Nový den, nové já! No, ne tak úplně. Vstávám ve vymezenou hodinu a oddávám se kombinaci silných léků a usilovné behaviorální terapie. V času, co netrávím za stolem doktora či usazený na lavici v prostorné jídelně, jsem pomalu nucen nějak si zaměstnat mysl i ruce. Ať už četbou z knihovny připomínající mi vybrané knihy maturantů, kresbou voskovkami či vzácným pobytem na vcelku hezké zahradě. Kus přírody mi vždy zvedne náladu a dodá inspiraci. Dny se staly striktně organizovanými soupisy činností, a já shledával, že mi tento stav, tak vzdálený chaosu mého všedního života před tím vším, překvapivě vyhovoval. Někdo rýpavý by mohl tvrdit, že se pevná rutina podobala režimu mého dětství. Ale ty byly podněcovány strachem. Z čeho? Ze zklamání patriarchů, trestu rodičů či dokonce tvrdého poučení od vyšší síly, které jsem byl věčně učen bát se. Zde jsem ale sám viděl, že mi jen chtějí pomoc. A vnímal jsem, že ji potřebuju jako sůl, a naléhavost jejího dostání dávno vyvrcholila.

A dnešek byl přece jen čímsi výjimečný. Narušení jinak bezvadné rutiny, samozřejmě silně vítané. Časem jsem si totiž získal důvěru a výsledků ukazující, že jsem aspoň částečně bezpečný. A tak mi dnes byla dovolena společnost.

Stěny místnosti byly natřeny krémovou barvou, tak jako ve většině pokojů ústavu. Pár lidí sedělo u mohutných, nepohnutelných stolů z masivu obklopených podobně stavěnými židlemi. Byly sakra nepohodlné, ale to jsem nemusel řešit. Zajímavé bylo, že se dali lidé rozdělit do dvou skupin podle oblečení. Méně početná skupina byla v všedním ohozu, co zapadal do času léta. Druhá byla ve světle modrém stejnokroji z fádního trika a tepláků s elastickou gumou. Do toho zvláštní přezůvky bez šněrování.

Já patřím k té druhé skupině.

Těch pár oken opatřených mříží vpouštělo dovnitř teplé světlo, které se až bilo s chladnou aurou vyzařovanou polo holou plochou. Už jsem začínal nervně bubnovat kostnatými prsty o desku stolu. Mé tiky sice vymizely, ale v okamžicích stresu byly neskonale silné. Po očku jsem sledoval dozorce u dveří a doufal, že se brzy otevřou. Přece by z toho na poslední chvíli nevycouval, ne? Ale vůbec bych mu to neměl za zlé.

Konečně se za mléčným sklem dveří mihla temná silueta. Otevřely se a vedle dalšího zřízence vešel mohutný chlapík s věčně unavenýma očima a bradkou. Skoro jsem se ze židle vyšvihl a hned na něj nadšeně mával jak nějaké malé děcko. Hned jak mě zaznamenal, rozlil se mu po tváři trochu nervní, ale tak mi známý úsměv. Pár těžkopádnými kroky byl u mně a přisedl si.

,,Ráďo..."vydechl těžce a natáhl ke mně přes stůl svou hřmotnou dlaň. Pevně jsem ji stiskl a nepouštěl. Kotvila mě v realitě.
,,J-jsem tak vděčný, že jsi přišel. Nemůžu ti to vynahradit!" A byla to pravda. Vidět povědomou tvář bylo poslední dobou vzácností.
,,To nestojí za řeč," mávl nad tím ledabyle volnou rukou, ,,vím, že by nikdo jiný nepřišel a přece bych nenechal kámoše zcvoknout se úplně, ne?" Pokusil se zasmát, ale vyšlo to jako drhnoucí zvuk z hrdla. Jen jsem přikývl, bylo na tom víc pravdy, než jsem si chtěl přiznat.
,,Takže, jak ti je? Jak se tu máš?" Snažil se, opravdu se snažil a já ho za to cením. Ono nejde předstírat, že je všechno v pořádku, když sedí v návštěvní místnosti naproti kamarádovi, kterého shledal soud nepříčetným.
,,Už nejsem v husté mlze," z rtů mi vyšel hluboký výdech úlevy. Hlas zmizel a já byl pod medikací schopný vnímat... jinak. Ani nevím, jestli se to blížilo předešlému stavu mé mysli nebo byla moje amygdala podrobena interním změnám. Necítil jsem se jako zombie, což byl jeden z nejznámějších účinků některých medikamentů, takže jsem to mohl brát jako jistou výhru?
,,Vše si přehrávám znovu a znovu a snažím se to nějak vstřebat," vydechl jsem tiše. Pokoušel jsem se události a pocity těch týdnů sepsat a nějak si z toho vyvodit pravdu. Mimo to to bylo nutné k mé evaluaci, snad i k léčbě a přesnému stanovení diagnózy.

