Jay

Když jsem znovu otevřel oči, byl pořád den, jenže problém byl v tom, že jsem nevěděl jestli je to ten samý den, nebo další. Jako na zavolanou se ve dveřích objevila máma.
,,Už jsi vzhůru?" zeptala se sotva postřehla, že se na ní dívám.
,,Jo, hodláte mě zase uspat?" zabručel jsem na ní a ona se posadila na kraj postele.
,,Jak je ti?" zajímala se a já protočil očima. Nikdy se o mě tolik nestarala, co ta péče?
,,Jde to, jen se mi špatně dýchá."
,,To bude tím zraněním." zašeptala a já překvapeně nadzvedl hlavu.
,,Jaký zranění?"
,,Skoro jsi umřel Jayi, málem ti zamrzlo srdce."
Cože? Co je to za blbost? Jak by mi mohlo zamrznout srdce?
,,Co to vykládáš za nesmysly?" s tím jsem položil hlavu zpět do polštářů. Proč jsi nepamatuju co se mi stalo? Celé to je divný, a co byla zač ta holka?
,,Ukážu ti to, ale nemůžu ti víc říct." pak se ke mě naklonila a stáhla mi přikrývku z hrudníku. Vytřeštil jsem sám na sebe oči.
,,Co to do hajzlu je?!" vykřikl jsem a ruka mi vystřelila na hruď. Celý hrudník jsem měl posetý modrofialovými čárami. Vypadalo to jako moje žíly, ale byly tak neuvěřitelně viditelné. Skoro to vypadalo že mi je tam někdo namaloval.
,,To je to, proč jsi málem umřel. Jayi jsi démon co tě to napadlo!"
,,Co mě napadlo?"

Máma si rychle zakryla pusu, zřejmě mi řekla něco co neměla.
,,,Nemůžu ti říct víc, jak už jsem řekla, dala jsem slib. Jsem ráda, že jsi to přežil a tohle se už nesmí opakovat. I když mě to mrzí, nesmíš se dozvědět pravdu. Ohrozilo by to celou rodinu."
Co to jsou za bláboly? Co jsem udělal?
,,Proč můj hrudník vypadá takhle?"
,,Už jsem řekla, málem ti zamrzlo srdce a ten led se přenesl i na okolní žíly a tepny, už nikdy to nezmizí."
,,Jak se mi to stalo?"
,,Byla to nehoda a ty jsi udělal hodně špatný krok."
,,Ale jaký?!" ztrácel jsem trpělivost, tohle zatajování informací nenávidím.
,,Uklidni se chlapče, bude lepší když víc nebudeš vědět."

To už jsem nemohl vydržet a vzteky se posadil, z ramen se mi vytrhaly hadičky a ty na rukou jsem si vytrhl sám. Nehodlám tu být už ani minutu.
,,Co to děláš?!" vykřikla matka a s hrůzou mě sledovala.
,,Myslíš si, že mě tu můžeš držet, když mi ani neřekneš proč? Seru na to! Odcházím!" zvedl jsem se z postele a protože mě moje nohy neposlouchaly, musel jsem se přidržet jednoho z přístrojů. Kde je moje síla, když jí potřebuju? Určitě za to můžou ty sedativa.
,,Okamžitě si lehni zpátky!" zakřičela na mě máma výhružně a já se jen usmál, tohle mi nikdy strach nenahánělo.
,,Potom mi řekni co se doopravdy stalo!"
Moje nohy mě konečně začaly poslouchat a já rychlým krokem přešel až k ní. Bála se mě a udělala dva kroky dozadu. Uvěznil jsem jí svými pažemi tak, že nemohla utéct.
,,Jayi, jsem tvoje máma." zašeptala sotva slyšitelně když jsem od ní byl jen pár centimetrů. Mohl jsem v jejích očích vidět svůj odraz a to co jsem viděl by vyděsilo i mě. Moje oči byly celé černé a rysy ve tváři se mi prohloubily.
,,Bože, jde to rychleji než jsme myslely!"
,,Jayi, pusť jí!" uslyšel jsem jemný ale naléhavý hlas, znal jsem ho, ale odkud? Zavřel jsem oči a snažil se vzpomenout.
,,Je to tvá matka." ozvalo se blízko mě a pak jsem ucítil chlad, chlad na svém rameni. To je divný, to je hodně divný. Otočil jsem hlavu a viděl tu dívku co tu byla když jsem se probral, ruku měla položenou na mém rameni a dívala se na mě. Její oči měli tak neuvěřitelnou barvu, byly jako zimní obloha.

