,,Babi, opravdu musím změnit školu? Mě se v tamté líbí a mám tam kamarády."
,,Ariel, vím, že tam žádné kamarády nemáš, navíc v té nové škole se ti bude dařit lépe, je přímo zaměřená na tvůj obor. Dalo mi hodně práce tě tam dostat dítě, tak netrucuj, vem si batoh a už ať jsi pryč."

Moje babička byla laskavá žena se stříbrnými vlasy, krásnou tváří a vlídným srdcem, ovšem to jak mi organizovala život mě mírně řečeno rozčilovalo. Nemám ráda změny a nová škola? To je sakra velká změna. Nechtěla jsem se s ní dál dohadovat tak jsem popadla svůj světle modrý batoh, oblékla si bílý kabát a vyrazila vstříc nové škole. Miluji zimní barvy, všechny barvy světle modré, bílou a stříbrnou. Na základní škole mi říkali ledová královna, pro mé platinové vlasy, světle modré oči a pleť bílou skoro tak jako led. Mě to nikdy nevadilo, líbila jsem se sama sobě taková jaká jsem byla a nic mě nemohlo donutit se změnit.

Bylo krásné zimní ráno, všude kolem se válely hromady sněhu a lidé se je snažili dostat od svých domů. Děti z toho měli očividně legraci, v závějích dělaly andělíčky a pořádaly sněhové bitvy. Procházela jsem kolem jednoho z domků v naší ulici když mě zasáhla sněhová koule přímo do hlavy, zavrávorala jsem a zakopla o kupku sněhu a svalila jsem se do mnohem větší která jí následovala. Dopadla jsem do ní obličejem napřed takže jsem měla sníh doslova všude. Neohrabaně jsem se zvedala z té ledové pasti, ale nějak se mi dařilo zahrabávat se čím dál tím víc do středu. Potichu jsem zaklela a máchala kolem sebe rukama abych se nějak vyhrabala.
,,Jsi v pořádku?" ozvalo se nade mnou a já se s velkým úsilím otočila směrem odkud ten hlas přicházel.
,,Vypadám na to?" zabručela jsem a snažila se postavit na nohy. To se mi ale opět nepodařilo a zadkem napřed jsem si sedla znovu do té hromady. Rezignovaně jsem si založila ruce na prsou a odfoukla si vlasy z obličeje. Až teprve potom jsem uviděla toho člověka co na mě mluvil a jsem si téměř jistá že jsem otevřela pusu. Nade mnou stál vysoký černovlasý kluk, s temným pohledem a silou vůle se držel aby se nerozesmál.
,,Sedí se ti dobře na tvém trůnu, sněhová královno?" neodpustil si poznámku a mě se hned vrátily vzpomínky ze základky. Zamračila jsem se.
,,Ano a jestli mi nehodláš pomoct, tak si laskavě jdi svou cestou, královna nemá čas na poddané."

To už ho definitivně rozesmálo a já uslyšela ten nejkrásnější smích na světě. Podle prvního dojmu jsem myslela, že se ani nedokáže smát, ale to se teď změnilo. Opravdu jsem se snažila tvářit vážně a zamračeně, jenže jeho smích byl neuvěřitelně nakažlivý. Netrvalo dlouho a začala jsem se smát taky, muselo to vypadat opravdu komicky.
,,Pojď pomůžu ti ven." řekl a než jsem stačila zaprotestovat, protože bych to určitě zvládla sama, vzal mě za ruku a obrovskou rychlostí mě zvedl na nohy. Moje nešikovnost o sobě zase dala vědět a tím rychlým pohybem jsem skončila přímo v jeho náruči. Srdce se mi rozbušilo neuvěřitelně nahlas, až jsem měla strach že zboří domy okolo, nebo alespoň spustí lavinu. Vpíjel se do mě temně modrýma očima a já dostávala barvu rajčete.
,,Ehm, promiň." zamumlal a povolil sevření ve kterém mě svíral. Okamžitě jsem se vrátila zpět na zem ze svého snového obláčku a začala ze sebe sklepávat hromady sněhu, které byly nepochybně naprosto všude.
,,To je dobrý, stává se mi běžně, že mě musí lidi kolem zachraňovat. Moje nešikovnost, mě předchází."
Asi jsem to řekla příliš vážně, protože na mě teď nechápavě zíral.
,,To byl vtip." objasnila jsem mu a jemu se viditelně ulevilo.
,,Já jsem Ariel." představila jsem se mu a natáhla k němu ruku, asi jsem si myslela, že je to tak nějak normální, když mě svým způsobem zachránil ale on si mou ruku jen nedůvěřivě prohlížel. Copak jsem byla jedovatá?
,,,Měl bych jít." řekl chladně, obešel mě a zmizel za rohem. Ještě nějakou chvíli jsem se dívala tím směrem kde zmizel a přemýšlela o tom co jsem udělala tak hrozného že ode mě utekl. Pak jsem se podívala na mobil a vytřeštila jsem oči.
,,Zatraceně! Přijdu pozdě!" vykřikla jsem a dala se do běhu k mé nové škole.