Tato informace ho moc nepotěšila, našpulil nesouhlasně rty a svraštil huňaté obočí. Chvíli mlčel, intenzivně přemýšlel, co říct.
,,Nebylo by lepší, kdyby jsi se od toho oddálil" začal opatrně, šlo vidět, že tápe, ,,ať si to trauma pořád nepřipomínáš?"
,,Ale já na to nesmím zapomenout. Vždyť to je kurva moje chyba!" slyšel jsem svůj zvýšený hlas, co šel trochu do hysterie. Trhl sebou. Hned jsem skrčil ramena a sklopil pohled. Snad jsem neupoutal pozornost dozorců, nenáviděl bych se, kdyby tohle zaškobrtnutí zkrátilo mou návštěvu.
,,Promiň," pípl jsem, ,,pochop mě, čekal jsem vše, jen ne to, že mě prohlásí za šílence a ta vražda bude brána jako exces ze začínající psychózy." Nemohl jsem se zbavit pocitu, že si to nezasloužím. Měl bych hnít za mřížemi. Experti si to ale nemyslí, tak jim budu věřit. Je směšné, že nemůžu plně důvěřovat vlastním vzpomínkám a myšlenkám.
,,Ale nakonec ses přiznal," oponoval mi.
,,Přiznal," přikývl jsem.
,,To znamená, že jsi věděl, že to co děláš je špatně, ne?" Dilema.
,,Ale schoval jsem cíleně tělo," vydral se mi z úst povzdech, druhou rukou jsem si mnul kořen nosu.
,,Víš co, je to složitý, nechci to teď probírat. Toho jsem si užil u soudu a na sezeních u Chocholouška dost." Přitakal, že chápe. Na okamžik mezi námi zavládlo ticho. Nebylo to ale to tíživé, trapností nabité ticho, kdy si lidé nemají co říct, ale snaha vybrat prioritní téma kvůli omezenému času. Zavřel jsem oči a vychutnával si ho. Doteď jsem si nebyl jistý, jestli to byl opravdu démon nebo psychóza.

,,Jaké je tu jídlo?" Byl jsem vytrhnut z myšlenky. Párkrát jsem zmateně zamrkal. Neubránil jsem se nad tou otázkou smíchu. Pustil jsem jeho ruku a snažil se zacpat si dlaněmi pusu, protože se směju jak hyena. Všiml jsem si pohledů od ostatních stolů. Vida mou reakci, přidal se se svým burácivým smíchem.
,,Klasický Bruno, ptá se na jídlo v psychiatrický léčebně!"
,,No co, chci to porovnat s nemocniční stravou! Abych věděl, jak moc budeš vyhladověný, až tě propustí." Utíral si s úsměvem slzu smíchu.
,,To může být ještě roky."
,,No a? Pak tě pohostím. To bude fajn, ne?" Ihned jsem přikývl na souhlas. Je to můj anděl, ostatní by se dávno ode mně obrátili, ale on ne.
,,Takže jaká je tu strava?" Pokračoval v tématu. pobaveně jsem nad tím protočil očima.
,,Koření tu neznají a vše je měkké, aby se to dalo jíst bez nožů."
,,Aby se nestrhla o obědové pauze bitva a vy se neubodali příboráky?" A zas dusí smích. Mnoha lidem by to mohlo připadat necitlivé, ale já tenhle přístup miloval. Žádné zacházení v rukavičkách, jako kdybych byl křehká květinka nebo vzteklinou nakažený čokl.
,,Tsss, aby jsme se nepodřízli. Ale tvůj černý humor kvituju, Bruno," uculil jsem se a trochu se uvolnil.

