,, Cože?" vykoktal ze sebe Derek a věnoval mi vyděšený pohled. Jen jsem sklopila hlavu a hypnotizovala zem, která nebyla něčím zvláštní. Možná tím, kolik prvků se v ní nachází.

,, Proč jsi nám nic neřekla? To se nám bojíš svěřit? " řekl Derek s nepředstíraným překvapením ve tváři. Nejspíše si myslel, že potom všem co se za poslední týdny stalo se budu chovat jinak. Nechtěla jsem, aby si myslel, že mi už nemůže věřit. Nějakým zvláštním způsobem mě to ubíjelo ještě více než Dereka. 

,,Ne,to ne.'' zavrhla jsem okamžitě tuto možnost. Nebylo to tak, že jsem mu nedůvěřovala, ale strach mi zatemnil mysl a navíc, s tímhle se člověk nesvěřuje každému na potkání. 

,,Já jen, měla jsem strach a ještě před pár měsíci jsme se ani neznaly. Je toho na mě poslední dobou moc a já...... moc se omlouvám.'' Ani jsem netušila, že jsem plakala, než jsem pocítila kapky slz, které mi stékaly po tváři. Derek ke mně téměř okamžitě přistoupil a slzy mi jednu po druhé setřel. Poté si mě vtáhl do obětí. Opětovala jsem mu ho.

----------------------------------------------------------------------

Domů mě odvezl Derek. Potom co zjistil, že mě někdo sleduje byl ještě víc ochranářský, než před tím. I když mi to bylo chvilkami nepříjemné, byla jsem ráda, že můžu být s ním. Už jsem ho od sebe neodháněla. Vzdala jsem to. Snažila jsem se ho celou dobu odstrčit, ale přitáhla jsem si ho k sobě blíž. 

Z počátku jsem měla z Dereka strach, ale po všem tom čase, který jsme spolu strávily jsem se přestávala bát jeho, ale děsily mě pocity, které jsem k němu začala chovat. Nikdy jsem nic takového nezažila. Každý úsměv, který mi věnoval mi zahříval srdce. Každý jeho zklamaný výraz byl jako dýka. 

Už jako malá jsem se bála těhle pocitů. A především lásky. Ne že bych k tomu neměla důvod. 

Moje máma, adoptivní máma neměla v lásce štěstí. Její manžel jí opustil, kvůli jiné a mámu zadlužil. Skoro jsme přišli o dům. Trvalo roky, než jsme se z toho dostali. Zvlášť máma. Já si ho vlastně ani nepamatuju. Když odešel, byli mi čtyři. 

Od té doby pro mě byla láska noční můra. Vyhýbala jsem se jí. Jak mi řekl Derek, postavila jsem si kolem sebe hradby. Dost silné, aby mě uchránili před láskou. To jsem si do nedávna alespoň myslela. 

Derek ty hradby zbořil a já tak zjistila, že láska je skutečně krásná, ale může být i velkou bolestí, ale ta bolest za ni určitě stojí. 

,,Dáš si něco k pití?'' Vytrhl mě z mého přemýšlení Derek. 

Byli jsme v kuchyni. Než Derek promluvil, bylo tu ticho. Stejně jako celou cestu v autě. Alespoň jsem měla čas si všechno uspořádat v hlavě. Ale Derek mi dělal starosti. Nejen, že nemluvil, nedíval se mi ani do očí. Byl ke mně otočený zády, hlavu měl lehce sklopenou a rukama se pevně držel kuchyňské linky. 

Bála jsem se. Teď, když jsem si přiznala, že k němu něco cítím a že se mu již nemíním dál vyhýbat jsem ho nechtěla ztratit. 

,,Ne, děkuju.'' Odpověděla jsem po chvíli. Vstala jsem z židle a pomalými kroky jsem mířila k němu. Zpozorovala jsem, jak se napnul. Věděla jsem, že poslouchá každý můj pohyb. To mě ale neodradilo, naopak ještě více rozhodnými kroky jsem přistoupila čelem k němu. To už se mi zpříma díval do očí ve kterých byla jasná otázka: Co máš v plánu? 

Svou ruku jsem položila na jeho tvář, jež pokrývalo jemné strniště. Byla jsem jeho pronikavým zeleným pohledem tolik očarovaná, že jsem nepostřehla, že jedna jeho ruka mě držela kolem pasu, zatímco druhá se přemístila na můj bok. Musela jsem si stoupnout na špičky, protože byl skoro o dvacet centimetrů vyšší než já. A pak jsem to udělala. Jemně jsem položila svoje rty na ty jeho. 