Bylo za pět minut osm, když jsem tam celá udýchaná doběhla. Vůbec jsem to tu neznala, všude bylo plno lidí a to mi značně znemožňovalo najít ředitelnu. Proplétala jsem se mezi studenty a modlila se ať se mi nějakým zázrakem podaří tu místnost najít. Chvíli mi připadalo, že nejsem ve škole ale na ragbyovém zápase, jak se všichni praly o jakýkoliv kousek místa k průchodu. Narážela jsem do tolika lidí, že už jsem to přestala počítat. Moje drobná postava v tomhle chumlu působila opravdu nepatřičně a tak mě ani neudivilo, že když jsem narazila do vysokého kluka a svalila jsem se na zem, znovu.
,,Sakra, to už je dneska po druhý." zaklela jsem a snažila se postavit na nohy, což by se mi jistě podařilo, kdyby do mě nějaká vyšinutá holka nevrazila a ještě mi nezačala nadávat, že jí překážím.
,,Už zase ty?" ozvalo se nade mnou a já se podívala kdo to na mě mluví. Nevěřila jsem na náhody, ale tohle začínalo být fakt divný. Byl to zase ten kluk, co mě předtím vyhrabal ze sněhu.
,,Říkala jsem jak neuvěřitelně nešikovná jsem."
,,Evidentně jsi mluvila pravdu. Co tu děláš? Myslím, že jsem tě tu nikdy neviděl." řekl a znovu mi pomohl na nohy, tentokrát jsem si dala sakra záležet abych znovu neskončila v jeho náruči.
,,Je to moje nová škola. Babička mi to zařídila."
,,Aha." s tím se otočil a měl v úmyslu ode mě znovu odejít.
,,Počkej!" zakřičela jsem za ním a snažila jsem se k němu znovu prohrabat hromadou lidí.
,,Co je?"
,,Nemohl bys mi ukázat kde je ředitelna?"
,,Támhle. Minula jsi to." oznámil mi a ukázal směrem někam za mě.
,,Děkuju!" zakřičela jsem za ním když už se ke mě znovu obrátil zády. Pak se mi ztratil z dohledu a já s hlasitým povzdechnutím zamířila k ředitelně. K mému štěstí zrovna zazvonilo a lidi na chodbě zmizeli ve třídách, takže jsem měla chodbu jen pro sebe.
,,Ariel Velini, že?" zeptala se mě sekretářka jen co jsem otevřela dveře. Babička jim musela nepochybně říct o tom jak mě poznají, kdybych se tu náhodou ztratila, což by bylo naprosto normální s mým nulovým orientačním smyslem.
,,Ano." přikývla jsem, vzala si od ní hromadu papírů, které mi podávala a sedla si do křesla naproti jejímu stolu. Nemohla jsem si nevšimnout jak si mě prohlížela. Nervózně jsem se ošila a začala dotazníky vyplňovat. Když jsem skončila bylo čtvrt na devět. Posbírala jsem si své věci a podala té milé paní papíry.
,,Dobře, chvilku tu počkej, jen to zanesu panu řediteli a pak tě odvedu do třídy." s tím odcupitala do velkých dveří a mě pohltila panika. Tuhle část dne bych úplně vynechala. Čekalo mě zvědavé okukování a vyptávání a to před celou třídou. Znovu jsem si hlasitě povzdechla. Klid Ariel, zvládneš to a s trochou štěstí se ani neztrapníš. Kdo by řekl, že dívka jako já může být tak neuvěřitelně nešikovná. Nikdy jsem se nepovažovala za nějak výjimečnou, jenže moje okolí mi dávalo velmi okatě najevo, že moje vlasy nejsou zase tak normální jak jsem si myslela.

Dveře ve kterých sekretářka zmizela se znovu otevřely a ona už mě brala za ruku a táhla za sebou chodbou směrem k mé třídě. Cestou mi vyprávěla co se tu smí a hlavně nesmí, ale já jí sotva stačila natož abych vnímala to co říká. Během několika minut jsme dorazily před bílé dveře na které zaklepala a vešla dovnitř. Já jsem mezitím vydýchávala svou nervozitu a snažila se nevypadat jako vyděšené kuře.
,,Tak pojď." vyzvala mě sekretářka, když se znovu objevila a vtáhla mě do třídy.