,,Dnes už mám padla, takže zase zítra," rozloučila jsem se týmem a zaklapla pracovní notebook. Práce se poslední dobou stala jen nutností, kterou jsem se protahovala jen pro to, abych si mohla dovolit svůj život online. Není to něco za co bych se mohla stydět, ostatně svět venku už dávno není to, co mi rodiče slibovali a všichni z něj raději utíkáme. Příroda umírá, agresivní marketing polepil oblohu a děti jsou rukojmí svých úspěchů, takže je nikdo nevidí, jak jsou zavření doma s úkoly. Jako bych tomu pomáhala. Stěžovat si je jednodušší než něco opravdu udělat.

,,Nu což," vydechla jsem a zaškrtla další den v kalendáři. Na to, že je srpen tak venku panovala šedá zima, taková, která se ti nalepí na kosti a pomůže od ní jen teplá sprcha. Jen pohled z okna mnou otřásl, a tak jsem raději závěsy zatáhla. Je čas na to začít den.

Přešla jsem k osobnímu počítači a hodila červenou fixu do misky vedle něj. Než jsem v hromadě kabelů vyhrabala ten červený, na ploše se mi stihla otevřít i přihlásit hra. Zlaté okénko, které si bralo inspiraci z barokních vyřezávaných prvků, mě upozorňovalo, že má plošina, brýle ani vesta nejsou připojeny.

Jakmile okénko zmizelo znovu jsem zkontrolovala připojení kabelů. Nechtěla jsem, abych zase uprostřed konverzace ztratila vizuál, natož, aby mě vesta trápila tím, že začne vibrovat, když ji dojde, že nedostává herní input. Usmála jsem se sama pro sebe. Můj kabelový managment nikdy nebyl skvělý, ale dnes jsem se překonala. Takhle by se nic nemělo zadrhávat o postřihy a pásky na herním obleku, což by byla vítaná změna. Svázala jsem si vlasy do nízkého copu, aby nepřekážely brýlím a začala se převlíkat do upnutého obleku, který vypadal spíš jako neopren výstředního surfaře než nejnovější verze herního doplňku, který snímá tvé pohyby a odesílá je do počítače.

       Naposledy jsem si poposkočila, abych se ujistila, že mi žádný kabel nevypadne a konečně se připojila do hry. Moje páteř automaticky začala brnět. Byl to proud energie, který každou sekundou měnil emoci, kterou jsem cítila. Konečně jsem to byla zase já. Urozená a vážená elfka, která je tady potřeba. Která tady něco může udělat.

Nemohla jsem se ale rozplývat dlouho. Dnes, jako každý den, tady mám práci a vzhledem k mému postavení by bylo drzé přijít pozdě. Dala jsem se do pohybu. Chvíli mi trvalo zvyknout si na délku kroků, ale po krátké chvíli jsem nabrala zpět veškerou sebedůvěru.

Ulice okolo mě byla plná života, jak se lidé odhlašovali z reálných prací a měnili je za ty magické ve hře. Slyšet smích, který se ozýval z každé hospůdky a povyk okolo odměn za gobliní hlavy mě hřál hluboko uvnitř. Tohle měl být i náš svět, ale místo toho jsme zdědili šedou hroudu kovu a špatné plíce. Otevřela jsem okénko upozornění a naposledy se ujistila, že nejdu moc brzy na jmenování nováčků. Nikdy to nebyl problém, protože nová krev je nedočkavá, a tak je dochvilná, ale já dnes chtěla ještě chvíli jen dýchat.

Jakmile jsem vlezla na náměstí všichni se na mě otočili. Pamatuju si, jak jsem se já lekla, když poprvé přišel minulý král a oznámení na jeho blízkost mi skočilo přes celou obrazovku.

Lidé, vlastně spíš elfové, kteří seděli na schodech k pódiu se zvedli a uvolnili mi cestu. Zvuk mých podpatků trhal konverzace a když zastavil, tak všichni poslušně ztichli. Usmála jsem se na všechny a vědomě dohlédla na to, abych stála rovně.

