Jen co jsem se připojila a vyšla ze dveří narazila jsem do Casta.

,,Akorát jsem tě chtěl probudit. Na náměstí je událost a já bych se tam chtěl podívat, ale nechci tam jít sám." Podívala jsem se na oznámení, která mi hrála všemi barvami, Dnes byl ve městě perný den a můj kalendář se skoro okamžitě zaplnil novými povinnostmi.

,,Ráda bych, ale musím za hodinu na slavnostní otevření nového hotelu," omluvně jsem se na něj podívala a zavřela za sebou dveře.

,,A co potom?"

,,To bych mohla," vydechla jsem a pohledem utekla ke svým nohám. Stále jsem měla na sobě kalhoty. Sakra.

,,Jestli nechceš, tak já se ti cpát nebudu." Zněl zklamaně i když se to snažil zamaskovat.

,,To není tím. Já mám jen dnes docela plný harmonogram, takže teď zvažuji, jak to všechno udělám."

,,A nemůžu ti nějak pomoct?"

,,Víš, že tohle je hra a máš se bavit? Nemusíš být neustále po mém boku."

,,Ale tohle je přesně to, co mě baví. Mohl bych tady chodit sám, ale takhle mám tebe. Mám se s kým bavit, do koho si rýpat a s kým se smát."

,,Ty se jen usmíváš, nesměješ," upozornila jsem ho a otočila se na něj. V tu chvíli se na mě Casto usmál tak, že mi málem roztály kolena. Teď jsem si plně byla vědomá toho, jak krásný má obličej, a to mi nic neulehčovalo.

,,Líbí se ti můj "úsměv"? Včera jsi ho zkoumala delší dobu." Stud objal mé tělo a teplo se stalo jen další součástí mé existence. ,,To je v pořádku," začal, ,,taky se mi líbí tvůj úsměv."

,,Jestli hledáš romantickou linku, tak ji nenajdeš," dostala jsem ze sebe a snažila se znít, jako, že mi právě nezastavil srdce. Ten člověk snad ani neví co říká.

,,Ona tady někdy taková možnost byla?" zněl pobaveně, ale jeho oči na to byly až moc vážné.

,,K tomuto tématu nemám žádné další informace."

,,Ale no tak, zajímá mě to. Fakt tam není žádná tajná cestička? Hej, odpovídej mi. Neříkej, že jsi se zase zasekla," volal za mnou se smíchem na krajíčku. Ten člověk bude jednou moje smrt.

Otevírání nových podniků byl častý jev v našem městě. Lidé neustále kupovali nové pozemky a protahovali tak dosah města, které se natahovalo kilometry daleko. Nový hotel Cemmótar stál na okraji města a pyšnil se vyhlídkou na dokonale obhospodařované pole. Líbilo se mi jak světlá a nová byla jeho omítka, která krásně vystupovala ze vší té zeleně. Stejnojmenný majitel mě přivítal polibkem na hřbet ruky a ihned mi nabídl šampaňské, abych jej mohla otevřít před čekajícími hosty. Nechtěla jsem zahálet, a tak za hlasitého výbuchu letěl korek metry daleko. Pár vybraných hostů si přišlo pro pití ke mně a při té příležitosti navázali konverzace. Od počasí, plánované události až k nálezu nového vchodu do jeskyní, každý měl něco na co chtěl slyšet můj názor.

Znovu jsem se zasmála, duše mi pomalu opouštěla tělo. Je jedno jak dlouho jsem vládcem tohoto regionu, na veškerou tu pozornost se jen těžce zvykalo. Casto si všimnul toho, jak jsem začala ztrácet energii a přispěchal k mému boku.

,,Jsi v pořádku? Stíháš?" špitl a projel celou skupinku, která stále nacházela nová témata. Uvolnila jsem se víc jeho směrem a podala mu prázdnou skleničku.

,,Potřebuju na vzduch," přiznala jsem a promnula si kříž, který nebyl spokojený s mým postáváním.

,,Tak běž. Já to přeberu," mrknul na mě a zatlačil mi na kříž tak, abych udělala krok mimo hlouček elfů. Kombinace jeho chování a šepotu mnou prohnala krev. Tiše jsem mu poděkovala a raději se chytla šance na útěk, než si toho někdo všimne.

Jakmile se mi podařilo setřást svoji společnost, mohla jsem se konečně uvolnit. Casto akorát rozesmál svůj hlouček elfů, a ještě jednou mrknul mým směrem, aby mě ujistil, že si mohu chvíli odpočinout a nestarat se o ně.

,,Teda řeknu ti, ta tvoje osobní stáž má páru," ozvalo se zpoza rohu. Almatir stál napůl schovaný za sloupem a kontroloval, jestli jsem stále sama.

,,To ano, já už bych odpadla," odkázala jsem na konverzaci, kterou už nějakou dobu vedl. Velitel Zlatého deště nad tím jen zvedl obočí a rukou mě vedl za ním na balkón. Venku slunce krásně ozařovalo okolí a já jen v úžasu zůstala stát. Ačkoliv byly ty nové brýle nepohodlné, tohle jsem jim musela nechat. Almatir se opřel o zábradlí a užíval si ticho, které venek poskytoval. Jeho postava teď vypadala nádherně. Nevěděla jsem, jestli takhle vypadá i v realitě, ale nikdy jsem si ho nepředstavovala jinak. Dokonce i když jsme si jen psali, dávno předtím, než jsme našli tuhle hru, tak v mé mysli vypadal podobně. Možná to bylo jeho chováním nebo aurou, která z něj čpěla, ale jeho úzké a uhlazené rysy k němu patřily. Byl i vypadal jako liška, pokud by nabyla lidské podoby.