,,Je něco, co bys po mě chtěl doma? Chodím ti tam větrat, ale mohl bych i...poklidit." Kroužil zase trochu kolem horké kaše.
,,U nebes, ty jsi zlatý Bruno! Díky. Pokud by ti to nevadilo, mohl by ses nějak zbavit všeho okultního, co tam zbylo? Je mi jedno jak-prodej to, rozdej to, klidně si z toho udělej táborák a opeč si špekáčky, hlavně ať mi to není na očích, až se eventuálně vrátím," vysypal jsem ze sebe. Nechci žádný obrácený pentagram v životě znovu vidět. Chápavě přikývl.
,,Možná bych s tím táborákem počkal na tebe. Schovám jednu z těch knih, a pak bys ji mohl vlastnoručně rozpárat na cáry. Nějaký kandidát?" Ten nápad mě nadchl, nebudu lhát.
,,Ta v ošoupaném zeleném obalu s věcmi kolem teistického satanismu. Laveyho možná ušetři čistce." Sledoval jsem, jak si to opakuje pod dechem, aby na to nezapomněl.
,,Ještě něco, Radime?"
,,Vlastně ano." Zajel jsem za pásek tepláků a vyndal několikrát přeložený kus papíru. Už mi dovolí být v blízkosti psacích potřeb, i když mizerných a jen pod dozorem. Posunul jsem ho po stolu k němu.
,,Je to kontakt na jednu osobu. Nemám tady přístup k ničemu, ale chtěl jsem mu dát najevo, že na něj myslím. Je tam i krátká zpráva. Pokud bys mohl-"nenechal mě ani domluvit, papír rychle zmizel v útrobách kapsy jeho vesty.
,,Postarám se o to. Cokoliv, pokud ti to aspoň trochu uleví. No, skoro cokoliv," ujistil mě. Kdybych se nebál, na místě bych ho objal.
,,Jak já ti to jenom oplatím," povzdechl jsem si a pohledem zabloudil k oknu. Roční období se přehouplo do léta. Nějak jsem zapomněl vnímat ten posun. Často jsem jen stál u okna a sledoval ten čtverec oblohy.

,,Tak co tu s tebou dělají? A sakra, to vyznělo hůř, než jsem chtěl, promiň!"
,,V pohodě," vydechl jsem a podepřel si hlavu dlaněmi, ramena na stole, ,,jaké jsou tvé tipy, Bruno?" nasadil jsem škádlivý tón. Naoko se vážně zamyslel, než luskl prsty v gestu co řvalo ,,Heureka".

,,Waterboarding a stará dobrá elektrošoková terapie?" Vytasil se s opravdovým klenotem. Vymrskl jsem smíchy a už se ani nesnažil ztlumit ho. Teď se už ostatní na nás definitivně dívali.
,,To druhé chápu, ale co do tebe vjelo, že jsi přidal mučící techniku?!"
,,No to víš...nějak se mi spojují dohromady filmy, kde jsem to viděl, a tak mi voda připadala jako dobrá do páru s elektřinou- Do prčic, vždyť teď jsem to ještě zhoršil." Plácl se do čela a snažil se neudusit smíchy. Za okamžik jsme byli napomenuti, ať se ztišíme. Okamžiky jsme jak banda puberťáků, opravdu.

,,Teď už vážně, mám se tu dobře. Když to porovnám s mými prvními dny tady, tak jsem úplně v pohodě. Hned po výslechu jsem se reálně psychicky složil, a to jsem si myslel, že jsem si tím prošel v den, kdy jsem ho našel mrtvého. Asi to dost dopomohlo rozsudku a nahrálo tomu, že jsem neskončil ve vězení. Moc si toho od soudu nepamatuju," doznal jsem, nyní již s určitou lehkostí. Pozorně mě poslouchal.
,,Pamatuješ si vůbec něco z toho soudu?" Přitakal jsem a musel se pro ušklíbnout.
,,Právníka, co mi přidělili," pípl jsem a protáhl si ruce, ,,byl skvělý. Ale vzhledem se mi prostě obtiskl v paměti. Malý, s brýlemi a vlasy v copáncích. Ale jaký měl rázný, pevný hlas," přehrával jsem si jednu z jeho námitek.
,,Měl jsi štěstí," zabrblal Bruno.
,,Měl," vydechl jsem a nechal ruce sklouznout zas na chladnou desku stolu.
,,Chodím na terapie, předepsali mi antipsychotika a antidepresiva, ta mi dost pomohla. Konečně toho zas naspím víc, než 4 hodiny denně. Možná dokonce víc než za poslední roky, ale vylehávat v posteli celý den mě nenechají," uchechtl jsem se a zastrčil zbloudilý pramínek vlasů za ucho. Brunovy masité rty se usmívaly.
,,Musím říct, že i vypadáš líp. Jsi i o něco méně vyzáblý," podotkl. Musel jsem souhlasit. pořád jsem byl velmi hubený, ale už ne tak nezdravě. Byl jsem donucen jíst pravidelně a něco nutričně hodnotnějšího, než jsem byl zvyklý. Šlo to poznat.
,,Konečně nevypadám jako umrlec nebo preta, co?" Zubil jsem se skoro až s pýchou.
,,Ah, ty hinduistické ohavnosti mi ani nepřipomínej! Měl jsem o nich noční můry. Onehdy se mi zdálo, že jsem se omylem reinkarnoval jako hladový duch uprostřed pouště ze žhavého písku..."

