Jestli jsem si myslela, že nevypadám jako vyplašené kuře tak jsem se nepochybně mýlila. Měla jsem totiž až neskutečný strach a byla jsem si naprosto jistá, že můj vyplašený výraz to dá všem vědět. Tolik k mé snaze, neztrapnit se hned na začátku. Po tom co mě ta ženská vtáhla do třídy jsem to málem korunuvala ještě zakopnutím, ale asi při mě stáli všichni strážní andělé z okolí a já to ustála bez následků.
,,Děkuji slečno Steelová, už se o ní postarám." řekl milým hlasem starší pán po mém boku. Na něj jsem byla ochotná se podívat, to se o zbytku třídy říct nedalo. Pohledu na moje nové spolužáky jsem se vyhýbala jak jen jsem mohla. Jen co za sekretářkou Steelovou zaklaply dveře, zmocnila se mě snad ještě větší panika než předtím. Cítila jsem se jako kdyby mě hodila přes palubu mezi žraloky.
,,Tak ty jsi Ariel, že?" Zeptal se světlovlasý muž po mém pravém boku, já přestala hypnotizovat dveře jako kdyby z nich měl vyjít superman a zachránit mě, a věnovala mu pozornost.
,,Ano." Šeptla jsem tak potichu, že jsem si na chvilku myslela, že jsem to ani neřekla nahlas.
,,Dobře, nebudu tě tu trápit, běž si sednout vedle Jaye a začneme." S tím ukázal rukou do zadní lavice kde seděl...co? Jakmile jsem se konečně odhodlala obrátit hlavu ke třídě, abych zjistila kam si mám sednou, nejradši bych to vše vzala zpět. V lavici kam mi ukázal učitel totiž neseděl nikdo jiný než ten kluk co mě dneska už dvakrát zachraňoval. Jay, alespoň vím jak se jmenuje. Vůbec mi nevěnoval pozornost, díval se z okna, dokonce ani když jsem si k němu sedla se na mě nepodíval. Zvláštní a já si myslela že je alespoň trochu přátelský, zřejmě jsem se zmýlila.
,,Tak otevřete si učebnici na straně padesát dva a opište si ten odstavec do sešitu."
Informoval nás učitel a většina třídy ho poslechla. Když říkám většina, myslela jsem všechny kromě mého souseda. Na malý okamžik jsem se nad tím pozastavila, ale když on nejevil zájem o mě hodlala jsem mu to stejnou měrou oplatit.

Sundala jsem si kabát, který jsem přehodila přes opěradlo židle a vyhrabala z batohu učebnici. Když jsem se zvedala od tašky ucítila jsem jeho pohled.
,,Co je?" Zašeptala jsem směrem k Jayovi, který se na mě mračil. Ani neodpověděl a po vzoru zbytku třídy si nalistoval příslušnou stranu a začal psát. Jen jsem nad jeho chováním pokroutila očima a taky otevřela sešit. Nechápala jsem proč se najednou chová takhle, ale nehodlala jsem to zjišťovat. Už když jsem ho viděla poprvé tak mě děsil a teď to ještě znásobil.