,,A ty seš jako člověk?" ozvalo se zezadu. V tu chvíli si začal celý dav špitat. Nedivila jsem se. Moje postavení je něco, čeho obyčejní hráči nemohou jen tak dosáhnout. Nejde o úkol nebo čistě o úrovně, nezáleží ani na tom, jak dlouho hru hrají. Post vládce serverů se tajně předává mezi hráči a každý, kdo se postu vzdá v prospěch jiného, mlčí, aby se udrželo kouzlo. Fakt, že jsme jen další hráči, dále schovává to, že zdejší nehratelné postavy jsou inteligence čtrnácté generace, a tudíž mají sami silné osobnosti.

,,Co jiného bych měla být?" zeptala jsem se s úsměvem a šla k tomu co se mě ptal.

,,Tak já už nevím!" řekl a začal žvýkat. Skoro jsem až cítila, jak mi naběhla žilka.

,,Poprosím, aby se všichni hráči, kteří momentálně jedí odpojili a vrátili se s prázdnými ústy," řekla jsem mírně, ale dostatečně hlasitě, aby mě slyšeli i ostatní. Hráč přede mnou se začal smát.

,,Teď seš jako moje máma," začal se smát a já nepoznávala, jestli je v jeho slovech jed, nebo jestli se jednalo jen o prohlášení.

,,Stejně jako tví rodiče si nepřeji být svědkem udušení. Jsi nový a proto, než si zvykneš na nové prostředí, doporučuji hrát bez žvýkaček a jídla," vysvětlovala jsem. Klučina přede mnou se nakonec odpojil a spolu s ním i pár dalších. Když bych měla počítat kolikrát už jsem podobnou situaci řešila, byla bych tady asi týden. Přijde mi, jako by snad nikdo nečetl pravidla hry. Nebudu lhát, já také občas svačím při hraní, ale já už jsem hráčem přes tři roky a svoji herní plošinu znám jak konečky svých prstů. Tahle hra je víc můj domov než můj reálný domov. Zatřepala jsem hlavou. Zase jsem moc přemýšlela a brzdila den.

,,Pro ty, kdo zbyli," uklonila jsem se, ,,Mé jméno je Oiturë a bude mi ctí vám darovat to vaše, ale prvně," zvedla jsem ruku a pokusila jsem se získat pozornost všech, kteří znovu upadli v konverzaci, ,,je zde možnost, toho vypadat tak jako v reálném životě. Má někdo zájem?" zeptala jsem se a pomalu projela pohledem všechny. Jejich obličeje byly nejisté, ale pár jich vypadalo zaujatě.

,,A vlasy a oči mi zůstanou v takových barvách jako jsou teď?" ptala se váhavě černovláska, která stála po mém boku. Byla to malá dívenka s krátkými vlasy a pronikavě limetkovýma očima. Obvykle podstoupilo změnu jen pár statečných a pro ty jsem měla slabost. S úsměvem jsem pokývala.

,,Tak já beru!" řekla dívka asi stejného věku jako já s růžovýma očima i vlasy a nadšeně mi podala ruku. Usmála jsem se na ni a vytáhla zdobené menu.

,,Jen mi tohle odklikni."

,,Co to je?" ptal kluk, který se vydral dopředu.

,,Jen schválení skenu. Není to nic špatného a zůstane to jen ve hře." Všichni tři, kteří nyní tvořili půlkruh okolo mě, se na sebe navzájem podívali a s pokývnutím se seřadili do řady, aby mohli schválili sken. Najednou přede mnou stáli tři postavy, které nebyli o moc jiné než jejich předešlé já. Vidět jejich reálné tváře mě zahřálo zevnitř.

S menší skupinkou elfů jsem pomalu procházela město a pomalu rozdávala jména. Hodně lidí vědělo už na začátku hry, co chtějí dělat, a tak to nebylo těžké. Často se zastavovali u míst, která je zaujala, nebo u profesí, kterým se chtěli věnovat.

