(O týden později)
      ,,Pak mi prosím pošli tu tabulku, jinak se Kelly zblázní," prosila mě Eva, kolegyně, která byla nedávno povýšená a nestíhala své nové povinnosti. Nedivím se jí. Dělá práci za dva legitimní lidi. Do teď tomu tak bylo, ale pak přišly škrty a najednou je Eva obětním beránkem. Usmála jsem se na ní a s pokýváním se odpojila z hovoru. Dnes jsem končila brzy, a tudíž jsem měla spoustu času. Nebylo pro mě těžké končit v jedenáct, protože jsem se odnaučila odkládání úkolů, ale málokdy se mi podařilo být už v devět volná.

Protáhla jsem se v židli a dala se do plnění potřeb člověka. Šla jsem si uvařit, umýt se, uklidit pokoj, vyprat povlečení.

Slunce venku se zvedlo, protože stín budovy naproti halil polovinu mého pokoje do tmy. Natáhla jsem se na posteli a zadívala se na oblek, který byl přehozený přes otevřené dveře do skříně. Volal mě a já byla moc slabá na to mu odporovat.

       Když jsem vyšla ze svého pokoje stráž, která ho hlídala se na mě usmála a já podle jejího padajícího koutku poznala, že se v mé nepřítomnosti bavil. Vsadím se, že bych našla ještě dva podnapilé stráže, pokud bych je hledala. Milovala jsem to, že se baví. Je to zodpovědné? Ne. Existují hry pro to, abys v nich musel být zodpovědný? Taky ne. Usmála jsme na něj zpátky a vyrazila ven.

Město v tuto hodinu bylo poloprázdné, lidi stále v práci, ale i tak jsem viděla spoustu příjemných tváří. Kovář, kterému jsem včera zprávou zadala práci mě k sobě přes ulici volal. Brnění pro Casta bylo hotové a já se nemohla dočkat na jeho předání. Nevěděla jsem, jestli ho bude potřebovat nebo jestli se mu bude líbit, přeci jen je strohé a nekřičí úspěchy v jeskyních, ale já myslím, že k němu bude pasovat.

Kovář se na mě obrátil: ,,Už se ví, kdy bude další únos vládce?"

,,Ano. Příští sobotu, takže už můžeš upozorňovat zákazníky." Posadila jsem se vedle něj. Oba jsme se těšili na příští únos. Kovář věděl, že jeho zisky se zvětší a já zase, že budu moct poznat výherce a důvody proč jim šlo o výhru. Někteří se jen chtěli zapsat, jako ti, co to zvládli, poražení výzvy pro ně víc cenné než artefakt, který dostali, a někteří šli jen pro artefakt. Buďto potřebovali jeho sílu anebo jeho cenu pro to, aby se odněkud dostali. Často se jednalo o tmavá místa v realitě, kde se kupodivu ustálil trh se vzácnými herními předměty.

,,Kolik stráží typuješ tentokrát?" zeptal se a na stůl hodil měšec s mincemi.

,,Tři a možná můj nový osobní."

,,Ty máš osobní stráž?" zvedl obočí a jeden jeho koutek se začal nezbedně zvedat.

,,Už týden, ano." Začal si hrát s vousem. Krev se valila do jeho buclatých tváří, jak cítil nový zájem a já najednou seděla před malým klukem.

,,Sto na to, že ho přemluvím." Suma byla jen symbolická. Ani jeden z nás mince nepotřeboval, ale byla to naše zábava.

,,A sto na to, že ho chytne Zlatý déšť dřív," natáhla jsem k němu ruku. Kovář se zasmál z hloubky svého břicha.

,,Ty mi nevěříš?"

,,Věřím ti, ale musím přeci sázet proti tobě, ne?" Zasmála jsem se nazpět.

Když jsem vyšla z obchodu, tak jsem skoro cítila, jak mě opouští teplo výhně. Elf, který procházel kolem se zastavil a podíval zpět, jestli dobře viděl.

,,Zdravím," přišel ke mně a já v něm poznala velitele Zlatého deště. Almatir a já jsme se na sebe usmáli a objali se. Nakonec jsme spolu zašli do nejbližší hospůdky, pro atmosféru, a promluvili spolu dvě hodiny. Ráda jsem ho viděla. Vypadal odhodlaný vyhrát další vzácný předmět. Přeci jen to byla jeho skupina, která si obstarala ten minulý a dvakrát se jim to málem podařilo, pokud by měli jen o půlhodinu déle. Vždycky zapomněli na to, že moje hádanky jsou zákeřnější, než se zdají, ale mám ráda, že jdou oklikou a nesnaží se zámek zničit. Možná tento měsíc zmenším počet hlavolamů. Zlatý déšť a jeho členové si zaslouží další výhru. Zakroutila jsem hlavou. Já se jim nakonec jednou vydám sama, pomyslela jsem si a zvedla se od stolu.

,,Mám osobní stráž. Nováček," řekla jsem a pokývala Almatirovy na rozloučenou. Ten pochopil, co mu říkám a s malým úsměvem se dal do psaní. Nebylo by fér dát kováři navrch. To by pak vyhrál levně. Pro svou výhru se bude muset snažit.