Derek po chvíli jakoby procitl a začal se mnou okamžitě spolupracovat. Najednou se něco změnilo. Polibky začali být vášnivější a jediné na co jsem dokázala byl Derek. Nic jiného mě nyní nezajímalo. Jen on. 

Ucítila jsem Derekovi ruce na mých bocích. Za chvíli už jsem pod nohama necítila zem. Derek mě vysadil na kuchyňskou linku, aniž by přerušil polibek. Po chvíli se ode mě odtáhl a zpříma se mi zadíval do očí. Jeho ruce nyní spočívaly na mém pasu a pevně si mě k sobě přitiskl a nevypadalo to, že by měl v plánu mě v nejbližší době pustit. A víte co? Ani v nejmenším mi to nevadilo. 

Chtěla jsem ho opět políbit, spojit naše rty a přitisknout si ho k sobě ještě víc. Pokud to teda vůbec bylo možné. 

To se však nestane. Přeruší nás vyzvánějící mobil. Chvíli ještě potrvá než mi dojde, že je to můj mobil. V tu chvíli jako by byly všechny ty emoce, které tu kolem nás poletovali úplně zmizeli a já se vrátila zpět do reality. Realita je na nic. Ale díky ní jsem si uvědomila, co jsem udělala. 

Já jsem políbila Dereka. On políbil mě. Do háje. 

Než jsem stačila něco říct, mobil začne opět vyzvánět. Tentokrát je to ale zpráva. Omluvně jsem se na Dereka podívala a než stačil cokoli namítnout, vytáhla jsem si mobil ze zadní kapsy kalhot a pohlédla na obrazovku. Neznámé číslo. Zamračila jsem se. Koukla jsem se na zprávu, která mi ne dlouho potom přišla. Je od stejného čísla. S třesoucími prsty jsem zprávu otevřela. 

Ubohá Mary, vždycky si měla slabost pro zlobivé kluky. Stejně jako Jay, jediný rozdíl mezi váma je v tepu. Ten jeho už pomalu klesá....... jestli ho chceš zachránit, začni kopat, hra začíná dnes v 23:00. Pravidla znáš. Porušíš je a jeho tělo najdeš po kouskách rozházené po celém Beacon Hills. V mých hrách si nikdy nevyhrála, uvidíme, jestli budeš mít tentokrát štěstí. 

Vždycky jsem byla ta, co se nejvíc bála. Bojácná Mary. Jako malá jsem se bála i vlastního stínu. Ovšem to nebylo nic oproti pocitu, který jsem cítila teď. Tak tohle znamená být vyděšený k smrti? 

,,Co se děje?" 

Z mého šoku mě probere Derek, která, aniž bych si to uvědomila, mě stále držel kolem pasu. Což je jedině dobře, protože právě mám co dělat abych se nezhroutila k zemi. Věděla jsem, že jsem to nechala zajít příliš daleko. My všichni. Je načase s tím přestat. Zastavit to šílenství, které mě doprovází od té hrůzné noci. Přesto, že jsou to už dva roky, ten pocit viny je jako jed, který se mě snaží zevnitř zabít. Nezaplnitelná díra, kterou nelze nějak vyléčit. Jediné co můžete udělat, je naučit se s tím žít. Teď je ale načase otevřít tuto starou ránu a vypořádat se s démony, které z ní vylítnout a budou ničit hradby, které jsem si za tu dobu vybudovala. 

,,Dereku já ti musím něco říct." Upřeně se na mě podíval ve snaze zjistit, co se mu snažím říct. Zhluboka se nadechnu. Z očí mi tečou potoky slz, které se Derek pokusí setřít, ale já od něj prudce odstoupím, jako by mě popálil, přitom nic neudělal. 

,,Jde o mou kamarádku Jessicu Hopkinsovou. Před dvěma lety údajně zmizela." 

,,A?" Nechápavě svraštil čelo. 

,,Nezmizela Dereku, byla zavražděna." Než stačil cokoliv říct přerušila jsem ho, dokud jsem měla odvahu ty slova konečně říct. 

,,A vím to proto..... pro-protože jsem... ji zabila" 

Po dlouhé době jsem se dokopala k další kapitole, omlouvám se, že to tak trvalo, prostě najednou jako by mě všechna inspirace opustila a já se nemohla přinutit cokoliv napsat. Doufám, že se vám tato kapitola líbila. 

                                                      Verectis