Sobotní ráno mi neodkladně tlačilo na močový měchýř a já byla nucena vstát z postele. Moje nohy dopadly na vyhřívanou podlahu pokoje a já se s neochotou protáhla. Dnes jsem měla spoustu práce, řekla jsem si.

K snídani jsem si dala omeletu a rýží a zapíjela to slabou kávou, která probouzela unavené a stále nepříbuzné části mozku. Počasí za oknem vůbec nepomáhalo. Mraky venku měli hustou tmavou barvu a déšť stěžoval viditelnost. Tma, mokro a zima se praly o domy a ulice a natahovaly se po každém, kdo jim věnoval, byť jen pohled.

       Obrazovka mého počítače mi ukazovala dobře známé okénko. Brýle se nechtěly připojit a já neměla zdání, jak to spravit. Nebyl to problém v kabelech, že by nová aktualizace, která rozhodla kompatibilitu? Otevřela jsem prohlížeč a šla hledat důvod. Měla jsem pravdu. Počítač se v noci aktualizoval a staré modely brýlí přišly o schopnost komunikovat. Kousla jsem se do vnitřní strany tváře. Nechtělo se mi kupovat nové, ale musela jsem. Musím zadat rozpisy služeb tento víkend, ať mají hráči dost času na to plánovat přes týden.

Ano, mohla bych rozeslat oznámení anebo to vyřešit přes přátele, vždy stačilo napsat Almatirovy, ale to já nechci. Chci hrát, a to bez brýlí půjde jen hodně těžko.

Povolila jsem svůj stisk, protože mě tváře začala bolet.

,,Nemám na vybranou," prohlásila jsem do vzduchu a jala se telefonu.

Kurýr přinesl malý balíček o dvě hodiny později. Malá bílá krabička mi vzala snad šestinu výplaty, ale velký podíl na tom měl fakt, že jsem si ji nechala donést člověkem a ne robotem. Naposledy co jsem něco svěřila robotům, přišla moje grafická karta zlomená a tričko od stejné značky bylo nadobro flekaté. Bylo mi trochu líto kurýra, a tak jsem mu hodila dýško, které mě mělo oprostit pocitu viny za to, že jsem někoho vyhnala ven, když se mi samotné nechtělo.

,,Kruci," stěžovala jsem si, když se nové brýle načetly v jazyce, který jsem neznala. Nejsem žádný jazykovědec, takže pochopit, že ruština, polština a slovenština nejsou stejný jazyk mi chvíli trvalo. Vždyť to všechno zní stejně. Proklikala jsem se možnostmi v menu až jsem se konečně dostala do jazyků. Zajásala jsem, když se mi zobrazila možnost angličtiny. Konečně nějaký posun.

Hodiny v rohu displaye konečně hlásily dvanáctou hodinu a já si mohla brýle sundat. Jsou lehčí než mé předešlé, ale jejich poutko mě tlačilo a nešlo víc povolit. Pro dnešek jsem už ale nechtěla nic rozebírat nebo nastavovat. Půl dne zmizelo a já stále nezapnula hru. Měla jsem jediné štěstí, že je sobota, a tudíž co nestihnu odpoledne můžu s hráči dořešit večer.

Hodila jsem si do pusy poslední sušenku, která se válela na dně misky a otřela si prsty o látku pyžama.

,,Hotovo.'

       Hlasitě jsem vydechla, dlouze a mělce. Když jsem se odvážila otevřít oči, oslnily mě barvy, které se najednou doplňovaly a nervaly se o mou pozornost. Najednou dávala každá květina smysl a mé šaty nabraly elegance, když se vyšívání lépe ztratilo v látce. Nečekala bych, že to bude něco špatného. Měla jsme ráda barevnost tohoto světa, připomínalo mi to, že se jedná o fikci, ale teď, když konečně vidím tento svět, tak jak mám, nemůžu si pomoct ale cítit se okradená o tak krásný pohled. Každá barva najednou byla součástí těch věcí, a nejen na nich. Ano. Barvy předtím byly mnohem plošší.

,,Tady jsi," známý hlas mě přivítal. Casto dnes zněl lépe.

