Dny ubíhaly. Já i Daitor jsme plnili své práce ve smečce, tak, jak jsme na to byli zvyklí před naším seznámením. Mnoho věcí se samozřejmě změnilo. Občas jsem při hledání vhodného listí a mechu cítila pach černého vlka, byť byl slabý. Daitor nepřestával se svým zlozvykem, jenž spočíval v lovení speciální kořisti pro mě, většinou veverky nebo jiného malého lesního stvoření. Členové smečky se takovýmto kořistím vyhýbali, ale hlavně, což mě dost překvapilo, nic nenamítali. Většinou po sobě vrhali potutelné pohledy – převážně členové Daitorovy rodné smečky –, či se usmívali. 

A co Shewel, Spring, Sharow a Arrow? Nikdy jsem nevěděla, jestli se zrovna nedívají. Sledovali nás a mrkali na sebe. Zejména Sharow a Spring. Ty dvě se opravdu skamarádily, byly téměř nerozlučné. Vlastně i jejich druhové byli náramní přátelé. Bylo jen dobré, že se hlavami smečky stali právě oni. 

Mít za druha Daitora bylo skvělé. Avšak, všimla jsem si, že se to podepsalo na chování ostatních. Ze začátku se mnou mluvili pouze v přítomnosti Daitora, ale i můj majetnický a žárlivý druh po pár dnech povolil, takže jsem se měla v táboře bavit s kým jsem chtěla bez toho, aby seděl vedle mě. Až na Ramiratha, samozřejmě. Některým se to nemusí zdát jako pokrok, ale mě to tak opravdu přišlo. 

Ale ne vše bylo v naprostém pořádku. Zelenooký vlk se v poslední době začal chovat trochu zvláštně. Byl takový... zamyšlený. Jednou, když jsem se probrala v noře a on nebyl vedle mě, jsem ho přistihla, jak hledí na východ Slunečního vlka, nepatrně se usmívajíc. Rychle jsem zalezla zpět, s myslí plnou myšlenek, co se mu tak mohlo honit hlavou. 

Dnes ráno jsem se probudila v obětí mého milovaného druha. Počkat, co? I když... ano, je to pravda. Já Daitora miluji. Jedna část mého vědomí si uvědomila, že jsem mu to ještě nikdy neřekla. On mě ano, ale já? Opravdu jsem mu nikdy neřekla ty dvě slova ‚Miluji tě'? A jestli jsem mu to ještě neřekla, mám zásadní otázku – proč? Vstala jsem a oklepala se, abych ze sebe setřásla všechny myšlenky. Však já mu to jednou řeknu. 

Vylezla jsem ven z naší pohodlné nory. Zaťala jsem drápy do země a prohnula se v zádech, abych se protáhla. Otočila jsem se k východu nory, z níž zrovna vycházel Daitor. Zívl a otevřel tlamu tak moc, až odhalil všechny tesáky. Neuniklo mi tiché zasmání, při čemž černočerný vlk okamžitě přesunul svůj zrak na mě. Naklonil hlavu na stranu. „Tak ty se mi budeš smát?" zeptal se pobaveně. 

Zazubila jsem se a přikývla. Zachytila jsem záblesk v jeho očích a ďábelský úsměv, než se rozeběhl mým směrem. Vykulila jsem na něj oči, ale neváhala jsem a rozeběhla se pryč. V táboře bylo pusto a prázdno, ačkoli byl Sluneční vlk již na obloze. Zanedlouho se ostatní začnou probouzet, ale teď jsme tady sami, dá se říct.

Proběhla jsem kolem doupěte Beta páru, když tu mě něco srazilo k zemi. Polekaně jsem vypískla. Byla jsem přetočená na zádech a výhled na nebe mi zastiňoval Daitor. Sklonil se nade mnou tak, že se naše čenichy téměř dotýkaly. 

„Vážně se mi budeš smát?" zavrčel Daitor laškovně. 

