Marek

Poté, co jsme s Horim opustili Síň Kruhu, jsem poslal zprávu Veronice, aby dorazila do Stráže.

Ovšem těsně po návratu za mnou přiběhl jeden z noviců, oči na vrch hlavy, že prý obdrželi poselství z Hradu.
Sám český král si se mnou přeje hovořit.

Neváhal jsem a přenesl se přímo do audienčního sálu Pražského hradu.
Ihned se mne ujal královský komoří, jenž mě odvedl do králových komnat.

Jakmile se za mnou zavřou dveře, rozhlédnu se po draze vybavené místnosti.
V jejím středu, na obyčejném dřevěném trůnu bez ozdob, který prudce kontrastuje s pokojem, sedí vzpřímeně zhruba padesátiletý muž.
Jeho prošedivělým vlasům dominuje nízká, zlatá koruna, připomínající spíše čelenku.

Ve chvíli, kdy na mne král upře zrak, poklekám.

„Vstaň, vládce ohně. Nejsi jakkoli povinnován klečet přede mnou na podlaze.“

Třebaže hlava státu vypadá slabě, opak je pravdou, což se projevuje zejména v jeho hlase.

Poslechnu tedy a vstanu.

„Každý občan této země má povinnost poklonit se svému králi, veličenstvo. Vládce nevyjímaje.“

Král se zlehka pousměje, načež odpoví:

„Ne všichni sdílí tvůj názor, vznešený... Sethe, že?“

„Ano, veličenstvo. Jak jste to myslel?“

„Na tom nezáleží. Dozvěděl jsem se, že chceš do Rudé Stráže přijmout mého syna, je to tak?“

„Ano. Jeho výsost má dar ohně.“

„Hmm. Nejsem proti. Snad vám bude k užitku.“

Jak to myslí?

„Veličenstvo?“

Král se zvedne z trůnu a pomalu přejde k malému stolku, kde usedne na strohou židli a pokyne, abych se posadil také.

„Před hodinou mne navštívili vládci vzduchu a země.
Ti nepoklekli.“ poslední větu zamumlá, přesto jsem ji zaslechl.

Nechápu to. Vládci přece vždy respektovali hlavy států, v nichž se usadili.
Natolik jsem se zamyslel nad nezdvořilostí Diase a Eregise, až mi uniklo, že král opět hovoří.

„-varovat. Prý se za žádnou cenu nesmím míchat do záležitostí Stráží.

Pověz mi, Sethe. Co se sakra děje?“

„Bude válka.“ povzdychnu si smutně.

Královy oči se rozšíří úžasem.

„Válka? Jaká válka?“

„Nevidím důvod, proč Vám to neříct. Dias a Eregis touží po vládě nad silami, které měli kdysi propůjčené, ale byly jim odebrány.

Těm silám vládnou mágové ohně. Dnes jsem od těch dvou dostal jasné ultimátum. Pokud jim síly nevydám do dvou dnů, vyhlásí mi válku.“

„A-ale, co to znamená?“

„Běsnění živlů. Tornáda, vichřice a zemětřesení namířené proti Rudé Stráži a našim spojencům z Modré.

Nejspíš také magické útoky od Mistrů Dvojí magie, což jsou mágové života a smrti. I oni totiž touží po našich tajemstvích a vědomostech.“

Král je po mých slovech neobyčejně rozrušen, nicméně jsem jej ujistil, že pokud se bude držet stranou, království zůstane ušetřeno.

„Jak se mám držet stranou, když můj syn-..“ hlas mu zakolísal.

„Veličenstvo. Udělejte to pro dobro obyvatelstva.
Neříkám, že to bude snadné, ale Vy opravdu nesmíte zasáhnout.
Úplně stačí, že mnozí členové vlády jsou ve Strážích.“

Je to tak, král je jedním z mála neobdařených.

Vypadá to, že se trochu uklidnil a já si vzpomněl na schůzku s Veronikou.
Než  však stačím něco říct, ozve zaklepání na dveře, které se vzápětí otevřou a dovnitř vejde předseda vlády Denis Társký.

Jakmile nás spatří, lehce se zakaboní, ale jinak na mou přítomnost nereaguje.

„Veličenstvo, přišel jsem Vám připomenout schůzku se šlechtou.“

Král na mě pohlédne, proto se usměji:

„Stejně už musím odejít.
Nezapomeňte, veličenstvo.
Nezasahujte.“

S úkosem pohlédnu na prvního ministra a zároveň mága vzduchu, a ukloním se králi.
Poté, bez jediného dalšího slova, vzplanu a přenesu se zpět do sídla Rudé Stráže.

V mé komnatě již čeká Veronika.

„No, to je dost. Stojím tu už hodinu.“ vyjede po mně.

Uchechtnu se a jízlivě odpovím:
„Mohla sis sednout.“

Hodí po mně vražedný pohled a vzápětí se objímáme.
Když se oddálí, koukne do mých očí.

„Jsi jiný. Jsi mocný, vládce ohně.“

„Nech toho a radši mi řekni, co v práci?“

„Šéf je vzteky bez sebe. Ani se mu nedivím, skončili jsme brzy po sobě.
A říkal, že se tak děje všude, ve všech obchodech. Zaměstnanci prý odchází po desítkách.
V Praze dokonce museli dva markety úplně zavřít.“

„Nediv se, mágů je hodně a nemohou všichni pracovat ve společnostech Stráží.“

„Takže to, co se říká, je pravda?
Opravdu bude válka?“

„Ano. Bude.“

„V tom případě ti musím něco říct. Už nemohu čekat.“

Docela mě ta holka děsí. Co se zase stalo?

„Povídej.“ pobídnu ji.

„Jde o Jirku.“ nervózně si kouše ret.

Jejího přítele samozřejmě znám. Je to milý kluk. A moc hezký, kdyby nechodil s mou nejlepší kamarákou, asi bych se o něj pokusil.

Vlastně, teď už ne. Teď mou mysl zaměstnává jiný mladík..
Mág s modrým pláštěm...

Jen s obtížemi se odtrhnu od myšlenek na vládce vody a soustředím se zpět na Verču.

„A co je s Jirkou?“

„Minulý týden odešel na nějaký pohovor, kvůli práci. No a když přišel... měl na ruce tetování..“

To mě překvapilo, nikdy mi nepřipadal jako ten typ. Naopak, vždy říkal, že se nikdy tetovat nenechá.

Já i Veronika jich pár máme.
A samozřejmě také speciální červenou kérku, symbolizující naše členství v Rudé Stráži.

„Tak konečně k tomu došlo? Frajer je to. Co si nechal vytetovat?“ ptám se zvědavě.

„Tohle.“ řekne pouze a natáhne ruku, na níž se vyjímá rudá značka.

Nechápavě hledím na kérku, pak zvednu pohled k jejím očím.

„Tu samou, jenže..“

„Jenže?“

„Bílou...“

Vytřeštím oči. Tohle není vůbec dobré..
Její přítel a můj kamarád se stal nepřítelem.... Mágem vzduchu...

Tomu tedy říkám zlom...

*************************
Trochu nezajímavá kapitola, leč přesto důležitá (nejspíš😃) pro další příběh :)
Komentujte, kritizujte dle libosti..
💜💜💜