,,Vyspal jsi se dobře?" neubránila jsem se zvědavosti. Teď, když jsem se na něj podívala, mohla jsem si všimnout světlejších pramínků v jeho vlasech. Nyní to bylo jako by naproti mně opravdu stál.

,,Lépe," usmál se na mě a jeho oči začaly putovat všude po mé tváři, ,,měla jsi vždycky tak trochu modré oči?" začal najednou. Čekala jsem, že mu dojde, co řekl, a jeho tváře se zalijí ruměncem, ale on naopak udělal krok blíž. Přísahala bych, že jsem byla schopná cítit jeho dech na svém nose. Nebyl nikterak blízko, ale já měla pocit jako by to snad blíž ani nešlo.

,,Ano, vždy," udělala jsem krok dozadu a cítila, jak mě začaly hřát uši.

,,Sednou k tobě," odvětil, než z kapsy vytáhnul složený papírek, ,,chtěl bych nakoupit pár věcí na příští víkend a potřebuji brnění, ale nevím, jaké by se na to hodilo."

,,Vidíš," plácla jsem se do čela, ,,mám pro tebe takovou maličkost," podala jsem mu malou krabici s mašličkou. Bylo jedno jak velký anebo obyčejný předmět si mezi sebou hráči předávali, vždy byl zabalený v malé červené krabici, která na sobě měla žlutou, třpytivou mašli.

Casto se na mě podíval s pobavený pohledem a dárek si ode mě vzal. Prvně si ho potěžkal, ale když zjistil, že je mu to vlastně k ničemu, tak zatáhl za mašli a ihned si otevřel inventář.

,,Snad se ti líbí. Vím, že není moc honosné, ale.."

,,Tak tohle je super," zajásal, úplně ignorujíc, že jsem něco říkala. Zbroj si okamžitě nandal a začal se v ní točit, jak se snažil vidět svá záda.

,,Máme zrcadla," zasmála jsem se a vyrazila k nejbližšímu, které bylo v salónku vpravo. Elf se za mnou rychle vydal, jeho kroky nemotorné a hlasité, ale spokojené. Dupal o něco víc než obvykle, jak se snažil dělat větším. Vypadal jako ti psi, boxeři, kteří mají nohy daleko od sebe, nebo klokan, který se ti snaží dokázat, že nevynechal den v posilovně. Snažila jsem se nechechtat moc nahlas.

,,Tak to je úžasný." Udělal poslední otočku a přesunul svůj zrak ke mně. ,,Děkuji."

,,Nemáš za co," usmála jsem se na něj. Stále jsem cítila ruměnec, který zahříval mé tváře.

,,Tak teď nemám žádný program. Co máš v plánu ty?" Zeptal se a plácnul rukama o stehna.

,,Potřebuji akorát obejít stráže, pak bychom mohli dokoupit lektvary do lékárny a objednat koření pro kuchyň a v pět mám zase jmenování nováčků." Přihodila jsem a při posledním úkolu ho přejela varovným pohledem. Casto jen protočil očima a postavil se k mému boku.

,,Tak kde začínáme?"

,,V sobotu budeš hlídat východ u zadního východu ze zahrady," vysvětlovala jsem poslednímu strážnému, kterému se nezbedně zalesklo v očích. Byl spokojený se svým postem a nedařilo se mu to skrývat. Jemně jsem nad tím zakroutila hlavou a otočila se na Casta, který měl přes obličej stín. Také si všimnul zlepšení nálady v strážném a na rozdíl ode mě nebyl pobavený. Vypadal jako kdyby ho měl rozkousat.

,,Budeme se držet na druhé straně zámku," zašeptal, když jsme opustili místnost. Zajímalo mě, jestli ve strážném poznal cizí skupinu, a proto šel proti němu. Nechtěla jsem se ale ptát. Tohle bylo zábavné právě protože jsem nevěděla kde přesně příští týden skončím.

,,Dobrá," odkývala jsem a trošku zpomalila. Přišlo mi, že díky novým brýlím jsem se při rychlejší chůzi motala. Elf vedle mě se mnou srovnal krok a začal se koukat všude kolem, jako by z nějaké zdi měl někdo vyskočit.

,,Copak hledáš?"

,,V této části zámku jsem ještě nebyl. Chci si zapamatovat cestu zpátky. Nebylo by dobré, když bych příští sobotu někde zabloudil."

