Nechápavě jsem na něj zírala a snažila se popadnout dech, který se mi zasekl někde, mě neznámo kde. Buďto jsem dneska extrémně nechápavá nebo jsem něco zaspala, ale co se tu to děje?
,,Ty sis zapomněl vzít nějaký prášky?"
,,Ne, proč?" odpověděl mi, ale dál sledoval to co vykládá učitel.
,,Protože žádný rozumný člověk by tvoje srdce nemohl pokládat za poklad."
Tak teď jsem mu to nandala. Sice jsem nemluvila tak docela pravdu, ale na tom teď nezáleželo. Překvapeně se na mě podíval, ale já jsem hned otočila hlavu k tabuli.
,,Au." řekl jen a já se škodolibě usmála. Dostala jsem ho.
,,Ariel, co děláš po škole?" vypadlo z něj asi po půl hodině usilovného snažení sledovat učitele.
,,Cože?!" řekla jsem překvapeně. On se ptá co dělám po škole? Co na mě zase chystá?
,,Ptám se co děláš po škole, co je na tom nepochopitelného?"
,,Já..jen, že...je to divný." vysoukala jsem ze svého sevřeného hrdla.
,,Ty jsi nervózní? Nebo se mě bojíš? Není to tak dlouho co jsi mi řekla, že jsem neškodný."
Tahle věta mi vyrazila dech, jak si to může pamatovat? Vždyť....vždyť si nemá pamatovat nic! Nervózně jsem si začala poklepávat tužkou o druhou ruku. Dělala jsem to vždy když mě něco rozhodilo. Je možný, že si pamatuje všechno?
,,Jak tohle víš?" zeptala jsem se, ale nepodívala se na něj, na to jsem neměla odvahu.
,,Zdálo se mi o tobě."
Tak tohle je divný, jemu se zdálo o mě? Ale na jeho obranu, mě se o něm taky zdálo. Zatraceně co když se mu vrátí paměť úplně? Nebo už se mu vrátila?
,,Přestaň s tím." probral mě z myšlenek jeho hlas a já se na něj podívala. S čím mám přestat?
,,Přestaň s tou tužkou." vypadlo z něj hned co uviděl můj nechápavý výraz. Poslechla jsem a on vzal mou ruku do svojí, následovala jsem jeho pohled. Celý hřbet ruky, do kterého jsem si zuřivě klepala, jsem měla zarudlý. Vůbec jsem si to neuvědomila.
,,Už to nikdy nedělej." zašeptal a přejel svým palcem po hranách kloubů, zabolelo to, ale to, že mě držel za ruku to bohatě vyvážilo. Měla jsem zase ten krasný pocit, jako u mě doma, když mě objímal. Nemysli na to, děláš si to ještě těžší! Ozval se můj vnitřní hlásek a já se znovu probrala z toho do čeho jsem upadla díky jeho doteku. Podívala jsem se mu do tváře a on udělal to samé takže se naše oči zase spojily. Bože jak se od něj mám držet dál, když pokaždé když se na mě podívá ztrácím pevnou půdu pod nohama?
Neochotně jsem vyndala ruku z té jeho a schovala jí pod lavicí.
,,A ty už na mě nesahej." zašeptala jsem a slyšela jeho zavrčení. Zbytek hodiny už se mnou nepromluvil. Nevěděla jsem jestli je naštvaný nebo zklamaný, nebo oboje? Mrzelo mě to, nechci se k němu tak chovat, jenže nemám na vybranou.

