, že jsem něčeho takového schopný."
,,Proč mi to pořád připadá, že se loučíme?" zavzlykala a znovu mě objala. Protože to tak je. Ozvalo se moje svědomí a já musel polknout další hořké slzy.
,,Protože už jsi doma." řekl jsem a donutil se k úsměvu. Překvapeně se ode mě odtáhla a podívala se kolem. Stáli jsme na chodníku před jejím domem, který byl celý tmavý, jen v jednom okně se svítilo. Čekala na ní.
,,Už tě čeká." dodal jsem a ona se znovu podívala na mě. Trhalo mi to srdce na miliony kousíčků, nechtěl jsem jí opustit, ne takhle.
,,Nechceš jít ještě dovnitř?" zeptala se s nadějí v hlase a já nemohl ignorovat to náhlé vzpamatování mého zničeného srdce, naděje být s ní alespoň o chvilku déle mi dávala novou sílu.
,,Nejde to. Zítra ráno se uvidíme ve škole." konejšil jsem jí lží a sám před sebou jsem se propadal.
,,Dobře." přikývla mi a já věděl že se nebudu moct podívat do zrcadla, uvěřila mi. Vědomě jsem jí lhal i přes to, že vím, že mi tu zbývá posledních pár hodin.

Vzal jsem jí za ruku a vedl k jejímu domu, její babička vykoukla z okna, ale jediný kdo jí viděl jsem byl já. Na malý moment se zarazila jak chtěla něco říct, ale stačil jí jeden pohled do mé tváře a bylo jí vše jasné. Nemusel jsem mluvit, ona věděla kdo jsem, stačilo jí jen pokroucením hlavy dát najevo aby to nechala být a ta stará paní opravdu poslechla. Vystřelila jí ruka k ústům a ve tváři se jí objevil smutný výraz. Poznala to, musela to vědět, jinak by nepřikývla a okno zase pomalu nezavřela. Pomalu jsme vystoupaly po schodech a mě se vybavila vzpomínka na to jak jsem jí zachránil před pádem, tehdy ve mě probudila mou rychlost. Nemohl jsem si nevzpomenout na její výraz když jsem jí držel v náruči a ona se vpíjela do mých očí. Znovu se mi sevřelo hrdlo.

,,Děkuju za dnešek." řekla a mě tím probrala ze vzpomínek. Usmál jsem se, ona děkuje mě?
,,To já děkuju Ariel." oplatil jsem jí a ona se zadívala do země. Znovu na to myslela. Nemohl jsem dovolit aby poslední chvíle se mnou byla smutná, chtěl jsem aby byla šťastná, musí být šťastná. Nezasloužím s ani jednu její slzu.
,,Ariel, nech toho....prosím." zaprosil jsem, nemůžu se dál dívat na její smutný výraz. Zvedla ke mě hlavu a já už to nevydržel, prudce jsem jí k sobě přitáhl, vpletl ruku do jejích vlasů a políbil jí. Dal jsem do toho polibku všechno co jsem měl v sobě, chtěl jsem aby alespoň takhle věděla jak moc jí miluji. Nechtěl jsem na to myslet, ale znovu se mi před očima objevila vzpomínka na všechny chvíle co jsem byl s ní.

,,Sedí se ti dobře na tvém trůnu, sněhová královno?"

,,Ano a jestli mi nehodláš pomoct, tak si laskavě jdi svou cestou, královna nemá čas na poddané."

Tehdy jsem se po dlouhé době opravdu od srdce zasmál. Byla to úplně první vzpomínka na to jak seděla ve sněhu, tehdy poprvé jsem se musel pozastavit nad její krásou, a tehdy poprvé jsem si uvědomil, že to s ní nebudu mít lehké. Měla tak pronikavé oči, že jsem od ní musel utéct. Moje sněhová královna. Pak moje překvapení když jí sekretářka přivedla do mé třídy a další když jí učitel posadil hned vedle mě. Snažil jsem se, opravdu jsem se snažil nepodlehnout jí, ale nešlo to, prostě to nešlo. Když se jednalo o ní, byl jsem slabý, slabý sám proti sobě.

,,Já se tě nebojím, jsi neškodný!"

,,Jsem všechno Ariel, ale určitě nejsem neškodný!"
,,Jo, jsi pěkný pitomec!"

Moje malá lež co mě přivedla k ní domů, její údajně zlomený kotník. V duchu jsem se musel usmát. Až příliš snadno mi to celé prošlo. Ale byl jsem za to rád, tehdy jsem poznal, že to není jen tak obyčejná dívka a dokonce, že je to můj přesný protiklad. Ale ani to, že mě její polibky zabíjely mi nebránilo v tom se jí dotýkat a líbat jí. Když se teď dívám zpátky zatímco jí objímám a vychutnávám si svůj poslední polibek, ještě nikdy jsem se takhle rychle nezamiloval. Ona byla výjimečná a já jsem neskutečně rád za to, že jsem si po té nehodě znovu vzpomněl. Zapomenout na někoho tak výjimečného bych si nikdy neodpustil, i když by vše bylo jednoduší.

Nikdy bych nevěřil, že mě nechá zajít tak daleko a dá mi ten nejdokonalejší dárek na rozloučenou v podobě jejího překrásného těla. Když spala snažil jsem se zapamatovat každou křivku, každou jemnou vrásku na jejím obličeji a hebkost její kůže. Vzpomínky mě trhaly na kusy, ale nesměl jsem, nesměl jsem dát nic najevo.

,,Moje sněhová královna." zašeptal jsem když jsem opustil její dokonalé rty a opřel své čelo o to její. Pořád zrychleně dýchala a její horký dech mě hladil po tváři.
,,Navždy Jayi, nezapomeň." prudce jsem otevřel oči, znovu jsem měl pocit, že to ví, ale pohled do její upřímné tváře mě ujistil o tom, že neví. Byla šťastná, alespoň pro tento okamžik.
,,Běž dovnitř." zašeptal jsem a políbil jí na čelo jako už několikrát za ten večer. A jako už několikrát jsem musel zadržovat slzy které se zase hlásili o slovo.
,,Dobrou." řekla mi nazpátek a usmála se. Ten úsměv jsem si hodlal vpálit do duše. Už nikdy ho nechci zapomenout.
,,Dobrou Ariel." odpověděl jsem jí a přemáhal své sevřené hrdlo. Sledoval jsem jak ode mě odchází a otevírá dveře. Z posledních sil jsem se držel na místě, abych se k ní nerozběhl. Poznala by, že se něco děje a to jsem nechtěl. Naposledy se na mě usmála a zavřela za sebou dveře.

Trvalo mi jen pár minut dostat se na okraj útesu který obklopovalo divoké moře. S bušícím srdcem jsem klesl na kolena a snažil se z plných plic vyřvat tu bolest co mě zabíjela. Slzy už neměly nic v cestě a já je nechal, nechal jsem je volně padat a přál si aby to skončilo. Umíral jsem, v tu chvíli jsem ztratil svůj smysl proto dobro ve mě. Už nikdy nedovolím aby mě něco takového zasáhlo. Ona je jediná a jedinou navždy zůstane.

V tenhle moment jsem si opravdu přál zemřít. Zemřít bolestí, pro ní. Pro mou sněhovou královnu. Pro mou Ariel.