       Začalo mi bručet v žaludku, a tak jsem se odpojila a šla se najíst. Zabraná do světa hry jsem si nevšimla, že mi volala matka. Vzala jsem do ruky telefon a během toho, co se mi ohřívalo jídlo v mikrovlnce jsem ji zavolala zpět. Nepotřebovala nic velkého, jen pomoct s nastavením notebooku, takže jsem ji mohla pomoct z pohodlí domu. Když mi potřetí poděkovala tak se z telefonu ozvat taťka, který ji peskoval za to, že mě zdržuje od práce a najednou jsem si přišla jako malá. Naši se nikdy nehádali, ale velmi rádi vedli debatní kroužky, které se nakonec úplně mihnuly svému původnímu tématu.

Jen jsem je nechala na stole a dala se do jídla. Mamka se mi nakonec omluvila a slíbila, že znovu zavolá a já se s úsměvem dala do práce na tabulce pro Evu.

Neuběhlo moc času a ten poslední kousek práce, který jsem na dnešek měla, byl hotový. Naposledy jsem se pořádně napila a znovu se vydala do světa své hry.

       Seděla jsem v knihovně a četla prvotinu zdejší autorky. Vydávat knihy zde nebylo tak těžké, takže dalo práci najít dobré a dokončené série, ale když se to povedlo, tak to byly šperky. Skupina zlodějů v knize akorát utíkala po střechách a vyhýbala se šípům, které na ně letěly, když mi na rameni přistála ruka.

,,Čekal jsem, že tě zase najdu jen za pomocí uší, ale ty umíš být prý i potichu."

Casto se během toho týdne, co byl v mých službách, okolo mě hodně uvolnil a jen stěží bych ho teď prosila o to, aby mi zase vykal. Naštěstí mi to nevadilo. Bylo docela fajn mít v tomhle světě člověka, který mě vidí snad jako svoji sousedku, podle toho, jak se mnou mluví.

,,Pokud ti tak moc chybí můj hlas, stačí říct," rýpnula jsem do něj a modrovlasý elf se zaraženě zastavil v půlce kroku.

,,Tahle čtrnáctá generace bude jednou moje smrt," řekl si pro sebe a s úsměvem se dal znovu do pohybu zastavujíc přede mnou. Zastavila jsem se. A proč ne? Proč si chvíli nehrát. Třeba to bude zábava. Bývalý král mě taky nějakou dobu tahal za nos.

,,Možná. Nezapomínej, že mám dokonalou paměť."

,,Takže cokoliv řeknu, je a bude použito proti mně."

,,Přesně," usmála jsem se a vyrazila z knihovny ven. Moje nohy potřebovaly trošku chůze.

,,Často se ráda zasekáváš v kruzích? Včera jsme zahradu prošli snad sedmkrát," stěžoval si.

,,A dnes ji projdeme dvanáctkrát," vyhrožovala jsem, spokojená s výrazem, který se objevil na jeho tváři. Byl to čirý a nefalšovaný horor.

,,Víš, když bych chtěl svaly, tak si zajdu do tělocvičny."

,,Už minulý týden jsem ti říkala, že nemusíš být vždy u mě. Dnes vyžaduji tvou přítomnost jen na procházku v pět, tak jako vždy."

,,A to je za půl hodiny," odvětil chytře a já se nepatrně ošila. Zapomněla jsem na čas a teď budu muset kompromisovat.

,,Dnes půjdeme tudy," ukázala jsem na cestičku, která byla jasně vyšlapaná, ale vypadala jako, že nikam nevede, jen do křoví. Když jsme se prodrali houštím najednou jsme byly ve vedlejší uličce za plotem, zámku. Falešný úsek plotu nebyl nijak skrytý a úroveň magie, kterou člověk potřebuje, aby prohlédl tuto iluzi, je malá, i tak to ale nebyla známá cesta.

Casto se za mnou snažil držet svůj hlas v tichosti, ale jeho brebtání a stěžování si bylo jasně slyšet. Jeho rozčílení mě bavilo.

Moji procházku jsme nakonec stihli tak akorát. Jen jsem procházela ulicí a zdravila všechny okolo, když jsem si v jedné uličce všimla elfa s malým zlatým emblémem na košili. Hra už začala a já se nemohla dočkat kdo nakonec vyhraje.

,,Casto," oslovila jsem ho hlasitě, tak aby i člen Zlatého deště slyšel jméno mé stráže. Ten si mou hlasitost vyložil jako urgentnost a rychle přispěchal k mému boku.

,,Ano?"

,,Za chvíli budu přidělovat jména, takže máš volno. Můžeš se ke mně připojit hned po tom, co přidělím posledního," zastavila jsem se před tím, než jsem plně vstoupila na náměstí. ,,Pokud znovu uvidíš šíp, tak ho, prosím, tentokrát nechej letět dál," usmála jsem se na něj a udělala krok dál. Tak jako každý den se na mě všichni otočili a začali slézat ze schodů pódia.