,,Co se ti stalo?" začala jsem, když jsem si všimla, že si mne bok.

,,Včera jsem šel zkusit své štěstí u Casta."

,,A?"

,,Jen co jsem zmínil únos, tak vypadal, že mi natáhne, ale když jsem mu dal možnost se přidat, tak mě opravdu trefil." Vykulila jsem oči. Takže za to včera opravdu mohla moje společnost.

,,Jsi v pořádku? Měl jsi vestu na menší nastavení, že jo?" začala jsem se o něj strachovat. Nikdy jsem Castovy neřekla, že je Almatir můj přítel, takže jsem se nemohla divit jeho reakci, ale udeřit někoho, jen kvůli hloupému úkolu, hře, jsem nepodporovala.

,,Je to v pořádku. To spíš, jak jsem se lekl, tak jsem blbě zatnul a asi jsem si něco skřípnul. Ne, že ne. Doufám, že ho kovář neoslovil. Ano, vím o vaší sázce a ne, nevadí mi. Jen je mi líto, že tento měsíc asi zase nic nevyhrajeme," smutně se usmál. Na předmět tohoto měsíce si Almatir brousil zuby už dlouho. Jedná se o květinu, která jednou za rok vykvete v krásný zlatý květ, který, když ho člověk utrhne, ztvrdne a promění se na květ z pravého zlata. Vždycky, když šla tahle květina do hry, tak jsem mu to hlásila a vždycky jeho skupině chybělo jen hrozně málo. Bylo mi to líto, a ačkoliv bych neměla, zvažovala jsem, že se jim někdy vydám, jen proto, aby ho konečně dostal.

,,Tak tu květinu dám i příští měsíc. A co ty víš, třeba změní názor?"

,,Na to, že tě zná tak krátce, tak jsem ochotný říct, že ten by na tebe nenechal šáhnout. Ještě jednou za ním zajdu a bojím se, že si pak budu muset změnit postavu," zasmál se.

,,Nemám s ním promluvit a vysvětlit mu, že ty jsi bezpečný člověk?"

,,Upřímně, ne. Je docela sranda se k tobě muset plížit. Už je to nějaká doba, co jsem musel lézt po stěnách hradu, abychom spolu mohli být bez dozoru," trknul do mě ramenem a mě se před očima problesklo desítek vzpomínek.

,,Pamatuju si to moc dobře. Jednou jsem fakt myslela, že umřeš. Tak dlouho jsi padal, že jsem čekala, že tě najdu pod oknem jako placku. Jak já jsem ten den dostala vynadáno. Dokonce mi pak odstranily ten břečťan. Do dneška nestihl dorůst stejně vysoko." Smála jsem se.

,,A to všechno jen pro pár partií karet," dodal, jeho obličej jemně růžový z hřejivých vzpomínek.

,,Kdy naposledy jsme spolu vlastně hráli?" zeptala jsem se spíš rétoricky.

,,Můžeme klidně dneska, pokud na mě nepřijde tvůj hlídací pes," zvedl jedno obočí a já jen nevěřícně zakroutila hlavou.

,,S kým si tu povídáš?" Castův hlas mi prohnal mráz po zádech. Rychle jsem se podívala vedle sebe, ale Almatir už vedle mě nestál. Ten šílenec je určitě nalepený na římse balkónu, pomyslela jsem si a raději se odebrala dovnitř.

,,Samomluva. Nepůjdeme už odsud?"

Procházeli jsme hlavní tržnicí města a lidé okolo začali křičet své ceny o něco hlasitěji. Poznávala jsem tváře některých nováčků, které jsem nedávno jmenovala a těm jsem věnovala široký úsměv. Těšilo mě vidět, jak se tady každý nacházel. Pár prodavačů se dokonce pyšnilo zlatým květem na svých zástěrách a já plně chápala co na nich Almatir viděl. Všichni vypadali jako loajální a odhodlaní lidé, kteří by se pro svou komunitu rozdali. Bohužel pokaždé, když si jich Casto všimnul, zatnul spodní čelist o něco hruběji.

,,Je to jen hra," zastavila jsem a donutila ho udělat to samé. ,,Nikdo tady si nechce ublížit a je mi líto, že to tak vidíš, ale jediné, co tím děláš je, že si znepříjemňuješ svůj vlastní pobyt tady."

,,Tak promiň, že pro mě není všechno duha a jednorožci," odsekl, než se sám nad svou hrubou poznámkou zastavil. ,,Promiň, to vyšlo ven až moc zle."

,,Nic se neděje. Já se nezlobím. Nemůžu ti říkat, jak se máš cítit. Jen ti říkám, že hledáš zlo tam, kde není."

,,Já za to ale nemůžu. Ty bys taky nechtěla, aby se stalo něco člověku, na kterém ti záleží." Otočil se na mě, jeho oči najednou nahé, smutné a vystrašené. Vypadal jako by řekl něco, co nechtěl nebo neměl a teď se bojí následku. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, proč měl na tváři takový pohled, ale jakmile mi vše došlo chytla jsem se za tváře ve snaze zakrýt jejich barvu. ,,Jako na přítelkyni, samozřejmě," snažil se ulehčit se smíchem, který ale prozrazoval lež. Byl to mělký a suchý smích, jako když žertuješ s člověkem, který se poranil, a ještě svou ránu nevyděl.

,,Já také nechci, aby se ti něco stalo, jako příteli," snažila jsem se mu dát únikovou cestu, kterou hledal, podle toho, jak vypadal, ale moje věta mu naopak přitížila. Elf přede mnou sebou ošil, jeho oči se na chvíli zaleskly a pak bylo všechno u konce.

,,To je dobře. Měli bychom si pospíšit, než zmeškáš svoje povinnosti."