Ariel

Bože tohle jsem mu udělala já? Jak jsem něco takového mohla dovolit? Už nikdy mu nesmím ublížit, rozhodla jsem se správně, nesmí si na mě znovu vzpomenout. Za pár dní odjede a vše bude v pořádku. Nebude, budeš tu sama, bez něj. Někdy bych sama sebe za takový myšlenky nejradši zabila. Vždyť...vždyť se nic nestalo, nemá mi být co líto. Ano, přiznávám záleží mi na něm, ale právě proto ho musím nechat jít. Musím ho před sebou chránit.
  ,,Ariel?'' uslyšela jsem jeho krásný hluboký hlas a zvedla k němu hlavu.
  ,,Hm." vysoukala jsem ze sebe přiškrceně.
  ,,Sundej ze mě ty prsty."
Až teprve potom jsem si uvědomila, že se ho dotýkám. Vykulila jsem oči a rychle stáhla svou ruku k tělu. Zrovna teď jsem musela být rudá až na zádech. Má uvěřit tomu, že jsem jen jeho spolužačka a já si ho tu osahávám, bože můj!
  ,,Promiň, já jen...nechala jsem se unést."
  ,,Jo to vidím, ale už to nedělej, jinak za sebe neručím."
  ,,Co?!" 

Jak jako neručí?! Tohle vypadá hodně blbě, chce se mi to zkusit znovu, sakra tak ráda bych věděla co tím myslel.
  ,,Říkám abys to už nedělala, tak to nedělej. Jestli tu chceš zůstat, pořád se s tebou rád podělím o postel, ale jestli chceš jít konečně domů, což jsi ostatně měla udělat už před pár hodinama, bránit ti nebudu."
On mi vážně nabízí to, abych s ním spala v jedné posteli? Kdo z nás je větší blázen? Určitě by mi to nenabízel, kdyby věděl, že to já jsem ho málem zabila. Bože, on mě políbil, a málem kvůli tomu umřel, co za zrůdu to jsem? Znovu jsem cítila ty zatracené slzy a radši se rychle otočila. Nepotřebovala jsem aby se začal zajímat o to proč se mé slzy mění v ledové krystalky. Nehledě na to, že jsem to nevěděla ani já sama.
  ,,Ariel? Co se děje?" zeptal se a já se modlila aby ho nenapadlo mě k sobě obrátit. Musela jsem pryč jinak hrozilo, že mu to všechno vyklopím.
  ,,Nic...nic jen...už půjdu."
  ,,Přestaň mi lhát zatraceně! Nejsem malý děcko!" vykřikl najednou, popadl mě za rameno a silou k sobě obrátil. Chtěla jsem od něj ustoupit, ale uvěznil mě svým tělem u zdi. No, a jsem v...háji!
  ,,Nech mě jít prosím." řekla jsem, ale moje vlastní vzlyky mu musely prozradit co se děje.
  ,,Ariel, co se stalo?" zeptal se potichu a moje oči si našli ty jeho, tenhle tón jeho hlasu jsem znala. Už to nebyl ten odtažitý Jay, tohohle jsem měla ráda a možná i milovala.
  ,,Nic se neděje, všechno je tak jak má být."
  ,,Tak proč brečíš?" zeptal se a palcem mi setřel jednu ze slz, která byla k mému štěstí v normálním skupenství. Neubránila jsem se tomu a zavřela oči, jeho dotek mi tolik chyběl.
  ,,Řekni něco, nebo udělám nějakou hloupost." zaprosil a já okamžitě otevřela oči, byl od mé tváře sotva pár centimetrů a díval se mi na rty. Tohle musím nějak zastavit, ale jak?
  ,,Nedělej to." vydechla jsem a on zvedl oči k mým. Byla jsem zklamaná a šťastná zároveň, nemůžu mu to dovolit, tentokrát nesmím být sobec.
  ,,Proč?" zašeptal a já si uvědomila, že jsem si vůbec nepomohla, pořád jsme tak kde jsme byly.
  ,,Já..." začala jsem, ale když jsem uviděla, že se jeho rty nepatrně pootevřely, ztratila jsem myšlenku. Sakra, vždyť já to chci taky! Znovu mu ublížíš Ariel, buď rozumná. Nemusí mít tolik štěstí a zabiješ ho. Ty slova mě dokonale probudily z očarovaní. Zavřela jsem oči a když jsem je otevřela, už jsem věděla jak ho zastavit. Možná.
  ,,Tohle jsem ti udělala já, nechci aby se to opakovalo!" s tím jsem ho od sebe silou odstrčila a on o dva kroky ustoupil. Toho jsem hodlala využít a rozběhla se ke dveřím, bohužel jsem nepočítala s tím, že mě bude chtít zastavit.
  ,,Stůj!" zakřičel na mě a já hrůzou ztuhla. Rychlými kroky přešel přímo přede mě a propaloval mě svýma temnýma očima. Bože, dokonce i teď je tak neuvěřitelně krásnej.
  ,,Co jsi to teď řekla?"
Na sucho jsem polkla, tohle jsem mu evidentně neměla říkat.
  ,,Já...zatraceně, nech mě jít. Tohle není správný rozumíš?"
  ,,Nerozumím, chci abys mi to vysvětlila." ach, sakra. Chytla jsem se do své vlastní pasti, jak se z tohohle dostanu?
  ,,Nemůžu ti to vysvětlit, prostě mě nech jít!"
  ,,Neodejdeš dokud mi to neřekneš." řekl chladně a dál se na mě díval. No a teď jsem v ještě větší kaši než předtím. Jak mu mám cokoliv říct, když pozná, že mu lžu? No, ale zkusit to musím. V nejhorším případě ho naštvu ještě víc.
  ,,Já...já mám kluka. Miluju ho a ty ses na mě bez varování vrhl, odstrčila jsem tě a tys narazil na potrubí s tekutým dusíkem." vychrlila jsem ze sebe první co mě napadlo a doufala jsem, že mojí lež neprokoukne.
  ,,Ty...ty máš kluka?" vypadlo z něj po chvíli, která mi připadala nekonečná.
  ,,Ano. Nech mě jít prosím."
On mi to opravdu uvěřil? Asi ano, protože jeho pohled se během sekundy změnil.
  ,,Omlouvám se Ariel." zašeptal a ustoupil mi z cesty. On tomu opravdu uvěřil, kdybych nebyla sama ze sebe zklamaná, poplácala bych se po rameni.
  ,,To nic, jsem ráda, že jsi to přežil."

Po tom co jsem mu takhle hnusně zalhala jsem se cítila ještě hůř než předtím. Udělala jsem z něj zmetka, který se na mě vrhl. Jsem ještě větší zrůda než jsem si myslela.
  ,,Odpusť mi to co jsem udělal."
Musela jsem od něj odvrátit oči, najednou už nebyl tak sebejistý jako dřív, teď se sám za sebe styděl. Měla jsem neuvěřitelnou chuť vzít všechno zpět. Nechci aby si tohle o sobě myslel.
  ,,Nic se nestalo. Kamarádi?" s tím jsem natáhla ruku a on si jí trochu nedůvěřivě prohlížel. Pak jí ale stiskl a podíval se mi do očí.
  ,,Kamarádi." zamumlal a mě se hroutil celý svět. Nevím komu jsem ublížila víc, jestli sobě nebo jemu. Ale v koutku duše jsem věděla, že jsem udělala správnou věc.