Vydechla jsem a změnila si šaty. Vzor, který jsem chtěla byl zahrabaný někde v té desítce předmětů, které jsem si hodila do úložné truhlice a já pomalu ztrácela chuť ho najít.

Tiše jsem si nadávala a truhlu zavřela. Moje trpělivost dovršila svého limitu. Plácla jsem sebou na postel a rozhlédla se kolem. Jak se blížil únos, tak mi odpadaly povinnosti a já neměla co dělat. Normálně bych obcházela hospůdky a snažila se navnadit všechny skupiny na zítřejší úkol, ale moje chuť, celkově být ve hře, odpadala. Zakryla jsem si oči, když slunce udeřilo do něčeho, co odrazilo celou sílu paprsku mě přímo do očí.

,,Co to?" zvedla jsem se do sedu a začala hledat. Mé srdce kleslo, když jsem zjistila o co se jedná. Casto si sundal náramek, který jsem mu dala, a nechal ho na mé skříni, kde splýval se zlatou lampou. Jak dlouho tam leží? Vstala jsem a došla si pro něj. Jeho kov těžký a studený. Nandala jsem si ho a chvíli na něj koukala. Byl poškrábaný, jak musel občas zavadit o Castovu zdroj. Od středy jsem ho neviděla a trápilo mě to. Znovu jsem otevřela zprávy a zkontrolovala, jestli mi Almatir nenapsal, že ho potkal, ale stále nic. Cítila jsem se špatně za to, že možná přestal hrát úplně.