Jeden krok. Dva. Tři. Deset. Dvanáct. Někdo běžel. Podívala jsem se za skupinku a všimla si odlesků zbroje, které tančily po stěnách chodby před kuchyní. Do místnosti vběhl člověk v černé zbroji, kterou jsem nepoznávala a jedním přehnaně zkušeným máchnutím meče přeměnil trojici na truhličky. Zatajil se mi dech a začala jsem couvat. Jestli jsem si myslela, že jsem v nebezpečí před chvíli, tak jsem se mýlila. Z neznámého důvodu jsem měla chuť brečet. Měla jsem strach, protože jsem se bála, že to bude bolet. Nikdy jsem ve hře neumřela. Nevím, jaký je to pocit. Ucítím to vůbec? Narazila jsem do stěny za mnou a chytla se za hruď.

,,Nefungují mi štíty," špitla jsem a prosila o to, aby člověk přede mnou měl rozum. Hráč v černém brnění nohou kopl do dveří a zabouchl je tak. Zvuk bolavých pantů přerval ještě chvíli potom. Byl silný. Strachem jsem zavřela oči a snažila se vytěsnit jeho blížící se kroky.

,,Ne," vyjekla jsem, když se mě jeho studené ruce dotkly a začaly z mého zápěstí sundávat zlatý náramek.

,,Už si ho znovu nesundám, slibuji," odhodlaně a se špetkou smutku prohlásil můj dlouho pohřešovaný přítel. Castův hlas mě donutil otevřít oči. Elf přede mnou si sundal helmu a já v něm poznala známou tvář. Tak moc jsem si na něj zvykla, že teď, když jsem ho viděla po tak dlouhé době, cítila jsem se, jako bych najednou viděla něco svatého.

,,Proboha," vydechla jsem a sjela po stěně tak, že jsem nyní na stole seděla. Veškerý adrenalin se najednou vypařil a já najednou cítila, jak moc jsem stahovala své svaly.

,,Musíme jít," řekl, když se z chodby ozvaly kroky, které zněly moc lehce na to, aby to byli další strážní. Hluboce jsem se nadechla a začala se sápat na nohy. Casto mi nabídl svou ruku a pomohl mi. Jeho oči sledovaly ty mé a zářilo v nich něco, co jsem nepoznávala. Nutilo to mé srdce bít o něco rychleji a mé tváře se zalít ruměncem.

Stáje byly tiché, pokud člověk vytěsnil zvuky odfrkávajících koní. Znovu jsem se opřela o stěnu a v realitě se natáhla po pití. Casto vypadal, že dělá to samé. Jeho postava se prázdně natahovala po vzduchu, který si pak přikládal k ústům.

,,Promiň," dostala jsem ze sebe, když jsem konečně popadla dech. Casto chvíli vypadal, jako že neví, proč se omlouvám, ale po chvíli mu po tváři proběhlo uvědomění.

,,To nic. Měla jsi pravdu. Mělo mi to dojít. To já bych se měl omluvit za to, co jsem řekl."

,,Ty jsi měl taky pravdu. Pokaždé, když jsi udělal něco, co bylo pro mé dobro, jsem ti akorát jen promlouvala do duše a podívej kde jsme. Přesně tam, kde jsi to viděl," rozhodila jsem rukama. ,,Neříkám, že únos je špatný úkol, ale přiznávám, že je nebezpečnější, než jsem čekala."

,,Tak to abychom to už měli za sebou, ne?" usmál se na mě a natáhl ke mně ruku, aby mě donutil se pohnout. Přijala jsem si a vyrazila s ním do poslední kóje, kde pod vší tou slámou jsou skryté dveře.

Casto si otevřel inventář a vytáhnul z něj malou lucerničku. Světlo svíčky nám konečně dovolilo se podívat na to, co se dělo okolo nás. Chodba se táhla na metry daleko a voda, která odněkud kapala zněla jako pramínek, díky mocné ozvěně.

,,Jak jsi mě našel?" šeptala jsem, když už jsme za sebou měli pár minut chůze.

,,Nechal jsem se přesunout do svého pokoje, takže jsem prvně běžel do toho tvého, kde jsem nechal náramek, ale tam nebyl a všechny okna byla rozbitá," najednou jeho zrak potemněl a stisk na mé dlani začal bolet, ,,Aliap mě nakonec navedl do kuchyně."

,,Je celý?"

,,Ano, on a nějací dva další si udělali malou základnu před knihovnou, odkud prý má vyjít nějaká skupina."

,,Ty jsi věděl o katakombách?"

,,Ne, proto jsem si do teď myslel, že se Aliap praštil do hlavy. Hledal jsem tebe a ne únik," otočil se na mě a jeho obličej povolil.

,,Děkuji," stiskla jsem jeho ruku a usmála se na něj. V šeru naštěstí nemohl poznat, jak moc jsem rudla. Casto zastavil a na prázdno otevřel pusu, než strhnul svůj pohled pryč a rychle pokýval.

Už nějakou chvíli jsme stáli na konci chodby a poslouchali zvuky nad námi. Znělo to, jako by místnost, kde je náš východ, někdo ustavičně obcházel. Nakonec jsme se rozhodli si zde udělat pohodlí, protože dveře byly zamčené z naší strany, kde byla jediná klika. Toto nebyl únikový východ, ale tajný vchod, kterým do zámku mohli vstoupit hráči, když neobdrželi pozvánku na ples. Byl to vedlejší úkol, který mohli dostat od krčmáře. Plesy jsme pořádali vždy okolo svátků. V době halloweenu byl maškarní a před Vánoci dostali zúčastnění malé dárky. Mám ráda vánoční plesy. Každý se držel nepsaného pravidla a přišel buď v zelené, červené anebo zlaté róbě.

,,Na co myslíš?" vyrušil mě Casto.

,,Na svátky. Těším se na plesy," přiznala jsem.

,,Chodíš tančit nebo jen koukat?"

,,Tančit. Já a můj taneční partner si vždycky druhý den stěžujeme na bolavé nohy," zavzpomínala jsem. Almatir se kvůli mně přihlásil do taneční školy, aby mi stačil. Castovy po tváři přejela nespokojená grimasa.

,,Jestli chceš, tak si jeden tanec nechám i pro tebe," řekla jsem a zpozornila, když se kroky venku přiblížily k nám.

,,To bych byl rád," zašeptal a opřel si hlavu o zeď.