,,Ráda jsem tě poznala, Meldawen," loučila jsem se s poslední dívkou a jemně si oddychla. Dnes přišlo víc lidí, než jsem čekala ale není se čemu divit, když je víkend za dveřmi. Naposledy jsem přenesla váhu těla z jedné nohy na druhou a sykla, když si ani tak nedala bolest pokoj.

Konečně, tak jako snad každý den během posledního týdne, jsem si koutkem oka všimla stříbrného lesku šípu. Hluboce jsem se nadechla a otočila se směrem k němu, připravená všem ukázat, že únos nikdo neurychlí, když šíp znovu zasáhl mě známou osobu. Začala jsem se nadechovat, že Castovy dám za vyučenou, že nehodlám mít věčně poraněnou stráž, když šíp zvedl nad hlavu a hodil s ním o zem, ve výhružném gestu.

,,Co jsem ti říkala?" začala jsem i tak, ale Casto se ke mně otočil, jeho obličej jasně naštvaný. Byl udýchaný.

,,A co je moje práce?" vyštěknul a hrubě mě vzal za ruku. Netlačil na ni bolestivě, ale rozhodně mě tak nutil jít rychleji, než bych chtěla.

,,Copak ti musím neustále a dokolečka opakovat to samé? Že bude lepší, když udiví, že mi neublíží a dají pak pokoj."

,,A takhle uvidí to samé, takže v čem je problém?" dostal ze sebe a konečně zpomalil.

Zámek už byl jen pár metrů od nás, ale já měla pocit, že jsem stále stála na místě. Proč se tak snaží? Uvědomuje si, že se mi nic nestane, nebo ne?

,,Ty máš jediné štěstí, že jsi ho tentokrát chytnul," kroutila jsem nad ním hlavou. ,,Měla jsem tě pojmenovat tvrdohlavý anebo šíp," vyklouzlo mi ze rtů a já nezmohla než jen čekat na výsledek.

,,A ty jsi se měla jmenovat terč," vrátil nazpět.

,,Když by viděli, že to nefunguje už kdysi, tak bych dneska měla klid."

,,Takže je to moje chyba?"

,,To jsem neřekla, ale myslím si to."

,,Teda na čtrnáctou generaci jsi nějaká otravná," řekl stále naštvaně, ale jeho ramena viditelně povolili. Asi z něj konečně odpadal adrenalin, který musel mít, když ten šíp chytal.

,,Dali si se mnou záležet."

,,Hej," vyrušilo mě ze čtení knížky.

,,Ano?" Otočila jsem se za šepotem, jen abych si všimla svíčky, která ozařovala Castův obličej v tak akorát děsivém světle.

,,Neměla bys mít jako primární místo svůj pokoj?"

,,A neměl bys ty jít v realitě spát?"

,,Dneska nemůžu."

,,Děje se něco?" zavřela jsem knihu a otočila jsem se na něj. Casto si oddechl a sedl si na křeslo naproti mně. Položil jsou svíčku vedle té mé a najednou tady bylo světla až moc.

,,Kdy se začneš připravovat na únos?" složil obličej do rukou a mě bylo jasné, že se brzy dozvím, kdo vyhrál. Jestli já anebo kovář.

,,Během tohoto víkendu chci stanovit rozpisy služeb a tím budu hotová," jemně jsem se na něj usmála a začala po jeho šatech hledat známky zlatých šperků, které jsem u něj doteď neviděla. Zlatý déšť se na něm nepodepsal, vzhledem k tomu, že jediné zlato na jeho osobě byl náramek, který jsem mu dala první noc. Že by ho přeci jen přesvědčil kovář? Asi jsem se v něm zmýlila. Je lepší, než jsem čekala.

,,A jsi si jistá, že se ti nic nestane?"

,,Ano. Úkol je mě dostat ze zámku anebo mě v něm uvěznit. Ublížit mi by bylo proti pravidlům, a navíc to ani fyzicky nebude možné, protože v ten den budu chráněná štítem, který až vyprchá, tak aktivuje teleportační kouzlo, které mě dostane na náměstí, kde pak vyhlásím výsledek." Usmála jsem se na něj

,,Tak alespoň něco," oddychl si a párkrát pokýval hlavou.

,,A co teď? Budeš teď moct jít spát?" zvedla jsem se z pohovky a dřepla si před něj.

,,Bude to rozhodně jednodušší. Bál jsem se toho, co se stane, když se k tobě hráči dostanou."

,,Svět venku je krutý a tam také ti krutí zůstávají. Tady, tady jsme neznámí přátelé. Tohle je hra, a teď nemyslím EKO, ale úkol únosu. Je to soutěž rychlosti, intelektu a týmové práce. Stráž, která prozrazuje rozpisy služeb a moji polohu jsou pouze v jiném týmu, a to není špatné. Ne tady," chytla jsem jeho koleno a jemně ho stiskla. Casto se na mě překvapeně podíval, ale mou ruku nechal na jeho koleni zůstat.

,,Fajn," vyšlo z něj poraženě a začal se zvedat, ,,tak já půjdu spát. Na viděnou zítra."

,,Zítra," odpověděla jsem a znovu se natáhla po knize. Ještě jednu kapitolu.