Dívala jsem se mu zpříma do očí, když jsem odpověděla: „Ano, budu." Tentokrát to byl on, kdo se krátce zasmál. Vzápětí spojil naše čenichy v krátký polibek. Když se odtáhl, uskočil na stranu, abych se mohla postavit, a já tak učinila. Právě v tu chvíli jsem zahlédla černé ucho a špičku bílo-hnědého čenichu, okamžitě mizících v noře. Takže přeci jen byl někdo vzhůru! A samozřejmě Shewel a Spring, kteří nás pozorovali. Jak dlouho nás sledovali? Doteď jsem si jich nevšimla!

Podle Daitora, jenž měl pohled upřený na noru svých rodičů, jsem poznala, že je také viděl. Po chvilce zavrtěl hlavou a podíval se na mě. Beze slov jsme se shodli a vydali se doprostřed tábora. Sedli jsme si vedle sebe a vyčkávali. Zanedlouho se z nor začali trousit ostatní. Jako první vyšel Alfa pár, po nich Beta pár a nakonec ostatní. Jakmile zde byli všichni, tedy až na Missile, která spala po noční hlídce, Shewel začal rozdávat pokyny. Lovci se pod vedením Daitora vydali pryč. Hlídkaři chvíli seděli v chumlu, než Aasan a Clever vyrazili na hlídku. Já jsem jako obvykle zamířila do lesa.

Končilo Jasné světlo a nastávalo Žlutolistí. Dalo se to poznat podle přírody. Listy nabraly různé odstíny žluté, oranžové a červené barvy, a začaly opadávat ze stromů. Tím líp pro mě, alespoň jich najdu více. Zastavila jsem se kdesi uprostřed lesa a kochala se tou nádherou. Zhluboka jsem se nadechla a pak dlouze vydechla.

Jak to tady bylo nádherné! Mohla bych zde strávit klidně celý den, nejlépe ve společnosti Daitora. Z mého snění mě vytrhlo zašustění za mnou.

Prudce jsem se otočila a naskytl se mi pohled na černo-hnědo-bílého vlka. „Ramirathe, co tady děláš?" štěkla jsem na něj. 

„Šel jsem se projít," zněla jeho odpověď. Jasně, tak to neberu. Kdyby se ‚šel projít', zajisté by nešel ke mně. Musel mě cítit!

„Fajn," zavrčel když viděl můj vzdorovitý pohled, „nešel jsem se projít. Šel jsem za tebou."

Zalapala jsem po dechu. „Ty jsi šel za mnou? Proč?"

Podíval se mi přímo do očí. „Protože už to dál nesnesu, Altiro." Jeho hlas zněl tvrdě a ostře. „Nemůžu uvěřit, že jsi mi to toho dne uvěřila. Daitora nesnáším. Vždycky jsem ho nesnášel. Nelíbil se mi. Nesouhlasil se mnou, odporoval mi. A ten, kdo mi odporuje, za to vždy nějak zaplatí. Takže mu vezmu to nejcennější, co má." Udělal dramatickou odmlku. Pak dodal: „Vezmu mu tebe."

Nevěřícně jsem na něj hleděla. Daitor měl pravdu. Ramirath není dobrý vlk. Je zlý, moc, moc zlý. Využil mého zaskočení a přiblížil se ke mně. O krok jsem couvla a konečně jsem nalezla hlas. „Tak to tedy ne! Já nechci!"

Zasmál se. Ne radostně, nýbrž posměšně. „Nedělej si to těžší. Je mi jedno, co ty chceš nebo ne. Já mu vezmu tebe. Budeš moje a budeš dělat to, co budu chtít já."

Nahrbila jsem se, celý kožich jsem měla zježený. Couvla jsem ještě více a vycenila tesáky. „Nejsem tvoje. Jsem Daitora." A když jsem vyslovila poslední větu, navzdory situaci, v níž jsem se nacházela, mnou projel blažený pocit. Jsem jeho. Jen jeho. Tak to je, bylo a bude. 

Ramirath se přiblížil. „Takže to půjde po zlém," sykl s předstíraným zklamáním. V tu chvíli se na mě vrhl. Narazil mi hlavou do boku. Zastavila jsem se až o nejbližší strom, na nějž mě hodil. Měla jsem strach. Opravdový strach, cítila jsem beznaděj a bezmoc. Jakou šanci mám proti dospělému vlkovi?

Z hrdla se mi vydralo bolestné zavytí, nesoucí se celým lesem. A možná ještě dál.