Pustil jsem matku ze svého sevření a svou pozornost přesunul k dívce co vypadala jako sněhová královna.
,,Co jsi zač?" zavrčel jsem na ní a celým tělem se k ní otočil. O krok ode mě ustoupila, bála se mě?
,,Jsem Ariel, jsme spolužáci, sedíme v jedné lavici."
To vysvětluje to proč mě sem přivedla zrovna ona. Proč si na ní nepamatuju? Na někoho takového bych přeci nezapomněl. Je tak nádherná.
,,Co se mi stalo?" zeptal jsem se a ona se ihned podívala na mou matku, tady něco nehraje. Ty dvě musí být domluvené. Do prdele!
,,Pravdu!" zasyčel jsem a udělal pár kroků k ní, neměla kam utéct tak alespoň hledala záchranu očima. Dívala se všude kolem sebe, jen ne na mě.
,,Ariel!" vykřikl jsem a ona ztuhla. Pak se mi zadívala do očí a já se ztratil v ledové pustině. Co to se mnou dělá? Sakra jsem démon, nesmím si s nikým nic začít. Vzpamatuj se Jayi!
,,Já, já nevím, našla jsem tě v bezvědomí." hlas se jí třásl a celé tělo se jí chvělo.
,,Lžeš, ale nechám to být. Vypadni." přikázal jsem jí a uhnul jí z cesty, potřeboval jsem aby zmizela, její přítomnost mě zneklidňovala. Zběžně se podívala na mou mámu a pak zmizela za dveřmi.
,,Nebuď na ní tak tvrdý. Nezaslouží si to." poznamenala máma a já se k ní otočil.
,,A já si zasloužím vaše lži?" zabručel jsem a opřel se o stěnu, bylo mi slabo.
,,Co je ti?"
,,Je mi mizerně, nech mě na pokoji."
,,Měl by sis lehnout." výjimečně jsem jí musel dát za pravdu, cítil jsem se tak zatraceně slabý. Poslechl jsem a odebral se zpět do postele.
,,Jak dlouho jsem byl mimo? " zeptal jsem se se zavřenými víčky.
,,Čtyři dny." uslyšel jsem a v duchu se zamračil. Můj odchod se blížil a to mě štvalo.
,,Musím jít domů, tvůj otec se musí dozvědět, že tvoje přeměna jde rychleji než jsme mysleli."
,,Hm." zahučel jsem a usnul.

Ariel

Bože, šel z něj takový strach. Proč mě tak děsí? Dřív by mi nikdy neublížil, ale teď jsem si tím nebyla vůbec jistá. Sedla jsem si v místnosti s křesly a čekala na Suzann. Nemusela jsem čekat dlouho.
,,Ariel neměj mu to za zlé. Takhle se chová vždycky." promluvila ke mě něžně a sedla si do křesla naproti.
,,Suzann, nevím jestli to zvládnu."
,,Vím, že je to těžké děvče, ale oběma nám jde o to aby byl v bezpečí."
To já vím, ale pořád mě to k němu táhne. Jak se zvládnu tvářit, ze se nic nestalo?
,,Za jak dlouho odchází?" zeptala jsem se po chvíli a Suzann na mě vykulila oči.
,,Ty o jeho odchodu víš?" vysoukala ze sebe překvapeně.
,,No ano, říkal mi o tom."
,,Podle všeho, už příští týden." to zase překvapilo mě. Takhle rychle?
,,Dobře." zašeptala jsem smutně a ona mě vzala za ruce.
,,Přejde to, věř mi." konejšila mě a mě to bolelo o to víc. Už nikdy ho neuvidím.
,,Ariel, není vám souzeno být spolu. Jay to věděl. Měl se držet zpátky a ne tvé city ještě prohlubovat."
,,Jaké city?!" vykřikla jsem, ale asi jsem věděla o čem mluví.
,,Nemusíš se za to stydět děvče. Jsi hodná a krásná dívka, kdyby to mohlo být vše jinak, byla bych šťastná, že si můj syn vybral někoho jako jsi ty. Bohužel, vše je proti vám."

Poraženě jsem si schovala hlavu do dlaní, proč musí být všechno tak zamotané?
,,Musím jít zlatíčko, snad se ještě někdy potkáme. Ty bys měla jít taky, byla jsi tu celou dobu co byl v bezvědomí, babička už bude mít starost."
,,Volala jsem jí, byla naštvaná, ale chápe to. I ona mi říkala, že se s ním nemám stýkat. Měla jsem jí poslechnout."
,,Pozdě litovat našich chyb drahá. Věřím, že by s tebou byl Jay šťastný." potom mě pohladila po vlasech a odešla. Já jsem se schoulila do klubíčka v křesle a povolila svým slzám výstup z mých očí. Bylo mi mizerně.