Když jsme dorazili na tržnici téměř okamžitě jsem v davu poznala Almatira, jeho jasně žluté oblečení vyčnívalo a zářilo všude kolem jako slunce. Zavolala jsem jeho jméno a zamávala mu. Když se otočil jeho obličej se stáhl v bolestivé grimase a se zatřepáním hlavy zmizel do první uličky, kterou viděl. Nečekala jsem jeho reakci a už jsem za ním chtěla vyběhnout, když mě Casto chybil za ruku a zastavil mě na místě.

,,Děje se něco?" ptal se mě s ustaraným pohledem. Reagoval tak Almatir kvůli mé společnosti?

,,Měla jsem pocit, že jsem viděla přítele, ale asi jsem se spletla. Koupíme lektvary tady," zamluvila jsem téma a zastavila u prvního stánku. S elfkou, která měla stánek na starosti, jsem se domlouvala duší nepřítomna. Přišlo mi jako by mi něco uniklo, a to se mi nelíbilo. Je Almatir v pořádku? Řekla jsem něco špatného, když jsme se naposledy viděli? Ne, vždyť jsme se loučili s úsměvem.

,,Oiturë, hej, zasekla jsi se nějak?" párkrát jsem zamrkala a všimla si, že už dávno nejsem u stánku, nýbrž stojím pod stromem a Casto mnou jemně třese. Sledoval mě ustaraně a jeho ruce stále tiskly mé paže. Byl to příjemný tlak, teď, když jsem si ho uvědomovala.

,,Promiň, asi ano," svěsila jsem hlavu a chvíli jen dýchala.

,,Co to bylo? Moc informací?"

,,Ne, to je v pořádku, jen jsem nějak vypla. Koupili jsme něco?" ptala jsem se nejistě, když jsem otevřela inventář, který nyní zel prázdnotou.

,,Ano, mám všechno," elf mi pustil paže a natáhl ke mně menší červenou krabičku.

,,A co ty tvoje věci? Nechtěl jsi si ty něco koupit?"

,,O mě se neboj. To ty jsi mě vystrašila. Už jsem čekal, že jsi se zasekla na dobro. Furt jsem na tebe mluvil a ty nic, tak jsem tě začal vést a ty jsi jen v tichosti šla dál. Pro dnešek bych už nákupy nechal na pokoji."

,,Jsem v pořádku," ujišťovala jsem ho.

,,Říká každý, než to s ním sekne. Ani náhodou." Neměla jsem, jak mu to dál vymlouvat, a tak jsem jen tiše rezignovala a přijala porážku. Dnes už nic nezjistím.

,,A co jsi mi vlastně říkal?" začala jsem, když jsme se pomalu vydali k zámku.

,,Že mám hlad, a tak bychom mohli zajít jíst."

,,Jíst? Zdejší jídlo jsou jen pixely, víš to?"

,,Ano, a já taky budu jíst plnohodnotné jídlo v realitě, ale ty by ses mohla připojit."

,,Jako, že bychom v hradní kuchyni udělali posezení?" To, co nabízel nebylo neobvyklé. Naše hospůdky byly plné štangastů. Mix těch, kteří pili reálné pivo a těch, kteří to dělali jen pro atmosféru a ve skutečnosti pily sirupy, nebo vůbec nic, bylo něco, co šlo okamžitě poznat u každého stolu. My bychom si ale nehráli s animací pití, ale s jedením.

,,A proč ne? Když mi chvíli vydržíš, tak si donesu své jídlo a když si moje postava bude pochutnávat na animovaném jídle, já budu jíst taky."

,,Není to moc extra kroků?"

,,Pokud nechceš, tak stačí říct."

,,Dobře, ale tím pádem ti nechám vaření a půjdu se převléct." Potřebovala jsem se nenápadně vyplížit pro své jídlo tak, aby to nevypadalo zvláštně. Už musel vědět, že jsem rozhodně člověk, ale mě poněkud bavilo hrát si na nelidské stvoření, které nezná nic než tento svět.

       V kuchyni jsem rychle nahrabala čínskou polévku, to nejrychlejší, co jsem našla a zalila ji. Měla jsem štěstí, protože takhle budu muset nějaký čas počkat, než vychladne, takže ji nebudu mít studenou až začneme jíst. Jen teda budu muset obětovat svoje bezpečí trochu.