Jay

Líbilo se mi jí provokovat, ale to jak se ode mě odtáhla se mi už líbilo míň. Nevěděl jsem proč to tak je, ale vadilo mi, že se najednou chová tak odtažitě. To že bych to měl dělat taky mě nezajímalo, nikdy jsem se nesmířil s tím, že mám být vyvrhel a nehodlám to nikomu zlehčovat. Chtěl jsem se jí alespoň omluvit, ale hned jak zazvonilo na přestávku zmizela společně s Linou někam pryč. Zatracený holky, všude musí chodit spolu.
Vrátili se teprve až když zazvonilo na další hodinu a já jsem si nemohl nevšimnout toho, že má Ariel zarudlé oči.
,,Co se stalo?" zeptal jsem se jí opatrně jen co si sedla.
,,Do toho ti nic není!" zavrčela na mě a ani se neobtěžovala na mě podívat. Do háje, můžu za to snad já?
,,Chtěl jsem být milej, evidentně o to nestojíš."
Jen se na mě vražedně podívala a pak otočila hlavu k tabuli. Hodlala mě ignorovat a mě to neuvěřitelně vytáčelo.
,,Ariel, řekni mi co se stalo." zkusil jsem to znovu asi po půl hodině. Neodpověděla a vypadala, že je duchem nepřítomná.
,,Ariel." řekl jsem víc nahlas a ona na mě překvapeně otočila hlavu.
,,Co? Co je?" vysoukala ze sebe a já si jí jen přeměřil pohledem. Co to s ní tak najednou je?
,,Co to s tebou je?"
,,Řekla jsem ať se nestaráš." vydechla unaveně a opřela si hlavu o hřbet ruky. Vypadala opravdu vyčerpaně.
,,Proč vypadáš jako kdybys týden nespala?" když jsem to dořekl, zavřela víčka a vypadala, že snad spí.
,,Protože jsem strávila skoro týden u jednoho pitomce kterýho nejspíš m...kurva!"
Hned jak si uvědomila co řekla, zavřená víčka otevřela a během sekundy si celý obličej schovala do dlaní. Už vůbec nevypadala unaveně. Cože to teď řekla?
,,Co tím myslíš? Dořekni to." naléhal jsem, vzal jí za ruce a otočil k sobě. Měl jsem dojem, že se buďto každou chvíli zhroutí nebo uteče.
,,Nedotýkej se mě!" vykřikla až moc nahlas a několik lidí se na nás otočilo. To bylo jako znamení k jejímu útěku, zvedla se a vyběhla ze třídy. Všechny oči se teď otočili na mě. Co jsem měl dělat? Chtěl jsem jít za ní a to jsem taky udělal.
,,Půjdu za ní." řekl jsem směrem k učiteli a ten jen kývl.

Když jsem ale vyběhl na chodbu, vůbec jsem nevěděl kde jí hledat. Zavřel jsem oči a snažil se jí najít vnitřním zrakem, ale hustá mlha mě nikam nepustila.

,,Sakra, vážně do mě dneska musí všichni narážet?" Povzdechl jsem si a pomohl jí na nohy.
,,Promiň, ale musím najít pomoc." Vykřikla na mě omluvu a chtěla jít dál, já jí ale zastavil.
,,Kde je?" Zeptal jsem se, ona okamžitě pochopila o kom je řeč a nedůvěřivě si mě změřila pohledem.
,,Co je ti po tom? A teď mě laskavě pusť!" Odporovala mi, ale já se vzdát nehodlal.
,,Chtěla jsi najít pomoc tak tady jsem, teď mě k ní doveď, nebo si jí najdu sám."
Ještě chvíli přemýšlela, ale nakonec souhlasila a dovedla mě do opuštěné části budovy. Sice jsem věděl kde Ariel je, ale bylo by divné přijít tam jen tak náhodou. Když jsme k ní dorazily, zvedla hlavu a mě neunikl její podrážděný pohled.
,,To jsi vážně v celé škole nenašla nikoho jinýho, než tohohle pitomce?!" Nadávala Lině, a ta se jen omluvně usmála.
,,Promiň, ale vrazila jsem do něj na chodbě a nechtěl..."

,,Fajn konečně nějaká užitečná vzpomínka." řekl jsem jen co má divná vidina skončila. Už jsem se smířil s myšlenkou, že jí znám, ale prostě si na ni nepamatuju. O to víc jsem chtěl vědět, co všechno jsem zapomněl.