Rozhovor mezi námi plynul lehce. Jako kdyby jsme se viděli zas na kávě u něj doma, nikoliv v ústavu, já oblečený do úboru pacienta. Byl to kousek všednosti, které jsem si nikdy předtím nevážil, nedával jí takovou váhu. I když jsem v svém dospělém životě znal pramálo lidí, ty vztahy byly osudné. Často jsem vzpomínal na kulatý bledý obličej Oswalda iluminovaný září ohně. Připadal mi v tom okamžiku tak zranitelný, jako kdyby se omlouval za svou existenci, což mi připadalo tak tragické. Nyní mi docházelo, že jsem se cítil roky stejně. Že nás propojuje společná tíže otázky naší existence, jen jsme ji každý řešili jinak. On se scvrkl do sebe a snažil se omezit svou skutečnost, zatímco já se jí chtěl pomstít. Všechna má roky ukládaná nenávist pomalu otrávila mé vnímání a já, neschopen přímo ji konfrontovat, jsem si ji vybíral na okolí. Zaujal jsem přesně opačnou strategii než Oswald - než abych se zabýval otázkami, dělal jsem vlny a odpoutával od nich pozornost. Svou pozornost. Než abych kdy řešil hluboce zakořeněnou příčinu, hledal jsem nové, změnitelné problémy, v kterých jsem se mohl rýpat. Tak rád bych si s ním zas promluvil, v nějakém přívětivějším prostředí. Věřím, že si bude rozumět i s Brunem. Že budou moje rodina, která mi tak chybí. Izolace v kombinaci s jinými faktory mě proměnila a já si toho nevšiml. Naivní hoch, co ležel v poledne pod vzrostlou korunou košaté břízy ve vyhřátém mechu a v záři slunce snil o svobodě a dobrodružství, je dávno ta tam. Na svět naštvaný okultista, samozvaný učeň satana, co se chtěl mstít aspoň symbolicky krutostem svého života též zemřel. Sedím mezi jejich hroby a sleduju svítání. Svítání 1. května. Paprsky slunce vítají mou znovuzrozenou duši a konečně bludů a nenávisti zbavenou mysl. Jsem nachystaný znovu žít. Oba hroby jistým způsobem oplakávám, ale nenechám se vzpomínkami na své předchozí verze uvrhnout do víru temných myšlenek.

K tomu jsem postupně přišel za pomoci psychiatrů a psychologů.

Nebýt Brunova hřejivého přátelství, které jsem nalezl když jsem se přistěhoval do městečka, mohl jsem vše dávno skončit. Byl jsem tomu blízko, ztracený více, než kdy předtím. Ale osud mi ho poslal. Byli a jsme podivíni, jen on se nikdy nestal takovým radikálních fanatikem jako já. On opravdu věří v sílu myšlenek a tiše se modlí k Vesně. respektuje zákony přírody a snaží se neubližovat nikomu a ničemu. Snad i proto je schopný snést mé vrtochy a nyní i tuto událost. Pro mě to bylo částečně divadlem, maskou, fantazií i revoltou. I v mé episodě psychózy byl nezdolatelnou nadějí a mohl jsem se mu svěřit se vším. Někdy lituju toho, že jsem tak neudělal. Vše mohlo být o tolik lehčí, kdybych se toho rána otočil a běžel zpět. Kdybych to nahlásil ihned a třeba se i udal. Ale něco...strach, nenávist, Moloch...mě posedlo a já se s každým dalším krokem potápěl hlouběji a hlouběji do temných bažin své zkaženosti. Nebo psyché? Posedlosti? Tolik otázek a málo odpovědí, které v tomto okamžiku jsou již dávno pasé.

Návštěva se brzy uchýlila ke konci. Rozloučili jsme se a já se nemohl dočkat na další vizitu. Pravda byla, že i když to tu bylo hony vzdálené démonizované podobě mentálních institucí z filmů, byl jsem do jisté míry v obdobné situaci jako před měsíci. Skoro sám se svými myšlenkami. Ale přece jen to bylo jiné. Hlas kompletně umlkl a zbyly po něm jenom ozvěny vzpomínek. První dny jsem se před ním třásl hrůzou, očekával jeho zlost, ale on nikdy nepřišel. Nedokážu říct, kolikrát jsem po nocích jen ležel na zádech, sledoval zadumaně strop a v polospánku nad vším rozjímal. Snažil jsem si ujasnit, jestli to opravdu vše byly jen prapodivné halucinace či ne. Ale nakonec je to snad jedno. Hlas je pryč.

A já udělám cokoliv, aby se už nikdy nevrátil.