Hodina uběhla skoro raketovou rychlostí a aniž bych si to uvědomila zazvonilo na přestávku. Líně jsem zvedla hlavu a pozorovala lidi kolem. Upoutal mě pohled jedné drobné černovlasé dívky, se zájmem si mě prohlížela. Usmála jsem se na ní a to jí zřejmě dodalo odvahu aby se zvedla ze svého místa a zamířila rovnou ke mě.
,,Ahoj já jsem Lina." Představila se a pohledem zabloudila k Jayovi. Neuniklo mi, že i ona z něj má strach. Minimálně se zatvářila poněkud vyplašeně.
,,Já jsem Ariel." Opětovala jsem jí představení a ona se posadila do lavice přede mnou.
,,Máš moc krásné vlasy. Ty jsou barvené?" Zeptala se se zájmem a kluk vedle mě se uchechtl. Okamžitě jsem k němu otočila hlavu a Lina udělala to samé.
,,Je ti něco k smíchu?" Zavrčela jsem na něj a on se na mě pronikavě podíval. Ach kde že to jsem? Jeho oči způsobovaly zástavu mého srdce.
,,Jistě že ne sněhová královno." Odvětil a zvedl se ze svého místa. Jakmile zmizel ve dveřích Lina se na mě zvědavě podívala, jako kdyby nevěřila že jsem na něj vážně promluvila.
,,Ne ty jsou přírodní." odpověděla jsem na její předchozí otázku a ona jako kdyby se probrala z transu.
,,Ty znáš Jaye?" zajímalo jí a já si povzdechla.
,,Ne, jen jsme se potkaly cestou do školy a pak i tady na chodbě." odpověděla jsem jí po pravdě a ona na mě vykulila své hnědé oči.
,,Děsí mě. Nikdy s nikým nemluví."
,,,,Jo mě taky děsí, ale nebudu mu dávat šanci toho využít."
To jí donutilo se nepatrně usmát.
,,Máš s kým jít na oběd?" zeptala se najednou a já zavrtěla hlavou, ani jsem nevěděla kde tu je jídelna.
,,Tak můžeš jít se mnou jestli teda chceš."
,,Jasně, moc děkuju." přijala jsem její nabídku a ona se usmála, ale teď takovým velkým hřejivým úsměvem. Pak znovu zazvonilo na hodinu a Lina odešla zpět na své místo. Neunikl mi ještě jeden pohled, který se na mě díval. Patřil blond dívce celé v růžovém, která si mě zamračeně měřila. Jakmile si všimla, že jí sleduju trhla hlavou a dívala se před sebe. Co jsem jí jako udělala?

Jay

Proč na tu holku všude narážím? Mám si od všech držet odstup, ale copak to jde když je mi všude v patách? Jak jí můžu ignorovat, když sedí vedle mě a každou chvíli mě sleduje těma krásnýma očima? Musím se vzpamatovat, není nic víc než jen další holka v mojí třídě a já mám tu smůlu, že jí ten idiot posadil vedle mě. Vlastně ani neměl moc na výběr, jediné volné místo bylo právě to v mojí lavici.

Se zazvoněním na hodinu jsem se musel i přes můj odpor vrátit do třídy a čelit jí další zničující minuty. Její vlasy mě sváděly k tomu abych je sevřel mezi prsty a zjistil jestli jsou opravdové. Jak se mohla v mém temném světě objevit tak nádherná dívka? Přirovnání ke sněhové královně se k ní opravdu hodilo, chyběla jí jen koruna z ledu. Chtěl bych zjistit jestli má z ledu i srdce, ale nesmím, nemůžu. Za pár měsíců se musím přidat k mé rodině a pak už pro mě bude tenhle svět jen vzpomínkou.
Sedl jsem si zpět na své místo a neuniklo mi, že se na mě Ariel dívá.
,,Co je?" zavrčel jsem.
,,Proč to vypadá že se tě tu každý bojí?" zeptala se medovým hlasem.
,,Protože mají důvod, a ty bys udělala nejlíp kdybys dělala to samé."
Zamračila se, určitě se mě taky bála, vím co vzbuzuju v lidech, ale ona se rozhodla, že se mnou prostě bude bojovat.
,,Já se tě nebojím, jsi neškodný!" zahlásila sebevědomě a teď jsem se pro změnu zamračil já. Očividně jí můj výraz vyvedl z míry.
,,Jsem všechno Ariel, ale určitě nejsem neškodný!"
Opravdu se mi zdálo, že se před mým pohledem snaží schovat někam pod lavici, jenže se to během vteřiny změnilo a ona se narovnala v zádech.
,,Jo, jsi pěkný pitomec!"
Chtěl jsem jí na to něco odpovědět, ale k mé smůle zrovna přišel učitel a zavolal si mě k sobě.