       Když jsem si nandala znovu brýle naskočilo mi oznámení od kuchařky, které jen hlásalo její odchod. Zpráva, kterou jsem četla často, když jsem se v zámku zdržela pozdě do noci a nehratelné postavy začaly opouštět svá místa.

Před dveřmi do kuchyně jsem se zastavila. Měla bych se přeci jen převléct. Stačilo jen kliknout na změnu vzhledu a vše bylo hotovo. Nyní jsem na sobě měla po dlouhé době kalhoty, které mi tolik nelezly do periferního vidění jako šaty.

Dveře zavrzaly a Casto se na mě otočil. Poctivě míchal cokoliv to vařil, ale jeho oči se k hrnci už nevrátily.

,,Sluší ti to."

,,Děkuji."

,,Ne, opravdu. Tohle je poprvé co tě vidím bez šatů a moc ti to sluší."

,,Stále jsem oblečená, ale děkuji." Casto se konečně začal červenat a jeho pohled okamžitě uhnul k polévce.

,,Takhle jsem to nemyslel. Víš co, pojď teď míchat ty a já si připravím své jídlo." Jen co to dořekl jeho postava se zasekla v čase a jen tak tam stála a koukala do prázdna. Bylo to jako by neměla duši a vskutku to bylo přesně to, co jí teď chybělo. Reálný člověk za postavou Casta byl pryč. Odsunula jsem jídlo z plotny a šla se podívat k němu blíž. Teď jsem měla nejlepší šanci na to se na něj podívat a necítit se blbě. Jeho vlasy vypadaly skoro jako by měly být kudrnaté, ale jejich majitel si je rovná. Měl ostré rysy v oblasti očí, ale jemnou čelist, která končila ve špičaté, ale široké bradě. Měl krásné oči, které vypadaly jako ta nejhorší letní bouře. Šedé a modré a ničivé. Nemohla jsem si pomoct, mé oči sjely na jeho rty, které jsem mu tiše záviděla. Jeho rty byly přesně jako jeho úsměv, široké a plné.

,,Už je hotovo?" zeptal se mě najedou a já se mohla leknutím zabít. Vyjekla jsem a div jsem rukama nevylila svou polévku v reálném světě.

,.Ano," rychle jsem odpověděla a začala nandávat jídlo. Cokoliv to Casto uvařil mělo dobré vlastnosti. Musel si ve svém volném čase vylepšit schopnost vaření, jinak by se jednalo o pouze obyčejný pokrm. Casto se usadil naproti mně a začal animaci.

,,Co to vlastně jíš?" zeptala jsem se a dala se do své polévky, která byla chladnější, než bych chtěla, ale nehodlala jsem si stěžovat.

,,Špagety. Co ty, chutná ti to?"

,,Vylepšil sis schopnost vaření a jde to poznat" obešla jsem jeho otázku.

,,Baví mě to i v realitě, takže vařit tady, bez toho, aniž bych plýtval potravinami, mi přišlo jako dobrý nápad."

,,Netypovala bych tě na člověka, který rád vaří."

,,Jsem plný překvapení," zasmál se, jeho smích v jasném nesouladu s jeho animací.

,,Tomu věřím."

       Když jsem se konečně odhlásila ze hry myslela jsem, že mi praskne hlava. Nové brýle se mi vytlačily na čelo a hrozily mi migrénou. Vzala jsem si prázdnou misku od polévky a šla po sobě umýt. Už to bylo nějakou dobu, co jsem jedla takhle se společností, ale věděla jsem, že bych si to ráda znovu zopakovala. Možná bych mohla Casta pozvat, tentokrát třeba na oběd. Usmála jsem se pro sebe. Je mi s ním fajn. Vzpomínka na jeho rty mnou prohnala vlnu elektřiny a já se štípla do ruky. To se nemohl připojit o chvíli později? Ne. To bych se pak necítila blbě. Vypnula jsem vodu a odložila čistou misku na odkapávání. Taky vůbec nemusel vědět kam koukám, uklidňovala jsem se.

Ráno jsem si vzala kávu rovnou k herní plošině. Chtěla jsem dohnat všechno co jsem nestihla včera.