Slabé sněžení doprovázel rychlý vítr.

Zima byla na samotném vrcholu své síly, nemocnější za posledních padesát, možná šedesát, někteří by zbrunátněli a tvrdohlavě tvrdili sto, let. Staří kmeti nepamatovali dobu, kdy jim takto tuhla krev v žilách, kosti chřadli a i bezzubým se klepala čelist za zvuku třenu cvakajícího o třen. Horký dech se měnil ve studenou páru, tak rychle, že s každým výdechem, duše jakoby se, po kouskách, snažila opustit tělo. Oheň - jediná spása - se rozdělával těžko; křesadla byla zmrzlá stejně jako ruce, jenž jimi o sebe bušily ze všech zbývajících sil v marné snaze je dostatečně zahřát v naději, že jediná jiskra se stane základním kamenem mocného inferna přinášejícího tak potřebné teplo, světlo a bezpečí.

V tento den v divočině, však žádný oheň rozdělán být nemohl; mráz byl neúprosný i k nejsilnějšímu páru rukou, jenž pod jeho neúnavným bičem, již nemohl dále křesat; nejvzácnější jiskra, která by přece jen vznikla, by byla odváta silným ledovým větrem zařezávajícím se do kůže stejně snadno, jako nabroušený nůž; kdyby přeci jen jeden žhavý odštěpek kamene, dychtící vzplát, našel cestu doprostřed hromádky, k troudu omotaného smotky slámy, nepochodil by, neboť takový zmrzlý troud by nezapálil ani blesk, kdyby do něj uhodil, natož nějaká mrzká ocílka.

Čumák vlčice se sněhově bílou srstí, i přesto zavětřil kouř. Přicházel z údolí přímo pod zasněženým kopcem po němž putovala s dvěma mláďaty - samci. Šla, nebo spíše, kulhala v čele toho, co zbylo ze smečky a určovala rychlost postupu. Na levou přední tlapu nedošlapovala. Z pod dlouhé zakrvavené zimní srsti jí čouhala obnažená zmrzlá kost.

Předchozí noc utíkala se svými syny před několika lidskými lovci, které napadli v jejich vlastním obydlí, kam by normálně nezavítali. Doba byla však zlá - kořisti bylo málo a hladových krků mnoho. V období velké zimy se vlčí smečky vždy stmelily do větších a tím pádem úspěšnějších společenství, a ta jejich dosáhla počtu dvaceti jedinců.

Každý den smečka slábla a pomalu začala ztrácet členy až jí, po třech týdnech, nedostatek potravy zavedl k onomu lidskému obydlí - malé vesničce o několika domech. Ve chvíli, kdy zbývalo pouze osm vlků, alfa samec rozhodl, že se vydají za potravou právě do ní. Lovci byli na podobné výpady připravení a jen co spatřili osmici vlků, popadli své luky s úmyslem postřílet je. Byli zkušení a zdatní střelci, ale vlci zase lovci; sám alfa samec se jednomu zakousl do krku a ostrými zuby mu přeťal krkavici. Lidé se přesto dostali do výhody. Netrpěli třítýdenním hladem jako vlci a odpočinku a tepla jim bylo, v porovnání s vlky, dopřáno štědře. Nakonec před lovci utekli - ona, mláďata a vůdce smečky, který byl zasažen šípem do boku, ale nějak se mu podařilo ještě den putovat, než podlehl svým zraněním a mrtvý zůstal ležet ve sněhu.

Vlčici nezbývalo než pokračovat dál s dvěma staršími vlčaty. Ani ona ze střetu nevyšla nezraněná; šíp jí zasáhl tlapu a přeřízl důležité šlachy a svaly. Jak běžela přes kamenný převis, tak na ní došlápla, neudržela její váhu a při tvrdém pádu na kámen si jí zlomila.

Zranění nezranění, slabost ne slabost, museli získat potravu a jedinou sliboval onen kouř.

První z jejích synů, vysoký leč pohublý se světle šedým hřbetem, našlapoval pomalým krokem za ní a hlídkoval okolí s nastraženýma ušima a nosem neustále větřícím po nebezpečí. Druhý, statnější a rychlejší téměř celý bílý jako ona sama, se před nějakou dobou vydal napřed aby zjistil, jestli kouř skrývá snadnou kořist.

,,Auuuuuuuuu auuu," ozvalo se zdálky vytí.

Oba vlci zavyli v odpověď.

Vlčice zamrkala a vydala se vpřed, tak rychle jak jí to zraněná noha dovolovala a mladší vlk jí následoval, aniž by polevil v ostražitosti.

Nejméně hodinu scházeli ze svahu pokrytého tlustou vrstvou sněhu, jenž je dovedl na okraj jehličnatého lesa, hustého hvozdu, jehož bílou přikrývkou obtěžkané větve zabraňovali vejít téměř veškerému světlu. Na stromech vyrostly rampouchy, které stále nabírali na mohutnosti i délce. Všude vně se válely větve, jenž neunesly tíhu zmrzlé vody, obklopené roztříštěnými ledovými úlomky zářícími jako sklo.

,,Auuuu auuu auuuuuu," pokračovalo vytí a vedlo jejich kroky. V blízkém okolí nebyly konkurenční smečky, jenž by to snad mohli zaslechnout.

Vlčice s velkou opatrností přecházela kořeny stromů a vyhýbala se prohlubním a výmolům. Nemohla jít tiše. Zranění jí nutilo uchylovat se k nemotorným skákavým pohybům lámajícím popadané větvičky. Při každém pohybu kňučela bolestí a cenila zuby.

Již hluboko v lese mladý vlk zbystřil, ještě víc, když se ze stromu vedle snesla sprška sněhu. A další. Vlk sledoval a hledal. Ve věku osmi měsíců byl ještě nezkušeným lovcem a nemohl vědět, že jde pouze o malou veverku. Když jí konečně spatřil obrátil se zpátky a pokračoval. Na chytání takové svačinky nebyl čas ani síla. Skutečná kořist ležela před nimi.

Měli za sebou přes šest mil pochodu ve chvíli, kdy se terén místo svažování začal zvyšovat. Po úpatí dalšího kopce kroužilo statnější z mláďat.

O dvě stě yardů dál na úbočí zářil plamen táborového ohně.

Vlčice ucítila lidský pach. Ženu.