Akorát jsme procházeli okolo zámku, kde lilie ze zahrad utíkaly do ulic, když jedna ze dvou dívek, které mi zbyli, přeběhla k liliím a začala je pozorovat. Herní svět jim dával fantastické barvy a tvary, které jen umocňovaly jejich krásu. Jejich jméno jsem nedarovala už delší dobu.

,,Vánië. Co ty na to?" vstřícně jsem se zeptala a dívenka přikývla.

,,Vánië, vítám tě ve hře. Nyní můžeš vlastnit zem, stát se členem skupin, účastnit se úkolů a plně si užívat svého života zde. Máš místo, kam víš, že bys chtěla?" Dívence se rozzářila očka a pošeptala mi svou odpověď. S úsměvem jsem otevřela portál a sledovala ji, dokud její silueta plně nezmizela za mlhou na druhé straně. Teď mi zbyli dva.

,,Kam šla?" zeptala se poslední dívka.

,,K lesním elfům."

,,A mohla byste mě poslat třeba někam k vodě?" nadšeně se zeptala dívka a mírně skočila. Pouze jsem pokývla a podepřela si bradu. Chvíli mi trvalo projet si všechna jména, ale nakonec jsem našla i to její.

,,Cuilë. Tak," řekla jsem radostně a znovu otevřela portál. Než mi plně zmizela zopakovala jsem jí přivítání a popřála štěstí. Už mi zbyl jeden.

,,Máš také nějaké specifické přání?" otočila jsem se na posledního člena skupiny. Jednalo se o hráče, který podstoupil sken, takže jsem čekala alespoň nějakou odpověď, ale zbylo mi jen ticho. ,,Co třeba kovář?" nadhodila jsem, protože jsem okolo něj měla stejně v plánu jít. Modrovlasý kluk jen pokrčil ramena a já začala jmenovat list míst, které by mohly zaujmout. Bez úspěchu. ,,Lukostřelci?" zoufale se mi zvedl hlas a on jen zakroutil hlavou. Dost možná skončí jako Cermo, což je dosti obecné, ale alespoň mi to uvolní zbytek večera, pomyslela jsem si a v tichosti vyrazila zpět na náměstí.

Nebylo časté, aby se našel někdo, kdo ve mně své jméno jen tak nevyvolá. Naposledy jsem se hluboce nadechla a otočila se k bezejmennému elfovi, když se nade mnou něco zalesklo. Než jsem stihla pochopit co se děje, nebo cokoliv udělat, můj společník ten blyštivý předmět chytnul do ruky. Úžasem jsem zůstala stát jako opařená. Nejednalo se o minci nebo kamínek, ale o šíp. Velký a tmavý, který měl být jasné znamení. Hráči nikdy nepřestanou být netrpěliví.

,,Jste v pořádku?" zeptal se.

,,Jsi ty v pořádku?" hlasitě jsem opětovala a začala ho kontrolovat, když jsem se vzpamatovala. Vykulil na mě oči.

,,Ano, ale o mě se nemusíte bát," uklidnil mě a jeho modré oči se ve světle zapadajícího světla zaleskly. Vydechla jsem vzduch, který jsem raději držela a šíp od něj vzala.

,,Teď si můžeme tykat," pobaveně jsem přiznala.

,,Jsem rád, že se vám, tedy, ti, nic nestalo."

,,To díky tobě. Dobře. Už to mám. Budeš pracovat na zámku," řekla jsem a on vypadal, že nesouhlasí, ale dřív, než stihl něco namítat, tak jsem ho zastavila. ,,Budeš pracovat pro mě. Mám i tvé jméno. Casto," pravila jsem. Na to nově pojmenovaný elf jen pokýval hlavou.

,,Ačkoliv budeš bydlet na zámku stále jsou zde omezení. Můj pokoj a služebnické křídlo jsou mimo limit. Zároveň veškeré oslavy, které budeš chtít pořádat budou muset projít klasickým procesem, tak jako u ostatních. Neboj, práce nebude na celý den. Stále budeš mít volnost věnovat se svým úkolům a kdykoliv je zde možnost ze svého postu odejít," vysvětlovala jsem mu po cestě k zámku. Elf za mnou tiše kráčel a bedlivě poslouchat vše co jsem mu říkala.

,,Já vlastně ani nevím co je můj post."

,,Budeš mým společníkem, mým ochráncem a velitelem mé stráže. Dnešní incident je výsledkem blížícího se úkolu. Každý měsíc je zde úkol zajmout vládce serveru a získat tak vzácný předmět. Jak sis mohl všimnout, úkol se blíží a mou povinností je předat předmět té nejlepší skupině, které se to podaří."

,,Takže tobě to nevadí?" zeptal se s údivem.

,,Ovšem, že ne. To je také důvod, proč měním stráže a zapínám své štíty. Ten šíp by se ke mně nikdy nedostal a pokud by si toho ten, kdo po mě vystřelil, všimnul, tak by věděl, že není možnost úkol uspěchat."

,,Proč měníš stráže? Nechceš si nechat ty, které znáš? Co když tě zradí?"

,,O to jde. Dávám jim šanci se mě buďto zastat a bránit mě, anebo mě zradit. Každá skupina k úkolu přistupuje jinak a já jim chci dát možnost předměty získat. Zatím se to povedlo jen dvakrát, ale tento měsíc mám pocit, že by se jim to mohlo povést znovu."

,,Mám to brát jako, že nevěříš v mou schopnost tě ochránit?"

,,Ber to, jak uznáš za vhodné. Blízkého společníka a osobního ochránce jsem do teď neměla, takže to bude něco nového v mixu."

Casto dál nic neříkal a pouze mě následovat. V jeho hlavě se toho muselo hodně odehrávat, a tak jsem ho nevyrušovala.

Když se dostal do svého pokoje, který byl na konci chodby od toho mého, tak se rozjařeně koukal všude okolo sebe. Zvedal každou lampu a koukal na její cenu. Neubránila jsem se úsměvu.

,,Plat budeš obdržovat každý den, pokud budeš ten den aktivní, a každý den bude o deset mincí větší, abys měl důvod zůstat. Pokud chceš, tak ji prodej. Co je v tvém pokoji je tvé a žádný hráč nebude mít možnost to z pokoje vynést."

Casto položil lampu, kterou do teď bedlivě zkoumal a otočil se na mě. Nevypadal spokojený s tím, co jsem říkala.

,,Proč bych hned vše prodával? Za koho mě máš?"

,,Neber to zle. Nebyl v tom žádný účel tě napadnout. Jen ti sděluji tvé možnosti. Za tu lampu by sis mohl koupit lektvary na měsíc v jeskyních. Zajít si k dobrému kováři a nechat si svou zbraň očarovat anebo si koupit koně. Vše to jsou možnosti, které ti nyní nabízím bez pocitu studu."

Elf přede mnou protočil oči a lampu vrátil na noční stolek. Podala jsem mu malý náramek.

,,Pokud jej budeš mít na sobě, tak vždy uvidíš, kde jsem. Náramek nefunguje obousměrně, takže můžeš volně zkoumat město. Pro dnešek nebudeš mít žádné povinnosti, pouze se usadit. Zítra v pět hodin vyrazím na procházku městem a tam bych tvou přítomnost uvítala."

,,Je děsivé, jak furt jen mluvíš," rýpnul si spíš pro sebe, ale já ho slyšela. Nedala jsem mu to ale najevo. Měl pravdu, dnes jsem toho namluvila víc jak za poslední týden, a to jsem byla na otevírání nového obchodu v severní části města.

Otočila jsem se ve dveřích v úmyslu mu dát pokoj a seznámit se s novým strážným, kterého jsem přijala včera, ale ještě jsem neměla čas ho osobně blíž poznat.

,,Kam jdeš?" zastavil mě prudce.

,,Do zahrad. Nová stáž mě doprovodí," odvětila jsem a vydala se po chodbě dál. Netrvalo dlouho, než jsem za sebou uslyšela druhý pár bot. Usmála jsem se pro sebe.

       Když jsem si sundala brýle venku už byla tma a do pokoje mi prosakovalo akorát světlo billboardů.